Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 19.2.2004
Svátek má Patrik




  Výběr z vydání
 >PENÍZE: Na leasing limit (ne)platí
 >VESMÍR: Venuše neboli Krasopaní
 >SVĚT: Ošidnosti předpovědí
 >Díky, že jste tady
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Legrační policajt na Starém městě
 >PSÍ PŘÍHODY: Je tu u nás psí počasí
 >NÁZOR: K smlouvě mezi Českou republikou a Vatikánem
 >FEJETON: Pepa míchal pivo s džusem,a to fakt neměl dělat
 >LIDÉ: Vzpomínka na Slávka Šimka
 >ŠKOLNÉ: Nejde o to zda, ale jak
 >O KNIZE: Nepochleboval dost - nebyl povýšen
 >VZPOMÍNKA: Milý pane Šimku!
 >MROŽOVINY: Micheli nesmrtelný, Angelo božský…
 >LIDŠTINY: Ňadro a vějíř - pomyslné symboly volnosti a osobní svobody.
 >KULTURA: Kulturní skvrna v barevné Ostravě

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
19.2. Díky, že jste tady
www.infoservis.net

Když jsem před necelými čtyřmi lety projížděl Irán na kole, nezbyl nám na Bám čas. Dostali jsme na průjezd zemí jen týdenní tranzitní víza a i přes všechny snahy a prodlužování víz nám nezbylo, než použít autobus. Všichni, koho jsme potkali, nás posílali do Bámu. "Je to nádhera, to si nesmíte nechat ujít", slyšeli jsme ze všech stran. Tak příště, řekli jsme si tehdy s Hankou. Irán se pro mne i tak stal jednou z nejoblíbenějších zemí, srdeční a otevření lidé pro nás udělali první i poslední, snad nikde jinde jsme se necítili tak bezpečně.

V zajetí tureckých hor

Asi před měsícem jsem dostal od své přítelkyně SMS zprávu - "40 000 muslimů zemřelo při zemětřesení v Bamu, modli se za ně, ať jim Alláh odpustí jejich hříchy". Rozhodl jsem se, že vedle pomoci mrtvým je potřeba udělat něco i pro ty, kdo přežili. A tak jsem několik měsíců poté, co jsem se vrátil z mise v Čečensku, opět zavolal do společnosti "Člověk v tísni". Měl jsem štěstí. Sháněli právě dva dobrovolníky na pomoc Íránu, a tak jsme spolu s kolegou Petrem Bašem zakrátko vyrazili na cestu. Kolo jsem vyměnil kolo za nadační Nissan Patrol a 20. ledna jsme vyrazili na cestu.

Nápis humanitarian aid dělá svoje, všechny hranice jsme projížděli téměř bez zastavení, jen nahlédnutí do pasu, "Humanitárka ?, OK" a jede se dál. První problém musíme řešit až v tureckých horách, kde šplháme do výšek přes 2000 metrů. Rychle zapomínám na nesnesitelná letní vedra v této oblasti. V noci je vánice, špatně udržovaná silnice je místy pokrytá ledem, nad ránem taháme ze závějí ty méně šťastné. Ještě že máme náhon na čtyři kola. Chvíli po rozednění dochází i na nás, jako by nás chtěl Alláh na nebezpečné silnici trochu zpomalit. Auto sláblo, otáčky se snižovaly, až po dvou hodinách nebylo ochotné jet víc, než čtyřicítkou.

Zamrzlá nafta, napadá nás a na první benzínce zalézám pod auto a hřeju nádrž benzínovým hořákem. Takhle nějak to dělali šoféři našich Kamazů na Kavkaze, říkám si. Jenže dřív než se rozehřála nádrž, došel plyn. Sedím na benzínce, neshodneme se na žádném společném jazyku. Zkouší volat servis, nikdo to nezvedá. Kamínka příjemně hřejou. - 40, píše Turek na zamlžené sklo a ukazuje ven. No to snad trochu kecáš, naznačuji mu gestem. Ukazuji jim lano, že půjdu někoho zastavit k silnici. Všichni kroutí hlavou, něco bručí pod své tmavé kníry a naznačují, že po téhle ledovce nás nikdo nepotáhne. To jsem fakt zvědav, co si na nás osud přichystal, jak se z tohohle dostaneme. Že bychom tu počkali na oblevu? Sedím a čekám. Minutu. Pět. Dovnitř vchází zavalitý Turek, platí svoji plnou, jen tak na sebe kývneme, jako že čau, na jeho cosi odpovídám Čech, co by ho asi taky jiného zajímalo. On ukazuje na lano, já na naše auto a už jsme vlečeni k servisu. Alhamdu-li Alláh.

Měníme filtr a vyjíždíme. Deset kilometrů a vracíme se zpět. Nahřívají nádrž a do nafty přilévají tekutý plyn. No snad vědí, co dělají. Po 20 kilometrech opět klesá výkon a až do Erzorumu se vlečeme padesátkou. Nakonec ukecáváme servisáky, ať nechají naše auto přes noc v teple a ráno vyrážíme na plný výkon k Iránské hranici.

Město sutin a smutku

Tady už je situace poněkud komplikovanější, dlouhá řada aut, zmatek. "Humanitárci !", prodíráme se davem a cpeme úředníkovi naše papíry. Přeci tu nebudeme do rána. Celou proceduru zvládáme za hodinu.

U benzínky bereme plnou za jeden dolar a za další dva dny nás vítají stanové tábory v Bámu. Cesta nám zabrala asi sedm a půl dne.

Bám je srovnán se zemí. Pro 80 procent města to platí doslova, nezůstal kámen na kameni, jen hromada sutin. Jen sloupky s vraty ukazují, že tam někde byl vjezd do dvora. Jen cihly, železobetonové trámy, prach. V celém městě není jediná budova, která by se dala použít. Jen na dvanáct vteřin zatřásl Alláh zemí a v troskách našlo smrt více 40 000 z celkových 100 000 obyvatel města. To se nedá popsat, to se musí vidět. Pomalu projíždíme ulicemi, míjí nás sešrotované auto, ze kterého má řidič za jízdy vystrčenou hlavu. Střecha je u několik desítek centimetrů níže, než byl záměr výrobce. Před stanem si rodina vaří snídani. Desítky motocyklů, spousty motajících se chodců.

Většina humanitárních organizací sídlí ve stanovém táboře na bývalém fotbalovém stadionu. Mezi desítkami stanů chvíli hledáme ten náš, který nám tu společně s naším jediným zaměstnancem Alim zanechal náš předchůdce Honza Mrkvička. Záchody zde vybudovala naše organizace, sprchy tu nejsou žádné, vaříme si na plynovém vařiči. Ale vláda chce na mezinárodní komunitu zapůsobit a tak se snaží. Do stanu nám vede drát, díky kterému se dá večer svítit a nabíjet notebook, v táboře funguje bezdrátové připojení k internetu. Plot tábora je před nenechavci 24 hodin denně střežen armádou.

Registraci v táboře má na starosti vládou kontrolovaná organizace Íránský červený půlměsíc. Hned po katastrofě se sem pod hlavičkou íránského půlměsíce sjely stovky dobrovolníků z celého Iránu. "Ve většině případů si ale jen udělali fotky. A pak tu celé dny postávali a měli pocit, že byli u toho", poznamenává s trpkostí v hlase Ali.

Lidé jsou na první pohled v pohodě. Od ucha k uchu se na Vás smějí, srdečně tisknou ruku, zvou na čaj, snaží se domluvit pomocí několika anglických slovíček, které kdesi zaslechli. Přestože vzdělanost obyvatelstva i kulturní vyspělost je velice vysoká, se angličtinou je to tu horší. Vládní úředníci nejsou nadšeni z kulturního vlivu, který s sebou může znalost tohoto jazyka přinést - a mimo místní kultury a náboženství ohrozit i jejich dobře placená místa.

Ti lidé se potřebují ze všeho vypovídat, s někým se podělit o těžký osud, který je potkal. "Zůstala tam celá moje rodina", slyším nejednou a při pohledu do vlhkých očí, které jako by čekaly vysvobozující odpověď, jen těžce polykám. Jsem muslim. Vím že to je boží vůle, vysvobození z tohoto světa. Říct to nahlas ale nemám odvahu. Možná ale právě na to čekají a já jsem tu proto, abych tu sílu získal.

Nejsou lidi...

V prvních dnech se snažíme zorientovat. Už není kam spěchat, první fáze pomoci je už zvládnutá. Všichni mají stan, dostávají jídlo, mají deku, benzínový vařič, který v chladných nocích dokáže stan alespoň trochu vyhřát. Mají pitnou vodu. Záchody a sprchy většina organizací plánuje v nejbližší době vybudovat.

Zdá se, že zde všechno je. Irán je bohatá země a spousta organizací, která se sem sjela z celého světa, má za sebou také nemalý kapitál. Nakonec ale zjišťujeme, komu mohou být peníze, věnované našimi spoluobčany, prospěšné. Spousty dětí, posedávající přímo na silnici před stany, házející s míčem v rozvalinách. Ty potřebují jako první začít myslet na něco jiného, než jsou mrtví kamarádi, příbuzní, rodiče.

Rozhodujeme se otevřít a podporovat mateřské školky, a vybudovat dětská hřiště. Není to tak jednoduché, největším problémem je sehnat kvalifikovaný personál. Polovina učitelů při zemětřesení zahynula, ostatní se jen těžko vyrovnávají s prožitými událostmi. Jak se asi cítí učitel při pohledu na třídu plnou smějících se dětí, který před měsícem přišel o některé ze svých.

Narážíme i na pasivitu. Přivážím do tábora skluzavky a houpačky, které jsme nechali vyrobit ve 200 kilometrů vzdáleném Kermánu. Děti se s rozzářenýma očima sbíhají okolo, tahají mne za rukáv, vyptávají se na jméno, nabízejí mi své sušenky. "Tady máte cement, tak doufám, že si to upevníte sami. Jsou to vaše děti. Jestli to do zítřka nebude, odvezu je jinam." Je mi ale jasné, že hrozby stejně nesplním, to bych těm dětem opravdu nedokázal udělat. A tak ve většině případů nezbývá, než zaplatit dvěma dělníkům, kteří pak práci dokončí...

Jsme tu 14 dní a postupně získáváme přehled. Se zástupci ministerstva zdravotnictví podepisujeme smlouvu na opravu polikliniky. Do dvou měsíců snad budou plány a budeme moci začít. Plánujeme udělat průzkum města a konečně pořádnou mapu, kterou by mohli sdílet všichni. Kde je kolik stanů, jak daleko mají k vodě, kde jsou nejbližší záchody, chodí děti do školy ? Organizací je tu hodně, ale koordinace občas trochu vázne. Tak proč by tohle nemohla být taky ta naše parketa?

Radek Červinka




Další články tohoto autora:

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku