Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 23.2.2004
Svátek má Svatopluk




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Špidla, Kužvart, Svoboda - evropská ostuda
 >REAKCE: Noví spojenci USA…
 >REAKCE: Když dobré už bylo, pane Pehe
 >POLITIKA: Freunde oder Bekannten?
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zhouf a já jsme mimoběžky
 >PSÍ PŘÍHODY: Migrace psů II
 >ZAMYŠLENÍ: Absurdní riziko
 >Z KNIHY: Vodnář (dokončení)
 >SPOLEČNOST: Anketa
 >NÁZOR: Z anatomie pacholka
 >PENÍZE: Jak zvládnout porod, vojnu a pohřeb
 >Zřekněte se černobílých obrazů
 >POLITIKA: Špidla, Turecko a my.
 >REAKCE: Otec u porodu a porod doma?
 >POSTŘEH: O pucích

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  
 
23.2. REAKCE: Noví spojenci USA…
Petr Skála

Článek jsem napsal v reakci na stať Jiřího Pehe EVROPA: Nerozumný spojenec USA uveřejněnou 13.2. v Neviditelném psovy. Informace obsažené v článku jsou převzaty z deníků Guardian, Observer, Independence.)

Jak ve svém článku EVROPA: Nerozumný spojenec USA Jiří Pehe brilantně dokázal, Evropské státy se staly pro USA spojencem pomýleným a krajně nespolehlivým. Proto nastal čas, poohlédnout se po spojencích nových. Nemalou zásluhu na tomto politování hodném kroku má jistě skutečnost, že evropské státy, okusivší hrůzy první a druhé světové války, jen zdráhavě přistupují k silovému řešení mezinárodních konfliktů, ať už se dějí kdekoliv. Jistě, jedna dobře mířená bomba vydá za tunu rezolucí OSN a leckdy ani to nestačí, tak proč jsou evropské státy tak liknavé v otázce silových řešení.

Omluvou by snad mohl být válečný potenciál evropských zemí, který je v porovnání s USA sotva pětinový (počítáme-li i tureckou armádu, neblaze proslulou jejich obávanými šavlemi z damascéncké oceli.) Nepochybuji, že být na tom lépe i mnohé evropské státy by raději místo potupného vyjednávání a snahy pochopit stanoviska druhé strany, poslaly k břehům problémového státu pár letadlových lodí dvěstě tistíc pěšáků a dialogy započali až po třech salvách tomahavků, případně dobytí hlavního města, což bohužel, bohudík, nelze. Většina evropských zemí je schopna vyslat mimo své hranice jen malé procetno ozbrojené síly, neboť tato je v evropském pojetí určená především pro obranu. A tak se snadno stane, že když se strhne mezinárodní konflikt a je třeba jednat, “se spustí kakofonie hlasů, kontinent se změní v impotentní debatní klub,” jak trefně napsal Jiří Pehe.

Řešením by mohla být evropská vojenská aliance, schopná poskládat ona procenta do efektivní úderné síly, čemuž ale překvapivě brání právě USA. Tak skončil ambiciózní plán na evropskou vojenskou alianci v rámci EU, iniciovaný Francií, Německem a Anglií. Nejvyšší představitelé USA s prezidentem Bushem se proti tomuto plánu velice rozhodně postavily. Padala nevybíravá slova a komentáře, jenž hraničily s výhružkami. Peter Ricketts britský vyslanec pro NATO, hrající klíčovou roli v konstrukci plánu na osamotatnění evropských sil a vybudování armádní stuktury nezávyslé na USA byl po třech schůzkách s Nicholase Burnsem, označen za separatistu jehož vize jsou hrozbou vojenské stuktuře NATO. Donald Rumsfeld tajemník ministerstva obrany spojených států naznačil, že na plán může být nahlíženo jako na hrozbu národním zájmům USA.

Následovalo obvyklé handrkování o dovozních kvótách a celá věc skončila nedomrlým kompormisem, který evropské snahy o vojenkou nezávislost prakticky anuloval.

Podobným směrem se ubírá jednání o satelitním navigačním systému Gallileo, který evropské státy vyvíjí. Bez ohledu na to, že stejně jako předešlá záležitost, je budování satelitního navigačního systému, věcí suveréních demokratických států situovaných v evropě, USA opět protestují (rozuměj vyhrožují). Nelíbí se jim deseti procentní čínská finanční účast na projektu, což je rozumné. Dále argumentují, že jeden satelitní systém už tu přece je (jejich) tak další není potřeba, do čehož jim nic není. Také jim vadí, že evropský Gallileo je přesnější, Spojené státy by snad mohli evropské družice povolit, ovšem pod podmínkou, že budou kalibrovány na výpočty s dvakrát nižží přesností než GPS. Poslední argument je ale opravdu perla. USA namítají, že v případě konfliktu by nemohly systém rušit, protože jeho vlnová délka je k GPS tak blízko, že by zároveň docházelo k rušení jejich systému, což je neslýchaně drzé. Jelikož je zmíněný systém vlastnictým evropských států, USA tímto zjednodušeně říká: V případě války, vám nebudeme moci rušit navigační systémy.

Z uvedených faktů věru nevyznívá, že Spojené státy mají zájem o rovnoceného, silného spojence s pevným demokratickým základem. Ve světle uvedených skutečností (což posoudí každý rozumný člověk) je EU pouhý slouha, který se USA musí pokorně tázat tam, kde si Spojené státy nárokují podobná rozhodnutí, jako rozhodnutí (jejich) suveréního demokratického státu v otázce národní bezpečnosti.

Ano, ne nadarmo pan Pehe píše že “politika USA je poměrně čitelná, tedy i předvídatelná” to ovšem neznamená samé co dobrá, či rozumná, ačkoliv samozřejmě “záleží na výkladu.” Ze strany Spojených států amerických se může vojenská devotnost evropkých států jevit jinak , než tady v EU.

Dobrým příkladem je americká invaze do Iráku, která je po Vietnamu a Afgánistánu další z řady zemí, kam se USA vydalo šířit demokracii. Můžeme polemizovat nad tím, jestli by stát který “důsledně věří ve svobodu na všech úrovních jak své vlastní společnosti, tak i za vlastními hranicemi” neměl respektovat také nárok na společenské zřízení respektované obyvateli daného státu. V USA se přetřásaly “morální důvody” kterými bylo sesazení tyrana a osvobození iráckého lidu, ale především boj proti terorismu. V evropě, zejména v Británii, byla frekventovanější kauza zbraní hromadného ničení, jenž jsou schopny udeřit na evropská města během čtyřicetipěti minut.

Velmi silné argumenty, kterým jsem na začátku války věřil také a proto ji, byť zráhavě, podporoval. Proberme si je odzdola nahoru.

První pochybnosti se dostavily, po dobytí Bagdádu. Navzdory tomu, že byly rozeslány houfy expertů, s cílem najít sebemenší stopu pro zbraních hromadného ničení, která by usadila protestující evropské státy, s Francií v čele, byl výsledek nula. Žádné chemické, biologické ani atomové zbraně nalezeny nebyly. Jen začátkem zimy rozvířila poklidnou hladinu médií zpráva z Iráku. Na přední straně Guardianu vyfocený voják třímající malou ampuli se substancí botulinum, objevenou v domě iráckého vědce. Titulek pod ní: “Deset tisíc mrtvých civilistů, dva tisíce vojáků, mnoho zraněných… Pro tohle?” To byl jediný výsledek průzkumu. Bez ohledu na všechny prostředky a technologie které má USA k dispozici nebylo nalezeno víc. Zajatci z řad představitelů bývalého iráckého režimu téměř unisono popírali, že by nějaké prostředky hromadného ničení byly od porážky v Kuvaitu vyvíjeny. Dnes to samé veřejně přiznávají vládní předsatvitešlé USA v čele s prezidentem Bušem. Stejná situace je v Británii, kde bylo ještě do nedávna Blairovo premiérské křeslo zatraceně horké. Zde se okolnosti které Británii zavedly do války staly součástí oficiálního vyšetřování a ačkoliv lord Hutton zprostil vládu veškerých obvinění, kterým čelila v masivní kampani BBS a několika nezávislých denníků, výsledek je nejednoznačný, mnohými pokládán za zmanipulovaný. Přinejmenším je zřejmé, že britská vláda byla ještě před započetím války varována expertem na irácké zbraně hromadného ničení který tvrdil, že jejich potenciál je v rámci iráckých podmínek silně nadhodnocený. Po veřejném iterview, který Dr. David Kelly BBS poskytnul, byl propuštěn ze zaměstnéní a za nejasných okolností spáchal, sebevraždu. Dnes představitelé USA i Británie tvrdí to samé, co Dr Kelly před vypuknutím konfliktu: žádné zbraně hromadného ničení v Iráku nalezeny nebudou a to proto že tam nebyly. Jestli byl tedy důvod k invazi zbraně hormadného ničení, tak pak mise selhala, protože tam žádné nejsou.

Druhý důvod pro okupaci Iráku bylo obvinění ze spolupráce s teroristy. Ani toto, se nepodařilo dokázat. Nebyly objeveny žádné tréningové kempy ani dokumenty, které by naznačovaly finanční či materiální podporu teroristů. Naopak. Podle dokumentů nalezených v prezidentském sídle a, později, v kufříku samotného Sadáma se zdá, že přes veřejnou propagandu, své blízké podřízené před podporou terorismu důrazně varoval. Dobře si uvědomoval, že tito lidé jsou krajně nespolehliví, nepředvídatelní a stejně tak je tomu s výsledky jejich činnosti. Největší nedostatek však bývalý diktátor viděl v jejich nekontrolovatelnosti, což je fóbie všech diktátorů.

Pokud byl tedy důvod k válce zničení terorismu. Pak USA opět zklamaly. Tam, kde byla dříve alespoň částečně civilizovaná zemně, je teď rejdiště teroristů, kteří přicházejících z Afghánistánu, Pakistánu, Sýrie, Palestiny a co hůře, bezholedná okupace, chaos a vysoké ztráty na životech civilistů, udělaly v zemi, kde je krevní msta stále živý pojem, z mnoha dosud pokojných obyvatel nové teroristy.

Co tedy zbývá. Jak omluvit napadení suveréního státu, obrovské ztráty na životech, zničenou infrastrukturu a ekonomiku. Ano, je to ten poslední důvod. Nejsilnější ze všech: Sadám Husein byl diktátor! Byl bezohledný tyran, který porušoval lidská práva. Jeho rozhodnutí mají na svědomí životy mnoha nevinných lidí. Zbavit zemi diktátora, dát ubohým iráčanům svobodu, to byl argument, který mě před rokem donutil váhavě kývnou nad možností okupace Iráku. Jak je to ale s USA a jejich šlechetnými cíli pro šíření demokracie?

Nedávno britskými novinami proběhla správa, že USA a Británie jednají s Libanonským prezidentem, plukuvníkem Kadáfím o zrušení sankcí uvalených na jeho zemi, neslavně proslulou širokou podporou mezinárodního terorismu, snahou o vývoj zbraní hromadného ničení a neůprosným pronásledováním disidentů, kteří uprchli za hranice. Proč se mohl z bezohledného diktátora takřka přez noc stát mezinárodně uznávaný státník a ze Sadám Husaina ne? Je to otázka zisku. Libanon je zoufale chudá zemně která nemá co nabídnout, jedinná hodnosta spočívá, v rozsáhlé špionážní síti, která má cenné infornmace o teroristech a ta by byla při ozbrojeném útoku rozpuštěna a zničena. Pro USA je tedy mnohem výhodnější spolupracovat, černého Kadáfího přetřít na bílo, než utrácet peníze techniku a lidské zdroje, na osvobozování lidiček, kteří trpí stejně jako Iráčané. Nyní je Kadáfí vážený spojenec Spojených států amerických.

Dalším, v řadě nových spojenců je Užbekistánský prezident Karimov. Ví jak na to. Před rokem 1999 byli Karimovovi vojáci trénováni speciálními jednotkami USA V October 2001 Dostaly spojené státy povolení k vybudování leteckých základen na území Užbekistánu při válce proti Talibanu. Vláda Talibanu byla svržena, ale USA nejeví zájem tyto zákaldny opustit. Užbegistán, situován v střední Asii, se nachází na velkých ložiscích ropy a plynu. Proto se tento bývalý komunistický předák, před nímž i Sadám vypadá jako neškodné koťátko, dostává ročně finační podporu v podobě 320 milonů dolarů, plus vybavení a cvičitele pro jeho speciální jednotky.

Z politických a náboženských důvodů je V Užbekistánu vězněno přes 6000 odpůrců režimu. každý rok je mnoho z nich popraveno, někteří umučeni k smrti. Někdy jim policisté prostě jen kaldivem zpřeráží prsty, holení kosti a nakonec jim rozbijí lebku, popřípadě je ubodají šroubovákem. Jindy z nich kleštěmi vyštipují kusy kůže a masa nebo jim zarážejí rozžhavené špendlíky pod nehty, ale dovedou být I více vynalézaví. Tělo jednoho z vězňů bylo příbuzným doručeno s podivným červeným pruhem támnoucím se od nohou do výše pasu. Jeden z případů, kdy byla oběť uvařena k smrti. Zločinem odsouzeného bylo vykonávání náboženských obřadů. Kdokoliv kdo se modlí v soukromí, kdokoliv kdo se stane členem organizace, která nebyla schválena vládou může být uvězněn. Disidenti, bojovníci za lidská práva homosexuálové. Někteří z nich jsou zavřeni na psychiatrických klinikách. Jenomže USA na Užbekistán nahlíží jako na klíčovou zemi. Stejně jako kdysi na Sadámův Irák

Nic není vládě USA více vzdáleno, než myšlenka na izolaci, jak tomu bylo v Iráku. Naopak, v rámci hospodářské pomoci, byl Užbekistánu dán grant 500milionů dolarů, což je skoro dojnásobek o proti roku předchozímu. 79milionů bylo ivestováno do policie, která je zodpovědná za teror obyvatelstva. Spojené státy nyní hrají hlavní roli v omluvách těchto zločinoů proti lidskosti. Například bylo uvedeno, že Užbegistán udělal významný pokrok v oblasti lidkých práv. V praxi to znamená, že průměrná sazba za členství v nábožeské organizaci je pouhých 7-12 let, zatímco roky nazpátek to bylo 7-19. Nicméně, o prezidentovi Karimovovi jako o diktátorské zrůdě rovné, či převyšující Sadáma Huseina v USA nikdo nemluví.

Ostatně s vězněním nevinných mají zkušenosti i Spojené státy. Americká základna Guantanamo Bay, již dva roky zadržuje 650 lidí zatčených krátkce po 11. Listopadu 2001. Tito lidé jsou zde drženi bez oficiálního obvinění. Odříznutí od světa, neboť USA jim v rozporu s vlastní ústavou neuznaly nárok na právníka. Jejich statut je nejasný. Nebyl jim přiznán statut válečných zajatců, nejsou to obvinění ve vazbě. Předpokládá se, že jsou prošetřováni jako osoby podezdřelé z terorismu. To znamená, že jednou za rok je jejich případ projednán tříčleným tribunálem který posoudí, zdali i nadále představují hrozbu Spojeným státům americkým, nebo ne. O složení tribunálu nejsou zveřejněny žádné informace. Neví se ani, zdali jde o civilní osoby, nebo vojenské činitele. K obvinění stačilo málo. Muslimské vyznání, nebo barva kůže a e-mail od někoho, kdo měl někdy co do činění s terorismem, lhostejno jestli je v e-mail, součástí ideologického spamu, recept na kebab, či atmovou bombu, kontak tu byl.

Tak takoví jsou spojenci USA. Pan Pehe má jistě pravdu, když píše, že evropa si se svojí nejistotou, liknavostí, a opatrnickým přístupem být plnoprávným spojence USA ani nezaslouží. Snad je to právě ta nejistota a zmatenost. Neochota útočit na rozkaz z Washingtonu, co nutí USA aby si hledaly nové přátele. Je zřejmé, že Amerika potřebuje spojence jiného ražení. Rychlé, akceschopné, s pozitivním přístupem k neotrodoxním řešením, pohotové při překračování mezinárodních práv a úmluv. Ne, nežádá od nich mnoho. Ne víc, než co samy USA praktikují…




Další články tohoto autora:
Petr Skála

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku