Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 6.2.2004
Svátek má Vanda




  Výběr z vydání
 >PENÍZE: Pomlčka za čtyři a půl tisíce
 >SPOLEČNOST: Ani křesťan, ani slušný
 >FEJETON: Gde zje, huju?
 >ŽIVOT: Pozor na program NaDoma.
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Sodovky
 >PSÍ PŘÍHODY: To jsem to zase jednou vymňouk
 >SPOLEČNOST: Podivná debata o vymírání Čechů
 >SVĚT: Nečasté vládnutí po přeslici
 >VÍKENDOVINY: Na obzoru plachta bílá - jsou to uši krokodýla!
 >NÁZOR: Grossova fronta Dnes: žerou mu hlídací psi z ruky?
 >GLOSA: Další střet ministryně Součkové a předsedy Ratha.
 >MEJLEM: Ohlasy a názory čtenářů
 >GLOSA: Devětadevadesát slov pro MF Dnes
 >PŘÍBĚH: Bumerang
 >REAKCE: Zelení jsou v pořádku, problém má Pavel Pečínka

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Bartovy příhody  
 
6.2. PSÍ PŘÍHODY: To jsem to zase jednou vymňouk
Ondřej Neff

Dobře to dopadlo. Kdyby to špatně dopadlo, Bart by měl po psí boudě a já po legraci. Psí boudou - rozumějte moje auto, fordku káčko. Jezdím v ní obvykle sám. Zadní sedadla jsem už dávno sklopil a na ložné ploše se vyvaluje Bartík, když jedeme na výlet, do Prokopského údolí nebo do Průhonic.
Takhle jsme byli i včera ráno na malém výletu. Pak jsme se vrátili, zasedl jsem k počítači a psal a psal a vytvářel hodnoty a z hlavy se mi kouřilo a tak to trvalo, dokud tvůrčí požár nevyhasl. Zametl jsem popel - a navíc, měl jsem zase někam jet autem.

Bez klíčů to pochopitelně nejde. Hledal jsem je tam, kde by měly být - na misce pod zrcadlem v předsíni za vchodovými dveřmi. Nebyly tam. Prohledal jsem kapsy bundy a kabátu. Marně. Bart mě obíhal a radil. Začal jsem být drobet nervózní. Ani na jídelním stole nebyly, neválely se u monitoru počítače (monitorů - mám dva, duální karta, moc dobrá věc!).

Vzal jsem si tedy rezervní klíče a s povzdechem "voni vyplujou" jsem šel k autu, které bylo celou tu dobu zaparkované na náměstíčku u hotelu Blaženka, na místě zvaném "u laviček".
No a vypluly dřív,, než jsem se nadál.
Byly zastrčené v zámku zadních dveří káčka. Jako na potvoru nikdo za mnou neparkoval, takže byly vidět už z dálky, leskly se v únorovém sluníčku a možná, že i cinkly, když fouknul větřík.
Takže se mohlo stát, že měl Bart po své pojízdné psí boudě a já po legraci s autíčkem.


Další články tohoto autora:
Ondřej Neff

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku