Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 16.2.2004
Svátek má Ljuba




  Výběr z vydání
 >TÉMA: Britská vládní analýza o klasifikaci konopí
 >GLOSA: A co později?
 >FEJETON: 13. únor 1945, Drážďany
 >REAKCE:Otevřený dopis předsedovi KDU-ČSL Miroslavu Kalouskovi
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Pohádka o Ponožce
 >PSÍ PŘÍHODY: Zmatený Matlafousek
 >NÁZOR: Cesty za dobrodružstvím
 >INTERRUPCE: Výzva poslancům
 >FEJETON: My o voze, vy o koze
 >HOMOSEXUALITA: Zmatené vosí hnízdo
 >SVĚT: Hodnocení výkonů doby
 >NÁZOR: Penzijní reforma
 >PENÍZE: Podniky v EU: DPH čekají velké změny
 >GLOSA: Premiér potřebuje klacek
 >REAKCE: Odpověď Aleši Richterovi od H. Havlíkové

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  >>  Historie  
 
16.2. FEJETON: 13. únor 1945, Drážďany
Petr Kersch

Pověrčivým a vtipálkům je nutno připomenout, že to nebyl pátek, ale úterý: datum, které přineslo hodně neštěstí - v noci několikavlnový kobercový nálet britských bombardérů na město Dresden. A po následující dva dny dorazily nad hořící trosky americké B-17... vždycky v poledne... Počet obětí byl neobvyklý i na válečnou dobu, desetitisíce lidí, mnoho z nich uhořelo nebo se udusilo, protože hlavní zbraní byly obávané zápalné pumy na bázi fosforu, které nebylo možné hasit vodou ani pískem. Popravdě řečeno - nikdo během oněch dnů se o nějaké hašení ani nepokoušel. Město zachvátil vichr plošných požárů a obyvatelé bombardovaných čtvrtí se zachraňovali v chaosu, který popisuje Victor Klemperer ve svém díle Deníky 1942 - 1945:
"...Pak jsem se vrhl do kráteru po bombě, ležel tam nějakou dobu přitisknutý k zemi. Vyškrabal jsem se ven, přelezl okraj jámy a schoval se v telefonní budce. Někdo na mne zakřičel: Sem, pane Klemperere! - Vedle ve zdemolovaném záchodku stál Eisenmann senior a na ruce držel Schorschiho. - Nevím, kde mám ženu. - Já nevím, kde je má žena a ostatní děti. - Je tu hrozné horko, dřevěné obložení hoří... tamhle naproti, hala Říšské banky! - Vběhli jsme do haly, která byla se všech stran obklopena plameny, ale působila stabilně.... Slyšel jsem hukot ohně a větru, cítil obrovské vnitřní napětí. Po chvíli Eisenmann řekl: Musíme sejít dolů k Labi, nějak se tam dostaneme. - A dal se do běhu z kopce, dítě na rameni. Po pěti krocích jsem nemohl popadnout dech, nestačil jsem mu. Skupinka lidí vylézala po zábradlí na Brühlovu terasu; museli projít těsně kolem požárů, ale nahoře se zřejmě lépe dýchalo a byl tam větší chlad. Stál jsem pak na terase, v bouřlivém větru a dešti jisker. Vpravo i vlevo hořely budovy, Belvedere a pravděpodobně Umělecká akademie. Kam jsem dohlédl, nic než požáry..."
V poklidném západočeském městečku, v předvečer mých jedenáctých narozenin, jsme tehdy v noci stáli - matka a já - na zahradě našeho pana domácího a s ostatními sousedy mlčky zírali na rudou severozápadní oblohu. Intenzita červenofialové záře se proměňovala, slábla a po chvíli záblesků se zesilovala, do tiché únorové noci jako kdybychom slyšeli dunění velmi vzdálené bouřky. Tady na Plzeňsku v té době nebylo nutné ani dítěti vysvětlovat, co se na obzoru za Kamenskem děje. Drážďany... odpovídali ti, co právě přišli od rozhlasových přijimačů, naladěných na Londýn.
Za týden přiběhla k nám paní Alena a chtěla honem mluvit s Anny... Občas jsme k ní chodili na návštěvu, protože paní Alena byla švadlena a modistka a dovedla mamince poradit. Hlavním důvodem přátelství bylo něco důležitějšího - Alenin manžel byl v nacistickém kriminálu a náš tati zase bůhví v jakém lágru, takže obě ženy spojovaly životní trampoty. Když došlo k té drážďanské tragédii, byla zasažena i věznice a ti, kteří přežili, uprchli. Tak se stalo, že paní Aleně se vrátil muž. Vyhublý, zavšivený, otřesený, s horečnatým těžkým kašlem, s hnisajícími puchýři na chodidlech - troska. Odvážný pan doktor Raffel tenkrát diagnostikoval vážný zánět plic, s podezřením na akutní tuberkulózu. Uprchlý vězeň... Nakonec česká četnická stanice, co měla služebnu na náměstí, mávla rukou... Ať se pan Hrdina zdržuje doma, ať se hlásí u nás jednou tejdně, však mají skopčáci jiné starosti... jakpak tahle válka může ještě dlouho trvat?
V předjarních týdnech posledního válečného roku, vždycky po setmění, za pečlivě zatemněným oknem v kuchyni Hrdinovic domku, vyprávěl manžel paní Aleny chrčivým šeptem svůj příběh odsouzence, vyprávěl ho užaslým sousedům, kteří do té doby moc nevěřili zvěstem o koncentrácích, nacistických vězeních, gestapáckých metodách a esesáckých praktikách. Posluchači se vyptávali, diskutovali, hodně přemýšleli a nenechávali si tyhle informace pro sebe. Dny Třetí říše byly sečteny a tak se nenašel - celkem pochopitelně - žádný udavač...
Drážďanská apokalypsa měla v tomhle směru určitě velký účinek i v samotné Říši : leckterý Němec a leckterá Němka v únoru 1945 definitivně poznali, že "Mein Kampf" není jejich boj. Doufám, že si to myslí jejich potomci dodnes.

použitý citát z knihy Victor Kremperer - Deníky 1942 - 1945, vydalo nakl.Paseka, Praha, 2004, překlad Radovan Charvát

© Petr Kersch, Děčín, únor 2004




Další články tohoto autora:
Petr Kersch

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku