Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 8.3.2004
Svátek má Gabriela




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Dva iniciátoři Ženevské výzvy odpovídají
 >FEJETON: Rozhovor s T.G.M.
 >FEJETON: Mimóza, MDŽ a jaro
 >TÉMA: 8. březen u nás
 >FEJETON: Dveře a přednosti
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Pracovní víkend a veselá očička
 >PSÍ PŘÍHODY: Konverze džungle na park
 >ŠKOLSTVÍ: Další cihla do zdi
 >SVĚT: Alláh kluše Amerikou
 >TÉMA: Dvě Unie, dva pohledy
 >NÁZOR: Fundamentalismus - dobrý sluha ale zlý pán
 >PENÍZE: Do zahraničí s devizovým účtem
 >LIDŠTINY: Proč existuje Mezinárodní den žen.
 >PŘÍRODA: Máte doma orchideje?
 >EKOLOGIE: Teplo z hlubin vytápí český Děčín

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  >>  USA  
 
8.3. FEJETON: Dveře a přednosti
Alex Koenigsmark


Jeden můj známý odjížděl nedávno přednášet na americkou univerzitu a před odjezdem obdržel od hostitelů instrukční brožuru s návodem, jak se správně chovat, čeho se vyvarovat a co naopak vždycky dodržovat. Nejvíc mě zaujalo takzvané druhotné sexuální obtěžování, secondary sexual harrassment. Ten prvotní je jednoduchý, to prostě dáváte ženám najevo, že se vám líbí, ačkoliv jste k tomu nebyl vysloveně, nejlépe písemně a před svědky, vyzván.
Druhotný pohlavní harrassment je však rafinovanější. Stačí například, stěžuje-li si studentka, že se víc věnujete jiné studentce, protože je hezčí, čili uplatňujete sexistická měřítka; podobně nepřípustné je dávání přednosti ženám ve dveřích. Je to prý nejen odporný náznak sexuálního zájmu, ale také sexistické povyšování jednoho pohlaví nad druhé. Proto pravila brožurka například, že je-li profesor s jakoukoliv studentkou sám v místnosti, musí nechávat vždy otevřené dveře, ať je průvan či nikoliv.
Vlastně je ohleduplnost nějakým způsobem pro toho druhého ponižující - dáváte mu najevo, že je slabší, že ho můžete ochraňovat, klidně si můžete dovolit brát na něj ohled, v pohodě si dovolíte dát mu přednost… Nu a naopak, vždyť je to taková hnusná podlézavost vůči silnějšímu, nechat si podržet dveře…
Otevřené dveře mají vůbec v dějinách zajímavou úlohu… ale o tom později.
Z tohoto hlediska se podle mých zkušeností nejdále v naprosté rovnosti pohlaví zřejmě - už dávno před Američany - dostali někdejší, ještě totalitní Rusové. Konečně, už za cara, jak ukazují staré fotky, pracovaly ženy jako kopáči.
Kdysi, když jsme navštívili v sedmdesátých letech matičku Moskvu, abychom se seznámili se sovětským divadlem, zaujalo nás, že se o nějakých přednostech a jejich dávání nedalo vůbec mluvit a obdivovali jsme, jak se občané bez rozdílu pohlaví všude navzájem odstrkovali.
Jedna kolegyně chtěla se jet podívat do nějakého ruského kláštera a hodný mladý herec Miťka jí v tom chtěl pomoci. Dopravit se do kláštera bylo možné na dva způsoby - autobusem nebo autem, auto začínající herec Miťka neměl. Kolegyně mávla rukou - není rozmazlená a s jízdou autobusem nemá žádný problém. Miťka se však tvářil povážlivě: "A dovedeš jezdit autobusem?" zeptal se.
"Ovšemže dovedu," pravila budoucí kritička. "Jezdím autobusem velmi často a už jsem jela i velmi daleko."
"Tak dobře," souhlasil Miťka. Druhý den se vydali na autobusové nádraží. Přišli včas a stáli ve frontě asi jako třetí. Pak přijel autobus a všichni čekající občané se na něj vrhli. Miťka udeřil do nosu jakousi stařenu, odkopl dva námořníky a podrazil nohu dědkovi s dvěma batohy, načež přelezl kohosi před sebou a byl uvnitř, ale kolegyně se náhle ocitla hlavou dolů, pak se chvíli točila jako vlček a nakonec objevila sama sebe asi tři metry od konce fronty, zatímco autobus, ověšený cestujícími, visícími na dveřích jako hrozny, pomalu, za silného zápachu a kouře, odjížděl. Miťka ji spatřil, vylezl z autobusu po hlavách ostatních cestujících a při seskakování z jedoucího autobusu se skoro vůbec nezranil.
"Nedovedeš jezdit autobusem," řekl budoucí kritičce a jal se shánět auto.
Zaujati těmito zkušenostmi, provedli jsme několik experimentů se zajímavými výsledky. Velmi hezký pokus proběhl s velkými, mosaznými dveřmi v Dóme podarka, obchodním to domě s drobným, zbytečným zbožím. Dveře měly asi tři metry na šířku a čtyři na výšku, byly dvoukřídlé, každé křídlo vážilo půldruhé tuny a byly létací. Občané se jimi hrnuli v davech dovnitř a když zjistili, že uvnitř není kromě bustiček Lenina a ošklivých šátků s obrázky Kremlu nic, hrnuli se zase v davech ven. Chtěli jsme se dovědět, jak daleko jejich vzájemná zcela nesexistická nevšímavost půjde a tak jsme vždy jedno mohutné křídlo podrželi a prudce pustili. Někdy sice zasažený občan zanaříkal a většinou hodně popolétl, bez ohledu na pohlaví se ale takřka nikdy neohlédl. Přiznávám, že bych byl raději léta druhotně (a snad i prvotně) pohlavně obtěžován, než abych si navykl na tento druh rovnosti.
Jediný případ, kdy dávali přednost a to nejen ve dveřích, kterého jsem si tehdy povšiml, bylo, jestliže se jednalo o nějakého muže v plukovnické či generálské uniformě. Těm občané i občanky uhýbali zdvořile i na chodníku, občas dokonce před nimi uskakovali i do jízdní dráhy mezi volhy a pobědy.
Pokusil jsem se otestovat takto nějakého generála, počkal jsem si na ulici, až se jeden objevil a šel jsem klidně proti němu tak dlouho, dokud jsme se nepřiblížili na krok. Zůstali jsme oba stát proti sobě. Generál na mne lhostejně a bez zájmu pohlížel, asi jako na kaluž. Já na něj také. Snažil jsem se neusmívat. Generálovi došlo, že jsem hloupý cizinec a neuhnu, proto mne uchopil, zvedl, postavil vedle a týmž klidným a volným krokem pokračoval v cestě, neustoupiv ani o píď vlevo či vpravo.
Vše vyvrcholilo jedné noci v hotelu Junost. Vzpomínám-li na způsob našeho života na tomto zájezdu, trochu se dodnes divím, že jsme nebyli ani zatčeni, ani vyhoštěni, ani zbiti - dělali jsme myslím hroznou ostudu, totiž byli bychom dělali, kdyby to bylo někomu opravdu vadilo. Ale nevadilo.
Abychom vydrželi, prodávali jsme dežurným džínsy a nakupovali za to alkoholické nápoje a jednou jsme se s kolegou kolem půlnoci takto vydali pátrat po nějaké dežurné, potřebovali jsme doplnit zásoby. Když jsme procházeli cizím patrem hotelu, nalezli jsme v jednom pokoji otevřené dveře, jimiž bylo vidět na stůl. Na stole stálo několik láhví vodky, mísa ovoce, krymský sekt v kbelíku s ledem… Nahlédli jsme a nikde nikdo. Nu, vot, řekli jsme si fatalisticky a s mladistvou oprsklostí, nalili si vodku, otevřeli sekt a popíjeli. Asi za deset minut přišel odkudsi mohutný muž v bílém tílku bez rukávů a když nás uviděl, začal jevit známky nespokojenosti. Abych ho uklidnil, promluvil jsem k němu asi takto:
"Znáješ, továryšč, my inostránci, my Čechoslováky a u nás takoj obyčaj - kde otkryto, tam vozmožno."
"Charošij obyčaj, očeň charošij," opakoval muž nadšeně. "Kdě otkryto, tam vozmožno! Prekrasnaja idea!"
S hrůzou jsem si povšiml širokých rudých lampasů na jeho tmavomodrých nohavicích. Byl to zase generál. Muž mě však objal a zlíbal, posadil se k nám a během hodinky jsme jeho zásobu vypili. Potom chtěl vědět, zda sebou nemáme nějaké děvušky a tak jsme ho odvedli o tři patra výš na osmilůžkový pokoj našich ženských účastnic, kde se také konala jakási oslava. Generál začal okamžitě vůči všem účastnicím realizovat prvotní sexual harrassment a ony odpovídaly tím, že mu nalévaly další a další deci vodky.
Když jsem odcházel, večírek ještě zdaleka nekončil, ale generál spal na prahu pokoje, takže jsem ho musel opatrně překročit a tehdy, aniž by otevřel oči, zamumlal:
"Kdě atkryto, tam vazmóžno…"
Možná tam právě začala nová politika otevřených dveří, jež pak vedla k rozpadu Sovětského Svazu… Ano, dveře mají v dějinách významnou úlohu.




Další články tohoto autora:
Alex Koenigsmark

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku