Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 23.2.2004
Svátek má Svatopluk




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Špidla, Kužvart, Svoboda - evropská ostuda
 >REAKCE: Noví spojenci USA…
 >REAKCE: Když dobré už bylo, pane Pehe
 >POLITIKA: Freunde oder Bekannten?
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zhouf a já jsme mimoběžky
 >PSÍ PŘÍHODY: Migrace psů II
 >ZAMYŠLENÍ: Absurdní riziko
 >Z KNIHY: Vodnář (dokončení)
 >SPOLEČNOST: Anketa
 >NÁZOR: Z anatomie pacholka
 >PENÍZE: Jak zvládnout porod, vojnu a pohřeb
 >Zřekněte se černobílých obrazů
 >POLITIKA: Špidla, Turecko a my.
 >REAKCE: Otec u porodu a porod doma?
 >POSTŘEH: O pucích

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
23.2. Z KNIHY: Vodnář (dokončení)
Petr Kersch

Příští den byla neděle. Na nádvoří stáli návštěvníci ve skupinkách, netrpěliví a zmoženi dopoledním horkem. Na ten srpnový den nikdy nezapomenu. Přišlo několik set lidí, museli jsme pracovat ve třech. Odpoledne jsme toho měli dost. Eva - jako kdyby zvětřila nebezpečí - chtěla, abych zrušil večerní zazdívací scénu. K poslednímu turnusu se přihlásilo asi třicet zvědavců; všichni věděli z plakátů, že se koná představení podle pověsti a netrpělivě očekávali, až se zjeví opravdový Aquarius. Předem si zaplatili. Někteří si koupili pohlednici s reprodukcí hraběcího portrétu. Adam se převlékal u mne v kanceláři, tak jsem toho využil a řekl mu, aby po skončeném turnuse přišel za mnou, protože mám pro něho něco důležitého.
Vše proběhlo podle scénáře: vyprávění, přivedení Doroty, zazdění nevěrnice... Rozloučení s návštěvníky jsem tentokrát obstaral sám. Na nádvoří zahoukal klakson odjíždějícího autokaru. Adam, převlečený do svých džínsů a roláku, se rozhlédl po místnosti a řekl:
"Kde je Eva?"
"Byla unavená, šla si lehnout."
"Co jste mi chtěl?" Hlas ho zradil. Pomyslel jsem si - ty pacholku, ty víš, kolik uhodilo. Neodpověděl jsem - díval jsem se, jak uhýbá očima.
"Něco důležitýho jste říkal, že chcete." Stál, paže svěšeny podél těla, rozcuchané mastné vlasy na ramenou.
"Máš vejpověď. Sbal si a vypadni!"
Zastrčil ruce do kapsiček u pasu. "A proč - co jsem udělal?"
"Vomrdáváš mi ženu," řekl jsem bez sebemenšího studu, "to se nedělá."
"Něco si nalháváte."
"Ne. Viděl jsem vás v salóně. Včera. Nedávali jste si takový pozor jako ze začátku. Měli jste mě za vožralku. Spadla klec."
"Vymejšlíte si, pane správec." Jako kdyby se mi chtěl posmívat! Popsal jsem přesně pozici, ve které jsem je zastihl. Co měli na sobě. Kde měla Eva hlavu a kde měla roztažené nahé nohy. Neříkal nic, podepsal kopii výpovědi a bez pozdravu zmizel.

Dupal jsem po schodech hlučně, aby Eva zaslechla kroky i za zdí. Prohlédl jsem si Adamovo zedničení. Z výklenku u okna jsem vytáhl připravenou těžkou dřevotřískovou desku a dva hranoly, které jsem ráno uřízl na míru. Opřel jsem desku o čerstvou zeď a vzpříčil jsem hranoly jako vzpěry mezi desku a protější stěnu. Eva řekla:
"Adame? Nemůžu otevřít dvířka." Zeď její hlas tlumila, ale rozuměl jsem dobře. Postavil jsem se, abych se dotýkal čelem zdi a vysvětlil jsem jí, proč se ocitla v pasti:
"Jsou z druhý strany přidrátovaný."
Něco vykřikla. Odpověděl jsem:
"Nerozumím ti, mluv hlasitěji."
Ztichla. Pochopila, že místo Adama jsem přišel já. Stál jsem před zazděným výklenkem a čekal jsem. Moje žena Eva doufá, že nic nevím. Myslí si, že dvířka nejdou otevřít kvůli nějaké technické závadě. Věří, že ji odtamtud snadno dostanu.
"To seš ty ?" zavolala za zdí. "Udělej něco s těmi dvířky, je mi hrozná zima. Kam šel Adam ?"
Možná, že jste byli domluveni taky na tento večer.
Zkontroloval jsem vzpěry a přitlačil dlaň zkusmo na výztužnou desku. Zevnitř se zdivo vykopnout nebo vyvalit nedá. Z druhé strany drátěná smyčka kolem závory dvířek je ze silného měděného drátu a dobře utažená kleštěmi - dvířka odstávají asi tři milimetry: na vypáčení bez nástroje taková škvíra nestačí, na průchod vzduchu z prostoru kamen stačí ažaž.
Byl jsem na schodišti, když jsem zaslechl duté rány. Možná i nějaké volání. Ještě přijdou nadávky, ty znám, za ta leta jsem se jich naposlouchal! Taky říkávala - nebudu se tě o nic prosit... Uvidíme, milá.
V kanceláři vyzváněl telefon. Nějaký pán se omlouval, je neděle a tak pozdě večer, ale telefonuje meziměstsky, až z Prahy...
"Nevadí, ptejte se," poznamenal jsem. Podle všeho vzdělaný a neškodný vědátor. Hovořil několik minut.
"Máte docela správné informace o těch obrazech, pane doktore," pochválil jsem tazatele, "ale vyprávění o plačícím portrétu hraběte Adama, řečeného Aquaria, má opodstatnění, i když ta fakta nebyla publikována v odborném tisku. Zatímco ostatní obrazy jsou malovány na klasických dřevěných deskách, olejomalba, o které mluvíme, je malovaná na plechu. Asi mistrovi nedodali dosti dřevěných desek. Koneckonců, bronzový plech, ano, nebyl to žádný kuriózní materiál, malíři si naopak takové plechy opatřovali v oněch dobách rádi, protože obrazy se daly snadno předělávat podle přání zákazníků - na rozdíl od olejů provedených na dřevě. V tom plechu spočívá vysvětlení! Při vysoké vlhkosti vzduchu - na příklad v letním období ráno - se sráží pára lépe na studeném kovu než na dřevě - a tak tedy vznikají ty slzy, které stékají po hraběcí tváři... Ne, skutečně ne, neroní slzy ze žalu, opravdu ne, tím jsem si dneska jistý."
Pokračovali jsme v zajímavém rozhovoru a nakonec se doktor zeptal na návštěvní dobu, chtěl přijet na prohlídku zámku co nejdřív. Ubezpečil jsem ho, že pro veřejnost je zámek otevřen od deseti hodin dopoledne každý den v týdnu, kromě pondělí.

© Petr Kersch, Děčín, listopad 2001 - září 2002

Povídka "Vodnář" je převzata z knihy Petra Kersche
"Zvěrokruh a jiné povídky", která vyšla v dubnu 2003 vlastním nákladem autora. Kniha je přihlášena do literární soutěže Magnesia Litera 2004. Kniha v komisním prodeji (ca Kč 90) je k dostání u vybraných knihkupců v Praze, Č.Budějovicích, Plzni, Ústí n.L., Liberci, Brně, Ostravě, Havlíčkově Brodě a dalších městech.




Další články tohoto autora:
Petr Kersch

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku