Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 13.2.2004
Svátek má Věnceslav




  Výběr z vydání
 >TÉMA: Bude za psa platit i ten, kdo psa nemá?
 >EVROPA: Nerozumný spojenec USA
 >SPOLEČNOST: Starší muži a mladší ženy
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Hračky samo domo
 >PSÍ PŘÍHODY: Přísné hledění
 >PENÍZE: Blíží se k nám vlna certifikací?
 >FEJETON: Jako opařená - filmy
 >IRÁK: Zbraň hromadného ničení
 >POSTŘEH: O hustým
 >MEJLEM: Ohlasy a názory čtenářů
 >MEJLEM: Ohlasy a názory čtenářů
 >ZAMYŠLENÍ: Paralelní vesmír Martina Zemana
 >ZAJÍMAVOST: Česká republika v Guinnessově knize rekordů 2004
 >VÝSTAVA: Vzývání, Vášeň, Odevzdání
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Válka s šátky

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
13.2. FEJETON: Jako opařená - filmy
Jarka Pavlíková

Noviny jsou plné článků o paní, která vysoudila milion za to, že se polila kávou. Kdyby podobné soudy probíhaly i u nás, podala bych žalobu za duševní trauma způsobené povinným školním sledováním revolučních sovětských filmů. Každý rok co rok, neodvolatelně. Jak hluboké je mé trauma, jsem zjistila včera, když jsem psala recenzi na japonský fantasy film a zkracovala jsem jeho název stále na jméno hlavní hrdinky Utena. Přitom se to jmenuje Revolutionary Girl Utena. Uf. Skoro jsem to ani teď nedokázala napsat. A nechtějte po mně, abych to napsala česky. To by ve mně vzbudilo ještě horší vzpomínky. Na časy, kdy nevinná školní dítka, včetně prvňáčků, hnali každoročně na filmy plné patosu a řečí o skvělé revoluci. Před příchodem do kina jsem si myslela, že na poražení Němců je třeba vojáků a zbraní. Po odchodu z kina jsem si nebyla jistá, zda jsou vůbec nějaké zbraně potřeba, zda nestačí jen revoluční nadšení. Dlouho mi také nebylo jasné, kam ve vojenské hierarchii zapadá komisař. Jestli je před generálmajorem nebo před generálporučíkem. A jestli kromě druhé světové války nebyla nějaká další s názvem Velká Vlastenecká. Nic proti skutečným vojákům za války - ale ty filmy byly hrozné.
Chtěla jsem zde vypsat některé okamžiky z těchto výchovných filmů, ale zjistila jsem, že :jedním uchem tam, druhým ven. Zůstala jen podivná pachuť a určitě by mě nikdo nedostal na filmy, které mají v názvu revoluce. (I před Utenou jsem se ujistila, jestli to nemá nic společného se Sovětským svazem). Vím, že jsem neviděla Čapájeva. O tom vím jen, že byl vždy vepř-edu.
Kupodivu mě z jednoho válečného filmu utkvěla jedna scéna. Ale budete se mi smát. Byl to docela standardní sovětský válečný film, hrdinná jednotka přijela do sovětské (nebo litevské) vesnice, aby ji bránila. Když si to tak uvědomuji, bylo to asi tak, že Němci postupovali a jednotka ustoupila do oné vesnice. Ale celou dobu filmu o ústupu nepadlo ani slovo. Kdo padl, byl mladý velitel a většina jednotky. Dvacet let po válce jim postavili pomník a přeživší vojáci a příbuzní přinesli věnce. Do toho retrospektivy o jednotlivých hrdinských smrtích. Až dosud standard. Nezvyklé bylo, že devatenáctiletá dcera velitele (dejme tomu Taša) smutně prohlásila, že se k ní dědeček z otcovy strany nezná. No představte si to! Sovětský dědeček! A indicie pokračovaly. Kamera zabrala Tašinu matku - a ona je to Nataša - komsomolka, která spolu se starostou pomáhala ve vesnici vojákům zorientovat se ve vesnici. No, ona se veliteli v pátek líbila, když s vesničany mluvil. Jenomže - vojáky v noci obklíčili Němci a velitel s ostatními už v sobotu ráno hrdinně padli. No toto. Sovětští vojáci ve filmech většinou nosili jen fotky svých milých a svatba byla až po válce. Chápejte prosím, já byla tak ve třetí třídě, tak mi ještě všechno do detailů jasné nebylo. A tak jsem zbytek filmu strávila uvažováním, kdy vlastně stihl jít velitel s Natašou na rande, a nevím z filmu vůbec nic.
Vysvětlení pro neznalé: sovětský voják byl vždy výlupek všech ctností, jak kdysi vysvětlili důkladně a sáhodlouze Ludvíkovi Součkovi, který pak prohlásil: Už je mi to jasné, sovětský voják vždy mluví slušně, je čistý a je oholen. No, výše uvedený velitel byl čistý a oholen, tak snad bylo všechno v pořádku.
Byly to divné časy. Když mi bylo dvanáct let, chodila jsem častěji do Plzeňského divadla než do kina. Hráli tam lepší věci. Pak prý se z divadle změnilo vedení a nedalo se na nic koukat ani v kině ani v divadle.
Jediný dobrý film tohoto druhu byl A jitra jsou zde tichá. Smutný příběh o šesti dívkách, které se snažily ubránit přesile. Na ideologii v něm naštěstí nezbylo místo.
Další rok to bylo dobré. Kdosi pro školu vybral sovětský film, který se odehrával v devatenáctém století. (buď Jarní vody, nebo Drama na lovu). Idyla z dob, kdy byl říjen obyčejným měsícem.
A pravidelné návštěvy kin neodvolatelně pokračovaly. Po studeném létě, kdy jsme teplo říkali týdnu, kdy bylo 24 stupňů, nastal stejně sychravý podzim. V panelácích se ještě netopilo, ale v kině ano. Zaměstnanci kina asi nechtěli děcka nechat mrznout, tak bylo kino vždy před příchodem školy příjemně vytopeno. Tenkrát před rekonstrukcí stála kamna napravo dole a kolem dvířek probleskoval oheň na který jsem se dívala, když byl film příliš nudný. Tentokrát jsem dostala místo napravo, ale nevadilo to. Po příchodu do kina byla najednou divná pauza. Abych odbočila. Filmy do kin tehdy dopravovaly ČSD jako spěšniny ve velkých kulatých zelených krabicích. Když přijel vlak, nádražák předal u služebního oddílu dvě krabice a převzal nové. Fungovalo to dobře. Tak na 99%. No a nám toho dne výchovný film nedorazil. Tak pan promítač po dohodě s učitelkami pustil, co právě měl. A měl Svatby pana Voka. Pan Vok se zaplétal do intrik dam, císaře i svých vlastních. Dostal darem i exotickou krásku v nádherném orientálním úboru. Pan Vok však tu noc spěchal jinam, tak jen suše nařídil sluhovi: "Postarej se o ni." Exotická kráska se v chladné Praze třásla zimou a poprosila sluhu. "Zatop v krbu, prosím!" A sluha krutě odsekl: "Topná sezóna začíná až 15. října."
Zda kráska něco odvětila, nevím. Kino dlouho bouřilo smíchem.
A to je naštěstí moje hlavní vzpomínka na výchovné filmy.




Další články tohoto autora:
Jarka Pavlíková

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku