Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 15.3.2004
Svátek má Ida




  Výběr z vydání
 >TEROR: 328 tun trhaviny, ale Česku nebezpečí nehrozí?
 >FEJETON: Patnáctého března
 >NÁZOR: Armády a terorismus
 >PENÍZE: Podniky v EU: liberalizace služeb
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Motocyklová výstava
 >PSÍ PŘÍHODY: Zase na veterině
 >NÁZOR: Co nekáže majestát
 >KULTURA: Moje kniha - moje knihy
 >ZE ŽIVOTA: Co si myslím já: o jedné paní doktorce velké nejen postavou.
 >NÁZOR: České školství- jak dál?
 >NÁZOR: Komplikovaný způsob sebevraždy
 >NÁZOR: Západ a spirála terorismu
 >REAKCE: Ani větu nazmar!
 >FOTOGRAFOVÁNÍ: Pokropený kropič
 >SVĚT: Předáci kteří se ocitli v pozadí exilu

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  
 
15.3. FEJETON: Patnáctého března
Petr Kersch

Blíží se jaro - konečně. Vane studený vítr, v lese leží ještě sněhová pole, ale slunce v poledne hřeje. V parku létají sýkorky jako blázni a kosi přestali koukat provinile, už nepotřebují almužnu v krmítku, spíš vyhlížejí nějaké šikovné rozsochy na letošní hnízda.
Nedaleko, asi sto metrů odtud - vidím tam z okna snadno, listoví není zatím na stromech žádné - u pomníku v parku se schází skupina výrostků a děvčat. Podivná parta čtrnáctiletých a patnáctiletých. Vždy odpoledne, každý den, i v sobotu i v neděli. Posedávají na opěradlech laviček. Sedadla jsou pokryta blátem a pískem od bagančat. Krabiček od cigaret, pitíček, barevných papírků od sladkostí kolem dokola jak naseto, zatímco plechový koš na odpadky zeje prázdnotou. Zpočátku dva tři účastníci drží u ucha své telefonky, za půl hodinky je jich deset a další přicházejí po pěšině od zastávky. Jednu lavičku zdemolovali a uvolněná prkna jim slouží jako prapodivné hračky: zatloukadlo, skluzavka, statický skateboard bez koleček. Neustále kouří - hlavně dívky. Mládenci natáhli přes hlavy kapuce a la "anarchisté". Pošťuchují se, honí se okolo pomníku jako odvázaná štěnata, pokřikují, dva odejdou po louce parkem dolů a tři přijdou od dalšího autobusu.
Tak tam tráví denodenně čtyři, pět i víc hodin. Počasí měli dosud pod psa, ale vydrželi. Dlouze diskutují, někdy se hádají nebo v hloučku poslouchají vypravěče. Není mezi nimi žádná vůdčí postava, není tam patrna snad ani žádná agresivita. Tu byste poznali z dálky podle pohybů, podle rváčských chvatů, podle výhrůžných postojů rivalů.
Zdá se, že z jejich hloučku přímo vyzařuje bezradnost, schovávající se za plané žvatlání. Dospělého pozorovatele napadne: co takhle jít mezi ně, pozdravit se s nimi a zeptat se jich, jestli.... Za chvilku jsem si to rozmyslel. Třeba se velmi dobře všichni baví, třeba se na tahle opakovaná, pravidelná setkávání všichni těší. Posedává jich tam někdy jedenáct, dvanáct, kdyby to pro ně byla taková nuda, tak by se tam v takovém počtu nescházeli. Možná, že pro kluky jsou magnetem ty tři žáby, které vždycky sedí těsně vedle sebe a vytrvale hulí. Možná, že se hoši cvičí v umění zalíbit se pomocí vět, což je ten těžší způsob, jak se nepřímo dvořit, abychom si současně nezadali... Možná, že je to obráceně, že děvčata chodí do tohoto shromáždění jako vyslovené outsiderky, trpěné na okraji, doufající, že dostanou příležitost prosadit se, ukázat se. Nebo všichni dohromady čekají, že se něco proboha konečně stane, čekají na nějakého Rikitana nebo Godota nebo agenta z Matrix.
Někdy mezi ně přijede kamarád na červeném horském kole. Jezdí stále jenom on, kolo zatím nepůjčil nikomu, ani děvčatům. Jezdí stále kolem dětského pískoviště, mezi lavičkami, za pomník a zase zpátky; ostatní jeho pojíždění nahlas komentují, ale příští den jezdce nikdo nenapodobí. Mají sice kola všichni, ale ze sklepa nebo z půdy je ještě nevynesli.
Včera a také předevčírem jsem se zase rozhodoval, že mezi ně půjdu. Zeptal bych se například, jestli někdo z nich neví, kdo byl ten Friedrich von Schiller, u jehož pomníku během tohoto předjaří prožili tolik hodin. Jestlipak slyšeli onu slavnou Ódu na radost? Nebyl to Schiller, kdo psal už v osmnáctém století o Panně Orleánské? Autor divadelních her, jejichž tituly by mohly zdobit leckterý muzikálový repertoár, když o původní příběh je taková nouze : Úklady a láska, Loupežníci, Valdštejn...
Měli by mě za starého blázna. Mohl bych se zeptat na něco ze současnosti... K čemu sloužil předevčírem, 13. března, pochodňový průvod v Mostě? Skini prý tam "oslavovali" výročí anšlusu Rakouska nacistickým Německem z roku 1938. Jenomže oni nebudou vědět, co znamená slovo Anschluss...
Říkáte, že vás nezajímá minulost, vás zajímá, co bude... Snadná předpověď! Rakušané se taky celé roky před anšlusem svým rakouským nacistům smáli, taky byli bezstarostní. Stefan Zweig o tom píše ve své knize "Svět včerejška" :
"Když jsem přátelům naznačil své starosti, vysmáli se mi... Cožpak nevím, že všechno rakouské obyvatelstvo stojí za Schuschniggem?... Příliš mnoho jsem studoval dějiny a psal o nich, než abych nevěděl, že většina se vždy okamžitě převalí na tu stranu, kde je těžiště moci. Tytéž hlasy, které volají Heil Schuschnigg, zítra budou provolávat nadšeně Heil Hitler."
Taky bych se mohl zeptat na patnáctý březen. Určitě někdo z nich řekne - to je přeci dneska, ne? Ale - před pětašedesáti lety! Bylo horší počasí... Wehrmacht, gestapo, esesáci, protektorát, odboj, válka, koncentráky, potravinové lístky, Eliáš, Heydrich, Gabčík, Kubiš, také Čurda a Frank... Terezín?... Stanné právo?... Eichmann?..
Žádné odpovědi, lhostejnost nevědomosti. Schillerův pomník má od dětí všechny hrany a rohy omlácené a okopané. Původní vytesaný nápis už nelze skoro přečíst. Černé čmáranice po pískovci nelze rozluštit.

© Petr Kersch, Děčín, 15.3.2004



Další články tohoto autora:
Petr Kersch

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku