Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 10.2.2004
Svátek má Mojmír




  Výběr z vydání
 >ARCHITEKTURA: Stuttgart 1927|2002 aneb Vize moderní architektury
 >GLOSA: A co takhle jarní úklid?
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Daně kličkovaně
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Až kometa šlehne nás
 >PSÍ PŘÍHODY: Příhoda z průhonického parku
 >VTIP: Z Číny
 >NÁZOR: Prosazování nároků
 >EKONOMIKA: Mírná korekce na americkém akciovém trhu
 >MEJLEM: Ohlasy a názory čtenářů
 >POSTŘEH: O opakování
 >PENÍZE: Výnosný kšeft zvaný konkurs?
 >MEJLEM: Vtip
 >NÁZOR: Vybrané příčiny neefektivity ve státní správě
 >NÁZOR: Odvoláním ředitele SCP diskriminace domácích investorů nekončí.
 >FEJETON: Dopis na rozloučenou

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
10.2. NÁZOR: Prosazování nároků
Ota Ulč

I těch hodně nehorázných. Český přítel, lékař z Colorada, mi e-mailem poslal obrázek řidičského průkazu, vystaveného 4.prosince 2003 ve státě New Jersey na jméno Fatima Ayisha Khomeini, adresou 53 Olden Street, Princeton, NJ 08544. S podpisem majitelky a jejím popisem, že je F (Female) s barvou očí HIDDEN čili zakrytou, neboť tato nová majitelka oprávnění sedět za volantem zůstává v anonymitě, na fotografii celá zabalená do mohamedánského hávu.
Žertík, parodie, dělá si někdo legraci? Mnozí si zřejmě nedělají. Tak mi potvrdila má bývalá studentka, nyní ve funkci soudkyně, zabývající se imigračními záležitostmi v kanadském Montrealu. Setkává se s azylanty, kteří místo aby skromně žádali, tak urputně travjí na privilegiích, výjimkách ze zákonů země, kde se domáhají usadit a tedy by se snad dalo předpokládat, že budou ochotni dbát pravidel, vázajících všechny občany. Mezi nimiž je i povinnost identifikace, důkazu totožnosti, kterou ale anonymita zahalených fundamentalistů vylučuje. Když tato soudkyně - nota bene, sama to je Arabka, narozená v Sýrii - zásadně takové požadavky zamítá, dostává se jí pokárání od údajně liberálních, politicky korektních bloudů, že nutno přece brát ohled na onu takzvanou SENSITIVITY - citlivost, háklivost, pocity to privátní, nedokazatelné a věru irelevantní. Aktivisté z řad takto údajně postižených - t.j. privilegií nedosáhnuvších - tento stav věcí definují jako "pronásledování islámu", na jehož obranu vše je Koránem dovoleno, včetně sebevražedných útoků. Obtížné je uvarovat se této odpovědi: Ačkoliv ne všichni muslimové jsou teroristé, téměř všichni teroristé (s výjimkou snad jen Tamilů ve Srí Lance) jsou muslimové. Jestliže islám je ohrožen bezvěrci, proč tolik mešit vzrůstá v západních zemích, na rozdíl od výstavby křesťanských chrámů v Saudské Arábii a okolí?
Arogantní opovrhování zákony země, která je nikterak nezvala, kam se nahrnuli a domáhají se prosazovat svůj styl života, jakkoliv nepřijatelný principům hostitelského národa. V Italii, zemi s odhadovaným počtem 85 procent aspoň nominálních katolíků, se muslimští přistěhovalci domáhají odstranění krucifixů ze školních zdí. V pluralistických demokraciích zákony chraňují zájmy menšiny proti tyranii většiny. Totéž by ovšem mělo platit i v opačném případě a nikoliv záměr znicotňovat s odkazem na onu citlivost, háklivost menšiny, ve snaze ani v nejmenším ji nepopudit, a tak ve svých důsledcích si koledovat o značně zkázonosnou variantu mnichovanství - ústupky i za cenu sebezničení. Na mysl přijde nedávný případ v Holandsku, kde šestnáctiletý holomek zastřelil učitele, který ho káral za pozdní docházku a kuřbu marihuány. Vrah byl muslim, jeho pokáráním byl potupen islám, takže muslimové se automaticky postavili na stranu vraha a většina demokratické společnosti vesměs jen civí. Už dochází k nejednomu případu prosazování středověkých praktik v Nizozemí nejen bez ohledu na většinu obyvatelstva, ale i na vlastní soukmenovce, kteří ve středověku nemíní setrvávat.
Hodně rozruchu ve světě vyvolala překvapivě statečná iniciativa francouzské vlády o zákazu chodit do školy s náboženskými symboly - nejen islámské šátky, ale židovské jarmulky a křesťanské kříže ostentativní velikosti. Jak značné či dokonce bezbřehé mohou být záruky náboženského projevu - co třeba obětování neviňátek na oltáři zlým božstvům? Není to jen věc religiozity, však postačí snaha prosazování přivezených zvyklostí,nepřijatelných hostitelské zemi, která předpokládá přizpůsobení, integraci příchozích a nikoliv proces asimilace opačným směrem. V americkém vnitrozemí, v prérii Kansasu či Nebrasky, soud zasáhl proti imigrantům z Iráku, kteří uspořádali svatbu svým desetiletým dětem. Podobné starosti dělají italským úřadům vesměs zlodějské cikánské bandy z Balkánu.
Značnou kolizi hodnot způsobuje africká nepoíjemnost, ohleduplni pojmenovaná jako "ženská oboízka" (female circumcision). Blíž pravdi je ale genital mutilation - mrzaeení pohlavních orgánu, dívkám v puberti nebo i doív uoíznout poštiváeek a nico stydkých pysku k tomu. Úeelem operace je dosažení zániku pohlavního chtíee, udilat z obiti mrtvý poedmit k potoebi majitele. Proceduru easto vykonávají špinavé baby s rezivými žiletkami a krvácející rány zalepují pavueinami a podobným svinstvem. Leckterá kandidátka budoucího manželského štistí se tudíž nedožije. Mám poed sebou statistiky s údaji, kde a kolik se toho vykonává: Somálsko 99%, Etiopie 90%, v Libérii jen 70%. Celkový odhad poetu zmrzaeených: 126 milionu. Navíc se praktikuje takzvaná
infibulation - český ekvivalent slova neznám a naštěstí ho ani není třeba. Jde o proceduru genitálie včas zašít, zalátat, jen se zachováním otvůrku pro moč a menstruační výtok, a aby tak panenská vagina vydržela až do manželství. To v porovnání byl středověký pás cudnosti chválihodný humanistický pokrok. Z Afriky se však začaly ozývat popudlivé patriotické hlasy, že námitky proti takové tradici jsou nepoípustným vmišováním do vnitoních záležitostí (ano, vnitoních záležitostí), dalším dukazem neokolonialistických zálusku západního svita.
S přívalem Afričanů do Evropy se rovněž přivalily tyto starosti. Leckde jako například ve Velké Británii, Dánsku a Švédsku již došlo k přijetí zákonů, zakazujících takovou praxi. Tématem v Itálii, zemi s 57 miliony obyvatel, 1,5 milionem legálních přistěhovalců a nespočitaleným množstvím těch ilegálních, se v detajlním článku zabývají The New York Times (1.2.2004). Značný rozruch tam totiž způsobil Dr.Omar Abdulcadir, v Somálsku narozený a teď pracující jako gynekolog ve Florencii. Ročně vyšetřuje v průměru 500 nových pacientek, trpících následky takového zmrzačení. Poněvadž tradice, jakkoliv barbarská, urputně přetrvává, tento lékař přišel s návrhem, který nepokládá za ideální, ale jako nejlepší možné řešení: totiž alternativu symbolické obřízky, s použitím lokální amnestézie ze špičky klitorisu odejmout kapku krve, toť vše.
Rozpoutala se předpokládaná bouře vzájemně se vylučujících názorů, včetně univerzálnější otázky o rozsahu ústupků většinové společnosti. Mluvčí feministické organizace protestuje proti takovému řešení, jakož i odmítá přijetí specifického zákona, který klitorektomii by kriminalizoval, s tím, že by to byl "specifický útok na tamější kulturu." Jaké to kulturní hodnoty! Jiní kritici tvrdí, že řešení somálského lékaře by de facto ospravedlňovalo princip africké praxe. Jim výtečně odpověděl turinský deník La Stampa na první straně svěho vydání (23.1.2004): tvrzení, že symbolická alternativa ospravedlňuje skutečný akt, je stejně zcestné jako pokládat přijetí hostie, symbolu Ježísově těla, při katolické mši za akt kanibalismu.
Jesliže se Česká republika s problematikou vypořádávání s těžko stravitelnými, z dálav přivezenými obyčeji dosud naštěstí nesetkává, příliš bych nespoléhal na trvalost takového štěstí.
K O N E C




Další články tohoto autora:
Ota Ulč

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku