Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 17.2.2004
Svátek má Miloslava




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Vládní chaos na pokračování
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Válka s podkolenkami
 >EKONOMIKA: Předpokládaný růst na sledovaných trzích
 >FUTUROLOGIE: "Mozek" už bude mít opravdu kdeco.
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Do kina / Velká ryba
 >PSÍ PŘÍHODY: Holt, budí respekt
 >ARCHITEKTURA: Stavební práce na Pražském hradě
 >NÁZOR: Proč platit školné na VŠ
 >FEJETON: O kupcích a sponzorech
 >GLOSA: Není řešení aneb všechny cesty vedou do ...
 >NÁZOR: Amatérismus v politice
 >NÁZOR: Problémy a paradoxy našich dvou levicových stran.
 >Společné prohlášení Českého plavebního a vodocestného sdružení a Sekce vodní dopravy Svazu dopravy ČR
 >POSTŘEH: O oživování
 >SVĚT: Atlantická halekačka (4) - Černobílý svět

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
17.2. FEJETON: O kupcích a sponzorech
Alex Koenigsmark

Jako občasný nevydělávající galerista, prodělávající nakladatel a neplacený, respektive jen vlastní peníze utrácející organizátor debatních klubů a jiných se-tkání setkávám se často s kupci obrazů a jednám se sponzory. Jakýsi atavistický pozůstatek pozitivistického vědce ve mně mě nutí se zabývat aspoň fejetonistic-ky jejich škatulkováním. S tímto výzkumem a jeho výsledky vás chci seznámit.
Základní škatulky jsou čtyři: sponzor a sponzor v uvozovkách a kupec a kupec v uvozovkách. Sponzor bez uvozovek je ochoten sponzorovat, kupec bez uvo-zovek chce něco koupit. Z fejetonistického hlediska na nich není vůbec nic za-jímavého.
Zato jejich druhové variety v uvozovkách nemají v úmyslu ani opravdu sponzo-rovat, ani něco koupit, z nějakého důvodu, někdy těžko nám ostatním pochopi-telného, však vždycky předstírají, že ano. Je velmi obtížné rozeznat, zejména zpočátku, zda je ten sympatický klient klient v uvozovkách či nikoli a někdy to trvá velmi dlouho - často zejména proto, že si toužebně přejete, aby dotyčný byl skutečně sponzor nebo kupec a proboha bez uvozovek. Zpočátku totiž vystupují naprosto stejně.
Zpravidla to poznáte až druhý či třetí den, jako u balených sýrů. Kupec umělec-kého díla, v uvozovkách nebo bez, si vás většinou nachází sám, objeví se napří-klad na vernisáži, prohlédne si vystavené práce a je viditelně nadšen. Usrkává víno (vaše), ukousne chlebíčku (vašeho) a stále se vrací k některým obrazům. Nadšeně si pak nechá rezervovat hned tři.
Krásně o nich mluví. Nesmírně se mu líbí, připomínají mu jeho dětství, dospí-vání a první lásku. Musí mít všechny tři, jeden mu nestačí. Časem se naučíte už v tomto okamžiku zpozornět.
Samozřejmě u sebe nemá peníze, tedy ne tolik, nemá logicky šedesát tisíc, jen dva nebo tři tisíce. Proto nechá svůj telefon a navrhne, že vám hned zítra složí dvoutřetinovou zálohu. Řeknete, že stačí třetina, ale to on odmítne jako neseri-ózní. Nene, dvě třetiny vám dá hned zítra a zbytek při odběru. Ještě se s vámi jednou napije, ukáže ty "své" obrazy každému, kdo je ochoten vyslechnout, kam všude si je hodlá pověsit, na rozloučenou všechny tři malby políbí a pak už, bo-hužel, musí odejít.
Druhý den se neobjeví, třetí den taky ne, pak zavoláte a na tom čísle, které vám dal, je jenom jeho stará matka, o ničem neví, ví toliko, že syn odjel na tři týdny do Ostravy nebo Londýna, popřípadě žádného syna nemá. Naučil jsem se likvi-dovat je velmi jednoduše: nechci dvoutřetinovou zálohu zítra, stačí, když tu ne-cháte tisícovku, ale hned.
Kupec v uvozovkách pak viditelně ochladne, někdy se i urazí, ale ušetříte si čas. Jeden takový se objevoval i nadále, ještě nejméně pětkrát a vždycky předvedl tytéž paví tance, snad v naději, že si tu hru konečně zahrajeme.
Kupec obrazů většinou přijde sám, ke sponzorovi se naopak musíte dostat vy. Respektive prokousat. Většina těch, kdo připadají v úvahu, je takovými, jako jste vy, obtěžována víceméně denně a jejich sekretářky umí odmítnout spojení asi na tisíc způsobů. Může se vám ale stát, že takového bosse potkáte někde na premiéře nebo na jiné jím sponzorované akci. Takto jsme jednomu generálnímu řediteli jakési snad holandské banky u sektu vysvětlili svůj projekt a on vyslove-ně zahořel - ano, to je přesně věc, jakou máme rádi, jaké podporujeme a jež od-povídají našem image.
"Hned zítra," zdůraznil, "zítra, musím celý váš projekt mít na stole, v českém a anglickém provedení, ilustrovaný a s přílohami, protože pozítří shodou okolností zasedá právě ono důležité grémium."
Pro jistotu nám dal své vizitky ještě dvakrát a na rozloučenou líbal moji ženu. Rozumí se, že jsme jeho přání splnili, celou noc jsme pracovali a zaplatili asi deset tisíc za překladatele. Kupodivu byl druhý den pan ředitel skutečně v kanceláři, přijal nás a pečlivě projekt studoval. Na rozloučenou objal a políbil mou ženu a mně daroval elegantní zapalovač.
Za tři dny nám zavolala jeho sekretářka a vyřídila nám, že je to na dobré cestě. Pak jsme se mu tři měsíce nedovolali. Když jsme se po roce znovu setkali, měl zase radost, že nás vidí a bylo mu líto, že to nevyšlo, jen už si nepamatoval proč. Sekretářka pak říkala, že náš projekt ani nepředkládali, nebylo komu, protože jejich holandský majitel už dávno jakýkoliv sponsoring zakázal.
Ani setkání se skutečným sponzorem bez uvozovek však ještě neznamená, že máte vyhráno. Pan generální ředitel může svůj souhlas či rezervovaně projevo-vané nadšení myslet i skoro vážně, stojí však příliš vysoko (což je pro něj někdy taky dobrá výmluva), do detailů se takovými věcmi nezabývá a pověří tím šéfa příslušného oddělení, které se jmenuje zpravidla PR a musí se číst anglicky Píár. Na šéfech těchto oddělení ve skutečnosti záleží mnohem víc, než na panu gene-rálním řediteli. Ostatně, již za totality bylo lepší a rychlejší dohodnout se se skladníkem, než požádat o nedostatkové zboží ministra. Jestli znáte přímo šéfa PR, ani za ředitelem nechoďte.
Tito šéfové PR se zase dělí na dva druhy, které se v odborném jazyce nazývají a) starý darebák, b) pampersák. Oba druhy jsou stejně obávané, ale výsledek jed-nání s nimi je také stejný.
Staří darebáci sledují jen zájem sebe samého a eventuálně zájem svých příbuz-ných. Na místo ředitele PíÁr přišli většinou ze staré známosti s generálním, na něhož něco vědí, anebo pro něj kdysi něco udělali, například za něj před mnoha léty ručili, když se pokoušel dostat do KSČ. Musel se jim nějak odměnit, ale je-likož věděl, že jim nemůže svěřit nic tvůrčího ani opravdu důležitého, stali se náčelníky jediného oddělení, kde jde jen o utrácení peněz. To jim totiž ovšem jde výtečně. Jediný způsob, jak s nimi vyjít, je dát jim úplatek, většinou nějakou část sumy, kterou firma sponzoruje vám - obvykle se jeho výše pohybuje mezi dvaceti až padesáti procenty. Zní to jednoduše, řeknete si, no tak mu ty prachy taky dáme, ale aby od vás úplatek přijal, musí vám starý darebák nejprve věřit, že z toho nebude průšvih - a pro něho je mnohem jistější a jednodušší věřit těm, které zná už dávno a kteří ho taky už dávno podplácejí. Proto - všimněte si - většina velkých ústavů sponzoruje stále totéž - stejné akce i stejné lidi.
Ještě obtížnější čeleď jsou ovšem pampersáci, i když vám někdy od pohledu mohou být sympatičtější, než staří darebáci. Pampersáci jsou mladí, někdy vy-sloveněm mladičcí, podle poslední nedbalé módy oblečení absolventi příslušné vysoké školy, kteří se pak účastnili kurzu ve Spojených státech a upgradovali v Japonsku. Ve volném čase hrají golf a v nějaké rockové skupině. Mluví po-divným poloanglickým slangem a postupují - jak zjistíte - přesně podle prvních dvou kapitol učebnice Píár pro začátečníky.
Logicky považují za úplného blbce každého, kdo není jejich spolužák, přede-vším generálního ředitele. Proto jeho příkazy neplní nebo je plní jen velmi lik-navě. Prostředky jsou ochotni vynaložit jen na projekty svých spolužáků nebo na rockové koncerty. Úplatky sice samozřejmě přijímají, ale jen od spolužáků nebo od Američanů. Pan generální to ví a proto vás s klidem za nimi pošle. Pamper-sáci už se vás zbaví sami.
Je těžko říci, proč sponzoři v uvozovkách deklarují svou ochotu něco sponzoro-vat a utrácejí svůj i váš čas a proč pseudokupci tráví hodiny a hodiny vyjedná-váním koupí, které nemají ani omylem v úmyslu uskutečnit.
Našel jsem jediné vysvětlení - činí to z vrozené hravosti. Na několik okamžiků se stávají čímsi mezi Rockefellerem a matkou Terezou a to je jim sladkou odměnou.




Další články tohoto autora:
Alex Koenigsmark

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku