Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 19.3.2004
Svátek má Josef




  Výběr z vydání
 >ZE STARÝCH NOVIN: SLOVAN: Naše nynější postavení
 >VÍKENDOVINY: Ten tichý bar
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Koňské potahy
 >PSÍ PŘÍHODY: Setkání s Montym
 >PRÁVO: Co dělá u Ústavního soudu Mgr. Nikolína Borková ?
 >ZE STARÝCH NOVIN: SLOVAN: Kdo platí největší daně?
 >PENÍZE: Budeme v roce 2050 bohatí?
 >POSTŘEH: V básních 2.
 >PENÍZE: Kam s výplatou aneb proč živit běžné účty
 >KULTURA: Internet a zábavní průmysl
 >FEJETON: "Kupte si peníze!"
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Nesmíme být vojáci?
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Když vám trhají kousíčky z těla
 >PSÍ PŘÍHODY: Situace nic moc
 >NÁZOR: Ať žije fair-play...

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
19.3. VÍKENDOVINY: Ten tichý bar
Václav Vlk

I v ulici mezi domy bylo nepříjemno. Sníh vířil ve vzduchu, obloha jako by padala na zem, šero a pošmourno. Nebylo poznat, je-li brzké kalné ráno anebo smutný večer. Chlad nás profukoval do kostí. Než jsme otevřeli dveře, Madla a Zdena típly cigáro, aby byly "za dámy". Pak už nás čekala měkká sedadla, do kterých se záda příjemně opřela a za chvíli do nás začalo prostupovat příjemné teplo. Nejprve člověku rozmrznou nohy. Pak ruce. Teplo člověka pomalu uvolňuje.
Děvčata jsou už od začátku přejemně naladěna, protože jsem řekl, než jsme vyrazili, že dneska to platím já. A dodržel jsem to. To je neselhávající prostředek. Dívku pozvat. A naznačit, či přímo říci, když řekne, že jako jó, že "tuhle rundu platím já". Nejde o to, kolik budeme platit, pánové. Jde o to, že budeme platit. To každou dívku potěší. Jak pravil kdysi kdosi moudrý, ženy většinou vydrží naše mužský plácání a kohoutí natřásání jedině tak, že si neustále představují, co za to utrpení získají. Nemusí toho být zrovna moc, občas stačí třeba jen "berušku do vlasů". Důležitý je ten princip odměny.

Konečně sedíme a už jsme i rozmrzli. To je pohoda! A ta hudba! Jen jsme dosedli, ozvala se skladba "Gloria". Hudba zní a pianista si čaruje rukama na bílých a černých klapkách, pravá ruka se míhá a klepe vysoké tóny, levá tvrdí basy a jeho hlas, zastřený tisíci cigaret, šeptá mazlivě do mikrofonu: "Gloria, Gloria..."
Tohle je muzika, kterou umí vyloudit jen piano označkované nahoře na desce stopami koleček po skleničkách s alkoholem a vypálenými důkazy nedokouřených cigaret. Které tak často muzikantům, zaujatým hudbou, shoří zbytečně, tak jako někdy shoří láska, co vzniká v nočních barech.

Kytarista na starou gibsonku, která rozhodně není koncertní, ale do baru se hodí daleko lépe, lehounce vybrnkává nahoře na hmatníku kaskády tónů jako když teče jarní chladná voda po kamenech.
A ten doprovod! Ta basa, co opojně zní "dům, dům, dap dapidap, dap", až si všichni poťukáváme nohou do rytmu a hlas klavíristy do mikrofonu stále šeptá Gloria...
"Šap, šap, šap" zametají plochu blánu na bubnu "metličky" v rukou bubeníka.

Barová muzika, ta nezaměnitelná muzika, kde je obsaženo všechno z čeho vznikla. Bar, to není jen hudba. A tak necháváme mimo svůj obzor "malou partii" na miniaturním pódiíčku v rohu jejímu osudu. Orchestr mezitím přešel do nové melodie a tichým temným barem zní "I Wouldn´t Mind" a dvojice na parketu, osamělá jak trosečníci, se nachází právě teď v náladě, jaká panuje v takovýchhle barech asi tak okolo čtvrté hodiny ráno. Zaklesnutá do sebe jako dva trosečníci na moři, propleteni jako strom a k němu přimknutá liána, která potřebuje jeho stejně jako on jí. Dívčí hlava položená na klopě saka má skoro zavřené oči, levá ruka jí visí volně podle těla. Hrudí i stehny přitištěna k partnerovi, vyjadřuje ono ženské přání "drž mne a tiskni mne na sebe a .. a buď chvíli hodnej.." Její partner, omámený ženským tělem a jeho vůní i alkoholem v krvi, hledí nepřítomně do prostoru baru. Levou rukou drží ručku své partnerky přitištěnou k sobě a pravá ruka je položena na jejích zádech tak, aby nebyla úplně přesně v pase dámy, jak se tančí na plesech. Protože tohle není ples, ale bar. Ale aby zároveň jeho dlaň netřímala její "půlku" jako chasník zadek holky na venkovské tancovačce .
Pomalý rytmus skladby "St. Louis Blues" zní a pár pohybuje chodidly jen tolik, aby udržel rovnováhu a při tom tulení neupadl. Dáma se tiskne a pán ji drží tak, aby bylo jasné, že to, co drží v náručí, je pro dnešní noc jeho, ale aby byl zároveň, jak si dáma přeje momentálně, "hodný". Dvojice tančí, sní a čeká na chvíli, kdy oba dojdou zasloužené odměny.

Mazlivý hlas zpěváka se ptá: "Why is Love Like That?!" a v boxu naproti sedící brunetka vypadá, že o tom také přemýšlí. Opírá se loktem o stůl, jeden pramen vlasů má odhozený za uchem a druhý jí padá dopředu přes oko, přesně tak jak to má v baru být. V šeru baru se její pleť zdá dokonalá a možná tomu tak i je. Naklání se dopředu a už od půlnoci si při naklonění nedává ruku před výstřih, aby se neotevíral. Příčinou toho je nejen šampaňské Veuve Clicquot, které dnes večer prvně v životě pije, ale i její pomalu se měnící vztah k pánovi vedle a k světu vůbec. Jak postupuje večer a klesá hladina v lahvích, pán i svět se jí zdají lepší a lepší. Po počátečním veselí z bublinek už je klidná a ospalá a jemně rozněžnělá. Poslouchá pána co sedí vedle ní, který už je ve stavu, kdy je všechny "happy" a domnívá se, že si všichni rozumíme, my dva u stolu, vůbec všichni kolem, je mír a je mu poněkud přitlumeno a rozmáznuto.
"Ty bláho," otočila se na mne Zdena, "to je, co?"

Naproti v dalším boxu sedící blondýnka je opřena zády o polstrování fotelu, kouří dlouhou aromatickou cigaretu, které se říká "dlouhý kouř" a mhouří oči na svého partnera, který jí celý večer něco vypráví. Ona vlastně ani neví co a je jí to jedno. Co však ví, je to, že on jí po celou dobu jemně pod stolem masíruje koleno a v poslední hodině se po hladkém silonu vydal už několikrát i výš: Ale ve vší cudně nemravné barové počestnosti, jen po hřbetu stehna. Jen jeden prstík, jen malíček, bloudí do tepla mezírky nad koleny, která však zůstává pevně sevřená. A blondýnka se pro sebe usmívá a řeší otázku, zda dá konečně kolena trochu od sebe a když už je dá, jak moc od sebe a zda jí prsten na jeho ruce neroztrhne ty nové punčocháče, když by byl moc divoký a ona by musela, jako slušná dívka, nohy srazit prudce k sobě.
Madla se opřela o sedadlo, usmívá se a poklepává nohou.

Pán na vysoké stoličce u baru pozoruje barmanku jak s jednou rukou nahoře třepe šejkrem a přemýšlí, zda se jí má zeptat, co se sakra myslí tím, když James Bond říká v každém románě o 007 že chce ten koktejl "nemíchat, ale protřepat"? Jemu, když si dá někde něco míchaného, to barmani vždycky protřepou i promíchají - tedy ten koktejl, samozřejmě - setsakra pořádně. A trochu se bojí zeptat. A tak jen poslouchá a my s ním, jak kapela spustila "I Love To Make Love To You".

Pán se dívá na barmanku a je na rozpacích. Ony totiž některé barmanky mají pěkně proříznutou pusu. A tahle taky, jak už měl možnost se přesvědčit. Sice už si nepamatuje, co jí minulý týden jednou k ránu vlastně říkal, bylo tech drinků trochu moc. Jen si pamatuje, že ona před ním, když ráno čekal před barem, utekla. A dneska večer, když jí to jemně vyčetl, odvětila, že musela, protože kdyby s ním chtěla uskutečnit všechno to, co jí minule navrhoval a sliboval, že by jim to, i kdyby na to vlítli rychle a hned, trvalo nejmíň čtrnáct dní. A ona že tehdy měla volno jen týden.
Blikající světlo šejkru mu hází prasátka do očí a tak se raději dá do přemýšlení, zda nejsou čtyři velké whisky moc. A jestli by mu další neudělala zle. Po delším uvažovaní dospěje k názoru, že ano. A tak si místo whisky dá Bacardi.
Do sóla na piáno ve skladbě "I Cried For You" je z boxu za našimi zády slyšet tichounké dívčí pochichtávání a tlumená naléhavá mužská slova přerušovaná charakteristickým zvukem, jaké vydává hladká a lesklá látky, když s ní někdo manipuluje. A pak tichounké plácnutí a tichounké vzrušené povídání…

Když zaznělo "I´m Looking For Love", začalo to s námi trochu házet. Odbočil jsem totiž ze státovky a vjížděli jsme do serpentin nahoru do vesnice. Hlas zpěváka z reproduktorů v autě se mazlil se slovy "I Surrender Dear", za okny vozu přestával padat sníh a náš výlet na běžky na Boží dar pomalu končil.
Zastavil jsem u sněhové bariéry, vypnul motor a pak jsem vypnul i přehrávač cédéček. V autě bylo ticho. Děvčata seděla v měkkých sedačkách auta s přivřenýma očima, v duchu asi ještě stále v tom baru, v kterém jsme byli po celou dobu cesty z Božáku domů na naše chalupy.

"Holky, vystupovat," zavelel jsem. Otevřel jsem dveře a zeptal se, zda mám vyndat z "rakve" na střeše lyže.
"Nech je tam," pravila děvčata sborem. Pozejtří pojedem na Božák zas. A vem s sebou tuhle novou muziku, co jsi sehnal," pravily a měly ještě poněkud rozostřený zrak.
"Jo, a nezapomeň," pravila Madla, "na dnešní večírek. U nás. Pustíme si tu naši muziku a Alešovi, mému hudebně nezletilému teprve pětatřicetiletému synáčkovi ty jeho kravály zatrhneme. Kdo ty jeho hrůzy má poslouchat."

Otočil jsem auto zapnul muziku. Hráli "It´s Over". Zpíval Charles Brown. Tohle album s názvem "Bobby Sox Blues" prý natočil v roce 1943. Dyť to říkám! Úplná novinka. V tom roce jsem se narodil i já a že bych byl nějak starý? No to bych si vyprosil. O stáří nemůže být ani řeči. Jsem tenhle týden na chalupě sám, dámy mne zvou na výlet na běžky a taky na ten večírek. Musím si před večerem ještě trochu zdřímnout. I mladé tělo potřebuje před vrcholnými výkony pořádný odpočinek.

To jistě každý pochopí! Čerstvý vzduch na horách, pohyb na běžkách, tiché snění při návratu autem "v baru" při muzice Charlese Browna a pak večer večírek. A na něm tři dámy k tomu. To na mne čeká v každém případě vrcholový výkon. I když pravděpodobně dopadnu jak ten pán u toho baru s barmankou. Ono je to někdy a v našem věku už možná nejlepší. Nebo že by ne?
Až co řeknou děvčata. No a co s námi udělá ta muzika. Kdyby bylo nejhůř, mám řešení. Kdyby něco, tak omdlím.
Když je tahle rovnoprávnost, co by ve vypjatých chvílích směly omdlívat jenom ženský? Proč ne také starší pánové?

P.S.: Přátelům Víkendovin a "Krokodýla" hlásím, že na knížce už redaktorka redaktoruje, kreslíř kreslí, korektorka kore... korekto .. no prostě taky něco dělá, obálka se navrhuje, smlouvy jsou koncipovány, reklamní agenti agentí a tak vůbec. Dopadne-li vše dobře, na Knižním veletrhu, co má být v květnu, by už knížka měla být a nějak bych tam měl být i já. Což, pokud se to vše povede, se dá P.T. laskavému publiku včas na Psu na vědomí.
Držte palce a těšte se (pokud se teda máte chuť těšit).
Václav Vlk



Další články tohoto autora:
Václav Vlk

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku