Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 23.2.2004
Svátek má Svatopluk




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Špidla, Kužvart, Svoboda - evropská ostuda
 >REAKCE: Noví spojenci USA…
 >REAKCE: Když dobré už bylo, pane Pehe
 >POLITIKA: Freunde oder Bekannten?
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zhouf a já jsme mimoběžky
 >PSÍ PŘÍHODY: Migrace psů II
 >ZAMYŠLENÍ: Absurdní riziko
 >Z KNIHY: Vodnář (dokončení)
 >SPOLEČNOST: Anketa
 >NÁZOR: Z anatomie pacholka
 >PENÍZE: Jak zvládnout porod, vojnu a pohřeb
 >Zřekněte se černobílých obrazů
 >POLITIKA: Špidla, Turecko a my.
 >REAKCE: Otec u porodu a porod doma?
 >POSTŘEH: O pucích

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  
 
23.2. Zřekněte se černobílých obrazů
www.infoservis.net

Na pondělí tohoto týdne připadlo šedesáté výročí jedné z nejbrutálnějších vysídlovacích akcí moderních dějin. V noci z 22. na 23. únor 1944 obklíčila komunistická tajná služba NKVD na základě pečlivě připraveného plánu všechny vesnice v severokavkazském Čečensku. Jejich obyvatelé - stejně jako před nimi Povolžští Němci, Karačajevci, Kalmykové a později Balkaři, Meschetínští Turci nebo Krymští Tataři – upadli v nemilost diktátora Josifa Vissarionoviče Stalina pro svou údajnou kolaboraci s nacistickými vojsky, nespolehlivost a odchylky od stranické linie.

Pro takové delikty nebylo v tehdejším Sovětském svazu, zmítaném vírem druhé světové války, slitování. Půlmiliónový národ Čečenců a Ingušů byl proto na konci února 1944 odříznut od okolního světa a během tří dnů v dobytčích vagónech masově deportován do Střední Asie. Zbytek lidí, jejichž deportace byla příliš nákladná, byl na místě postřílen. Jméno Čečenů a Ingušů bylo ihned po celé akci administrativním příkazem vymazáno ze všech oficiálních listin i Velké sovětské encyklopedie.

Během prvních dvou let po jejich deportaci do nehostinné středoasijské stepi, kde deportované přivítaly nehostinné pláně, hlad a teploty pod minus třicet stupňů, zemřelo podle odhadů více jak 100 000 lidí.

Echo brutality čečenské deportace z roku 1944 jako by se prostorem Severního Kavkazu neslo doposud. Po dvou novodobých rusko-čečenských válkách, ve kterých opět trpěli a dodnes trpí desetitisíce civilistů, je ovšem její památka často zneužívána k politickým zájmům.

Nánosy sovětské propagandy ze čtyřicátých a padesátých let dodnes na ruské straně přispívají k tomu, že osoby takzvané „kavkazské národnosti“ jsou v Rusku vnímány jako nebezpečné a nespolehlivé a proto je možné nezákonně zatýkat, šikanovat a dokonce i zabíjet.

Čečenci si ovšem na druhé straně vystavěli z deportací pomník, za který se schová leckterá vlastní špatnost. Vysídlení se tak stalo strašákem, kterým nacionalistický čečenský vůdce Džochar Dudajev účelově na začátku devadesátých let vybičoval vášně obyčejných Čečenců v odporu proti Moskvě. Postupně je přivedl až k prvnímu konfliktu s Moskvou v letech 1994-96. Deportace jsou také dodnes pro jistou část radikálních Čečenců - a s nimi bohužel i pro část světové veřejnosti - obuškem, kterým se umlčuje jakékoliv reálné uvažování o dosažení rozumného kompromisu mezi Moskvou a Grozným.

Na prahu šedesátého výročí deportace dnes tato země více než kdy jindy potřebuje, aby všichni zúčastnění zřekli černobílých obrazů, které v nich vysídlení z let 1944 zanechalo. A také aby se na urovnání konfliktu zasadili všichni, kdo mají na míru a stabilitě v této těžce zkoušené zemi opravdový zájem. Je mnoho Rusů i Čečenců, kteří ze současné nestability v Čečensku významně profitují. Na obou stranách jsou však stále také ti, kteří jim v tom mohou zabránit. Třeba s vědomím toho, že strašlivé prolévání krve z let čtyřicátých je něco, co by se v žádném případě nemělo opakovat.

Josef Pazderka

Autor je humanitárním pracovníkem, pracuje ve Společnosti Člověk v tísni a v letech 2000-01 vedl její misi na Severním Kavkaze.


Další články tohoto autora:

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku