Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 5.3.2004
Svátek má Kazimír




  Výběr z vydání
 >PENÍZE: Podniky v EU: svoboda podnikání
 >SPOLEČNOST: Fenomenální Harry Potter
 >ZE ZAHRANIČNÍHO TISKU: Střet britských delegátů Konventu
 >NÁZOR: Havel si svůj život poplival sám
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - sovětské filmy
 >PSÍ PŘÍHODY: Ranní ptáče
 >ZAMYŠLENÍ: Poslední věci člověka
 >GLOSA: Mobil má, ale zná divadlo?
 >MÉDIA:Aktualizovaná digitální Koncepce v nejistotě.
 >POLITIKA:Jak jsme jednali v Bruselu ?
 >NET: Na síti se odehrává bitva virů.
 >ŠAMANŮV KALENDÁŘ: Několik rad starého holubáře
 >SVĚT: Další zauvažování o vodě , zejména v řece Nilu
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Problémy s časem
 >PSÍ PŘÍHODY: Pes nikdy nevyčítá

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  
 
5.3. GLOSA: Mobil má, ale zná divadlo?
Jan Handl

Nechtíc jsem vyslechl rozhovor tatínka s asi desetiletou dcerou. Vyplynulo z něj, že holčička vůbec netuší, co je to divadlo. Tatínek si musel dát ohromnou práci s tím, aby jí to vysvětlil.

Holčička na zdi u autobusové zastávky objevila plakátek, který zval děti a rodiče na představení legrační pohádky o loupežníkovi. Očička jí zasvítila a hned začala prosit tatínka, aby jí nechal koukat na novou pohádku. Tatínek rychle očima přelétl plakátek a řekl že určitě. Na pohádce přece není nic divného. A holčička zavýskne a kontruje, že je tam datum devatenáctého a že se moc těší. Následuje její dotaz, jestli to dávají na Nově nebo na "jedničce". A nastal problém. Tatínek odpověděl, že to hrají v divadle.

Holčička bohužel nevěděla, co to divadlo je. Následovalo sáhodlouhé vysvětlování, že herci hrají nejenom v televizi, ale také "naživo" v domečku, kterému se říká divadlo. Holčičce se novinka zalíbila. Prohlásila, že tedy někdy musejí jít do divadla na Breda Pitta. Následovalo další vysvětlování, že divadlo, to není jen tak. Ne každý, kdo je v televizi, může být k vidění v Praze v divadle.

Celý rozhovor mi přišel dost vtipný, než jsem si uvědomil, že desetileté (odhadem) dítě by přeci jen mělo vědět, co je to divadlo. A to holčička nebyla vůbec zaostalá, měla mobilní telefon a uměla s ním slušně zacházet. Pak jsem si vzpomněl na své dětství, které jsem trávil na hřišti před domem. Každý den po škole hurá zahrát si fotbálek nebo hokej s tenisákem. Vždy jsme se mačkali u hřiště a čekali jsme, až někdo ze starších kluků půjde domů a ostatní nás vezmou mezi sebe. A teď, když se podívám odpoledne z okna, na hřišti není ani noha. Kluci asi sedí doma u počítače. Zajímalo by mě, jestli vůbec umějí kopnout do míče. Časy se mění…




Další články tohoto autora:
Jan Handl

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku