Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 16.3.2004
Svátek má Elena, Herbert




  Výběr z vydání
 >REAKCE: Jak se vytvářejí umělé přehrady.
 >AKCE: film Choking Hazard - Soutěž o vstupenky na Choking Hazard Party!
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Raus, die böhmische Sau
 >POLITIKA: České společnosti opravdu hrozí rozpuštění v EU
 >PSÍ PŘÍHODY: Pes coby lampión
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Z výstavy do terénu v ukecaným kabátě
 >ARCHITEKTURA: Pražská letiště
 >NÁZOR: Je celibát hříšnější než homosexualita?
 >NÁZOR: Dobrá zpráva pro fundamentalisty: Evropané jsou zbabělci!
 >FEJETON: Do vězení s tebou!
 >GLOSA: Pohostinství Českého parlamentu
 >REAKCE: Emigranti a domácí - Klausův výrok ve Washington Times 24.11.2003.
 >POLITIKA: Vítězství terorismu
 >EKONOMIKA: Očekávaná korekce
 >PENÍZE: Česká pojišťovna: je potřeba měnit salon?

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  
 
16.3. FEJETON: Do vězení s tebou!
Michal Matoušek

Ne, neradujte se předčasně; nezavřou mě. I když se říká, že vězení by mi rozhodně prospělo. – Objevilo se v poslední době několik dotazů (pravda, všechny pocházejí z jednoho “myšlenkového centra”): čím vlastně ručím za svoje články, pokud odmítám vzdávat povinný hold lidem, kteří absolvovali “kurs československého vězeňství” (Vaculík). A když po nich požaduji, aby statut spisovatele stvrzovali nikoli někdejším pobytem za mřížemi, nýbrž dnešním svým myšlenkovým a stylistickým výkonem.

Bez ohledu na to, co si soukromě myslím o tazatelích – položit mi otázku určitě smí. A neodpovědět na ni je nemrav. Takže má odpověď zní: nevím. Já opravdu nevím, čím ručím, a nevím ani, čím se vůbec ručit dá! Jako čtenáři se zřejmě dělíme na dvě skupiny: jedni budou preferovat autora, který sice neumí moc dobře česky, ale v kriminále byl, a je tedy černým svědomím všech, kteří nikdy neseděli; druzí pravděpodobně řeknou, že vězeňská zkušenost je sice bolestná, ale jinak prostě jen zkušenost jako každá jiná. Třeba jako povodeň, která vám celý dosavadní život spláchne do stoky. Nebo jako smrt dítěte. Nebo i jako pěkně důkladně pojednaný rozvod. Jak by asi čtenáři z té první skupiny naložili s nenadaným autorem, který by před ně předstoupil a na jejich výtky stran jeho výkonu by odpovídal: Umřelo vám dítě? Neumřelo. Tak o čem se spolu budeme bavit? – Typu myšlení, který předpokládá, že jen kriminál je měřítkem životní autenticity, se v určitých kruzích říkávalo “levá úchylka”...

Já dovedu pochopit rozhořčení těch, kteří se proti minulému režimu s mnoha riziky exponovali a nyní musí poslouchat svého presidenta, jak chválí trpělivou nečinnost národa, který si chytře počkal, až se minulý režim rozloží vlastní hnilobou. To je skutečně na pěst. Rudolf Battěk už někdy v devadesátém řekl, když se v parlamentě dost naposlouchal řečí, jak jsme všichni trpěli: “Kdopak nám to, chudáčkům malým, udělal?” – Dovedu však pochopit i potřebu zvracet oněch, které po převratu v televizi poučovali, že “morální čistota disentu nesmí být zpochybňována” (Kantůrková). Nevím, jak to ta dáma přesně myslela; ale nejspíš tak, že klást otázky by se nemělo dovolovat každému. Podobně se ptala Monika Elšíková na ohlasových stránkách mého článku o sebezviditelňování dříve pronásledovaných: proč takový text vůbec vychází? Když se však ona sama někdy v osmadevadesátém pokusila zamyslit nad chartistickou minulostí a přítomností, Šiklová, Pithart a Příhoda jí decentně naznačili, že má zavřít zobák, protože datum jejího podpisu Charty (1989) obsahuje číslice už lehce konjunkturální. A že se zkrátka nesluší přijít někam jako poslední a hned ostatním vysvětlovat, jak to všechno doopravdy bylo. Elšíková se velice zlobila; napadne ji vůbec, že se sama nyní pokouší o totéž?

Zase: na jednu stranu lze s Pithartem a ostatními souhlasit. Na druhou stranu se ale nemůžeme divit rozhořčení té Elšíkové; její otázky nad historií Charty jsou možná méně vkusné, jinak ovšem plně legitimní. Hned od začátku přece předpokládáme, že ať nám tazatel připadá sebevíc (zabaveno), jeho otázka taková být nemusí! – Technicky vzato se v takových případech jedná o sofisma známé minimálně dva a půl tisíce let, kterému se říká “nedbání záhady”. V zásadě jde o způsob argumentace, kdy o člověku přesvědčivě doloživším, jak krademe, říkáme, že se jeho obvinění nedají brát vážně, když se mu líbí čtrnáctileté dívky...

A už se zase předvádím. Sofismata! O sofismatech jsem se poprvé dočetl ve Filosofickém slovníku pro samouky, a smutný příběh té knížky se k dnešnímu tématu osobního nasazení hodí: aby mohla v dubnu 48 vyjít, připojil k ní Vladimír Neff doslov, v němž se kál, že kniha není psána z marxistických pozic, a sliboval, že... jděme teď a suďme ho, říká Ondřej Neff v poznámce k popřevratovému vydání. – Mne ani nenapadne soudit. Suďte vy, kteří dáváte přednost autenticitě vězněných neumětelů; lepší knížku pro základní filosofickou orientaci nemáme, hned tak mít nebudeme a na tomto místě si považuji za čest za ni Vladimíru Neffovi poděkovat. Tváří v tvář podobným osudům s jejich variantami a podvariantami nejsou otázky podepsal / nepodepsal či seděl / neseděl o mnoho víc než kádrování nového typu. Netvrdím, že na tom, co kdo podepsal, nebo na tom, kdo seděl, vůbec nezáleží. Ptejme se na to a mluvme o tom! Ale nezkoušejme těmi otázkami a řečí odpovídat na otázky jiné.

Nesouhlasíte – dobrá. Když kádrovat, tak kádrovat. Ve vězení jsem, doznávám, nebyl, pár výslechů v Bartolomějské i jinde na kontě mám. Myslím, že jsem u nich neohromoval ani hrdostí, ani statečností. Dal jsem si menší úkol: neprásknout nikoho a nic. Úkol jsem, aspoň doufám, splnil; stačí to, abych směl nahlas přemýšlet? Smím? Jestli smím, tedy se ptám: kdo vlastně jsme? A jak se to o sobě dozvíme? Tím, že budeme jeden druhému zakazovat se ptát? – Mnozí z nás se po otevření archivů dozvěděli o svých sousedech a přátelích, co se dozvědět nechtěli; teprve tudy vede pro mne důležitá čára. Jenže s rizikem, že se něco podobného dozvíme, jsme přece archivy otevírali!

A teď s těmi vědomostmi musíme žít. – Opravdu je zapotřebí autora napřed zavřít, a teprve potom dostane glejt na psaní o lidském utrpení?




Další články tohoto autora:
Michal Matoušek

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku