Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 10.2.2004
Svátek má Mojmír




  Výběr z vydání
 >ARCHITEKTURA: Stuttgart 1927|2002 aneb Vize moderní architektury
 >GLOSA: A co takhle jarní úklid?
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Daně kličkovaně
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Až kometa šlehne nás
 >PSÍ PŘÍHODY: Příhoda z průhonického parku
 >VTIP: Z Číny
 >NÁZOR: Prosazování nároků
 >EKONOMIKA: Mírná korekce na americkém akciovém trhu
 >MEJLEM: Ohlasy a názory čtenářů
 >POSTŘEH: O opakování
 >PENÍZE: Výnosný kšeft zvaný konkurs?
 >MEJLEM: Vtip
 >NÁZOR: Vybrané příčiny neefektivity ve státní správě
 >NÁZOR: Odvoláním ředitele SCP diskriminace domácích investorů nekončí.
 >FEJETON: Dopis na rozloučenou

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
10.2. Není kam utéct
www.infoservis.net

Najednou byli tu a nešlo s tím nic dělat. Nedobrovolní účastníci "vnitřní záležitosti Ruské federace", jak Rusové konflikt v Čečensku označují, nám zaklepali na dveře a usadili se v předsíni. Svým náhlým příchodem z Polska na jaře loňského roku se dostali na první stránky novin i do hlavního televizního a rozhlasového zpravodajství. Důkladně zahýbali s uprchlickými statistikami i nervy pracovníků ministerstva vnitra, naplnili přijímací a pobytová zařízení a čekali na zázrak. Když nepřišel, sebrali se a šli o dům dál.

Až do loňského roku mohli Čečenci cestovat do Polska bez víza. Když začali zjišťovat, že šance na schválení jejich žádosti o azyl v Polsku jsou mizivé, a konec bezvízového styku mezi Ruskem a Polskem naplánovaný na konec září se kvapem blíží, údajně jim některý z pracovníků tamních uprchlických zařízení poradil, aby to zkusili v České republice. Ať už to bylo tak, či nikoli, v dubnu začaly polsko-české hranice přecházet ve velkých skupinách celé čečenské rodiny i jednotlivci a žádat o azyl u Česku, zdůvodňujíce svůj přesun nespokojeností s podmínkami v polských uprchlických táborech.

Nečekaná řešení

Pro nečekaný příliv uprchlíků bylo potřeba najít řešení. Když v roce 1999 v Čečensku vypukla znovu válka a násilnosti ne a ne skončit, nabídla před dvěma lety česká vláda 250 předchůdcům současných migrantů institut "dočasné ochrany", zaručující jim alespoň na čas podobnou podporu, jakou získávají azylanti. Ti, kteří přišli loni z Polska, však již tuto možnost nedostali, neboť o ni údajně nebyl zájem. Nabídka dočasné ochrany měla totiž jeden háček - poté, co český úředník prohlásí Čečensko za bezpečné, budou muset území ČR opustit.

Ministerstvo vnitra jim proto nabídlo peníze na cestu domů. Plán tehdy "odstřelila" česká média a samotné Čečence vize návratu na matičku Rus neuchvátila a raději šli klepat na jiné dveře. Někteří skončili v Rakousku, jiní v Německu; zbývající byli zadrženi "na čáře" a vráceni zpět. Tím, že se snažili opustit Českou republiku, ale porušili azylový zákon a české úřady jim azylové řízení zastavily a rozhodly o jejich vyhoštění. Proti tomu ovšem mohutně protestovaly některé české nevládní organizace, jež se ostatně s ministerstvem vnitra rozcházejí i v dalších názorech na čečenské uprchlíky.

Podle ministerstva vnitra jsou Čečenci až na pár výjimek ekonomičtí uprchlíci a Česká republika jim slouží pouze jako tranzitní země při cestě na Západ. "Oni tady azyl nechtějí a nemají zájem ani o dočasnou ochranu. Zprávy nevládních organizací jsou zavádějící," uvedl Tomáš Haišman, ředitel Odboru azylové a migrační politiky ministerstva vnitra, který rozhoduje o tom, komu Česká republika udělí statut uprchlíka a komu ne.

Fantastická rychlost

V posledních měsících zamítá odbor žádosti čečenských uprchlíků o azyl jako na běžícím pásu. "Všichni v těch táborech, které znám, dostávají za pár týdnů negativ [zamítnutí žádosti] , ve kterém je napsáno, že se můžou vrátit, protože v Čečensku válka není, a nemají ani překážku ve vycestování. Ostatní už pak vědí, že negativ dostanou také," svěřila se sociální pracovnice Věra Roubalová z Poradny pro uprchlíky Českého helsinského výboru, která uprchlické tábory pravidelně navštěvuje.

Ministerstvo vnitra k žádostem Čečenců přistupuje v souladu s platným azylovým zákonem jako ke "zjevně nedůvodným", tj. takovým, v nichž žadatel například uvádí pouze ekonomické důvody, přichází ze státu, který Česká republika považuje za třetí bezpečnou zemi nebo bezpečnou zemi původu nebo by mohl nalézt účinnou ochranu v jiné části Ruské federace, a urychleně je zamítá.

"Rychlost, s jakou dostávají Čečenci negativy je v obrovském nepoměru s "rychlostí", s jakou dostávají negativy žadatelé jiných národností, kde to většinou trvá půl roku až rok. Čečenci si pak připadají jako nějaká skupina, která je špinavá. V táborech jsou s nimi lidé z bývalého SSSR, kteří čekají a čekají, a oni jsou vyřízeni hned. To je pro ně potupné," říká Roubalová.

Mnozí Čečenci už proto ani na rozhodnutí ministerstva nečekají. Jak před pár dny uvedl ředitel cizinecké a pohraniční policie Jindřich Urban, loni policie zachytila při nezákonném překročení hranice nejčastěji státní příslušníky Ruské federace, většinou občany čečenské národnosti.

Je ovšem potřeba dodat i to, že migrace přes naše západní hranice je podpořena také zkušeností těch, kteří se České republiky odešli a azyl v Rakousku či Německu dostali, a to v porovnání s Českou republikou za velmi krátkou dobu.

Čečenská budoucnost?

Zrychlený průtok uprchlíků čečenské národnosti naší republikou trochu komplikuje i práci nevládním organizacích, které rozhodnutí ministerstva vnitra právně napadají a případy putují ke krajským soudům. Prokázat u nestranného soudu, zda snad ministerští úředníci při rozhodování o Čečencích nedělají chybu, je však i tak zatím pouze teoretická možnost, jelikož soudy jsou přetížené. Ve věci čečenských uprchlíků z poslední velké vlny zatím podle dostupných informaci nebylo ukončeno žádné soudní řízení.

"Soudy jsou zahlcené a jejich případy se povlečou mnoho měsíců. Není divu, že většina žadatelů o azyl to nevydrží," říká Pavel Pořízek, vedoucí právního oddělení Sdružení občanů zabývajících se emigranty (SOZE).

Podle názoru SOZE ani azylový zákon, ani cizinecký zákon neposkytuje v tomto případě dostatečnou ochranu. To se netýká pouze Čečenců, ale i dalších národností, a proto by případné soudní rozhodnutí ve věci Čečenců mohlo mít vliv i na budoucí azylovou praxi či legislativu. "Čekáme, jak se na ten náš názor bude dívat soud," říká Pořízek.

Demokratické evropské státy, které rovněž musejí čelit přílivu nových čečenských uprchlíků, se k nim také obracejí zády. Naivní pozorovatel by se mohl domnívat, že když nebyly schopny prosadit právo pro Čečence na mezinárodní úrovni, např. v Radě Evropy, nemluvě už o Evropském soudu pro lidská práva, budou se alespoň na úrovni konkrétních jednotlivců chovat lidsky a umožní jim život za přijatelných podmínek.

Je začátek roku 2004 a ruské orgány právě vyhánějí poslední zbytky čečenských uprchlíků ze tří posledních stanových táborů v Ingušsku, aby na prestiži Vladimira Putina, vítěze nadcházejících ruských prezidentských voleb, nebyla skutečně žádná skvrnka. Lidé, kteří se loni vydali z Kavkazu na cestu do Evropy a ocitli se i na českém území, už ale mají jiné starosti a pro jejich životy už nejsou rozhodující děsivé noční přepady doprovázené odvlékáním mužského osazenstva domu neznámo kam a další atributy současného Čečenska. Už jen hledají místo, kde by mohli normálně žít. Zatím ho musejí hledat mimo svou vlast.

Tomáš Kočka

Více o tématu o čečenských migrantech: Chceme se zachránit! na www.infoservis.net .


Další články tohoto autora:

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku