Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 29.3.2004
Svátek má Taťána




  Výběr z vydání
 >FEJETON: Dobří hoši
 >UPOZORNĚNÍ: Na zloděje
 >MÉDIA: Komu patří Nova
 >LIDŠTINY: Červená a modrá - boj na…
 >PENÍZE: Podniky v EU: bezpečnost práce a spotřebitelé
 >SVĚT: Úroda úchylných předpovědí
 >POSTŘEH: O retardérech
 >VTÍPEČEK: Malý paradox
 >NÁZOR: Kladenský starosta a ODS
 >Stalin v Las Vegas
 >ZE STARÝCH NOVIN: SLOVAN: Kdo platí největší daně?
 >PRÁVO: Majetková přiznání především pro veřejné činitele
 >SVĚT: Neroňte slzy nad zabitim Šejka Nenávisti
 >SVĚT: Svatá válka je čím dál tím jasnější
 >NET: Páteční hodinka virologie.

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Ekonomika  
 
29.3. ZE STARÝCH NOVIN: SLOVAN: Kdo platí největší daně?
K.H.Borovský

Mnohý plati daně, a neví proč. Mnohý platí daně, a neví nač. Mnohý platí daně, a neví komu. Postavíme zde tedy článek o daních, o kterém doufáme, že jej snad i mnohý s pozorností přečte, který třeba ví proč, nač a komu daně platí.

Veliký rozdíl především jest mezi daní v zemích konstitučních od sněmu povolenou a dobře zúčtovanou, a mezi daní v zemich absolutních od vlády libovolně uloženou a rovněž tak libovolně spotřebovanou bez skládání účtů. V článku svém o komunismu rovnali jsme, tuším spravedlivě, takové libovolně uložené a libovolně spotřebované daně komunismu, t. j. svévolnému sahání do cizího jmění.

Daně tedy v rozumném a užitečném smyslu, jsou příplatky jednotlivých občanů na veřejné a potřebné výlohy státu. Potřebné výlohy státu nemohou však býti jiné, než bez kterých by obcanům buď škoda povstala, neb z kterých patrný užitek mají. Z toho zde právě řečeného vysvítá, že malé daně nejsou vždy štěstí pro občany a že velké daně nejsou vždy neštěstí. Přijde vždy jen na to, kterak se jich užívá. Zvláštní světlo podá zde příklad ze života privátního. Kdo lacinou věc koupí, ale buď špatnou neb nepotřebnou, vydal více a uškodil si více než ten, kdo koupil za větší cenu věc dobrou a potřebnou. Jestli se tedy daně, byť i sebe menší byly, vydávají na věci pro občany nepotřebné, aneb dokonce jim škodlivé, jsou i tyto malé daně vyhozený peníz a vláda jest špatná: naopak zase milerád každý občan třeba dosti velké daně zaplatí, když vidí a přesvědčí se, že je nevydal nadarmo, nýbrž že tyto vydané daně jen jemu samému k prospěchu jsou a na jiné cestě k němu se vrací. Vláda, která upřímně a schopně k tomu pracuje, aby se živnosti občanů vždy zvelebovaly, jinak ale účty své před nikým netají, nemá nikdy zapotřebí obávati se, že by si občané na velké daně ztěžovali. Tak jako každý milerád vydá za dva korce dobré půdy jednou tolik peněz, než za jeden špatný: tak také občan pro dobrou vládu nebude litovati daní, přesvedčí-li se, že je nadarmo nedává, nýbrž že z nich zase on sám užitek míti musí.

V každém ohledu jest ale nejhůř platiti za špatnou vládu veliké daně, tak jako jest nejhůř koupiti draze jankovitého koně!

Při daních se tedy hlavně na to hleděti musí, k čemu jsou a kterak se jich užívá: avšak též i druhá věc nesmí se opomenout, totiž kterak se tyto potřebné daně vybírají. Ku př. vláda potřebuje na jistou věc tři miliony zl. stř. a nikdo neupírá, že by jich zapotřebí bylo a že věc, která se jimi zařídí, pro národ skutečně užitečná bude. Jedná se tedy o to, kterak tyto 3 miliony vybrati. Dejme tomu, že by vláda přišla na způsob takový, kdežto by se zas asi dva miliony výloh způsobilo, než by ty tři pohromadě byly, to jest, že by útrata za vybírání těch 3 mil. (čili výběrné) dělala 2 miliony! Kdož tedy tyto dva miliony výběrného zaplatí? Zase národ, a místo 3 potřebných milionů musí dáti 5 milionů daně. Z toho tedy vysvítá, že se při daních hlavně na to hleděti musí, aby výběmé (to jest útrata za vybírání) bylo co možná nejmenší.

S ohledem na způsob rozvržení a vybírání dělí se obyčejně daně na direktní (přímé) a indirektní (nepřímé). U nás v Rakousích počítají se k přímým daním: daň gruntovní, domovní, daň živnostní (Erwerbsteuer) atd., nyní též nově zavedená daň z příjmů. Vůbec se nazývají přímými čili direktnimi daněmi ty, které odvádí zrovna bezprostředně ten, kdo je státu platí; kdežto naopak indirektní čili nepřímou odvádí někdo jiný za jiné osoby, které vlastně tuto daň státu platí. K indirektním daním se v Rakousích počítají akcis, clo, solní a tabáční regal, kolky, taxy, lotto, poštovní výnos, mýta atd. Ku příkladu sládek, jenž z každého sudu piva státu určenou daň odvádí, neplatí tuto daň sám, nýbrž platí ji ti, kteří pivo pijí, proto že sládek daň k ostatním výlohám svým připočte a to pivo své dráž prodává.

K nynějšímu našemu rozbírání, ve kterém dle zásad demokratických zvrhnouti chceme jistý, za našich časů a zvlaště v Rakousích velmi obyčejný nezpůsob, vyměřovati totiž občanům práva dle míry od nich placených direktních daní, hlavně nam na tom záležeti bude, abychom všeliké druhy daní direktních a indirektních probrali s ohledem na to, jestli tyto daně dává státu skutečně ten, kdo je odvádí, neb někdo jiný. Dychtění aristokratické připadlo totiž za našich časů, kdežto již přednosti rodu před světlem věku novějšího ustoupiti musily, zase na jiný dosti chytrácký způsob k udržení aristokratických předností, totiž na různění občanů dle velikosti direktní daně. Zdálo by se ovšem na první pohled velmi spravedlivé a slušné, aby ten, kdo více k útratám státu přispívá, také většího vlivu na vedení státních záležitostí měl, a aby tedy hlas jeho více platil než hlasy jiných. Na tomto základě utvořila nám hned naše nynější vláda novou kastu tak nazvaných nejvyšších daň platících čili 500 zlatových volíčů, která sedati má v hořejší sněmovně říšské, a která má třetinu hlasů na zemském sněmu: bídný to surrogat za bývalé šlechtické privilegie! Na těch samých zásadách utvořila nám vláda dvě neb tři třídy voličů obecních, užívající velmi nestejná práva.

Všechny tyto přednosti jednotlivých občanů zakládají se na jich direktní dani: dokážeme však nade všechnu pochybnost, že direktní daň u nás v Rakousku není žadné spravedlivé měřítko důstojnosti, zásluh a tedy práv občanů.

Kdybychom skutečně chteli nechat platit pravidlo, že se občanům v té samé míře politické práva vyměřovati mají, v jaké ku všeobecným výlohám přispívají a že tedy ten, jenžto 500 zl. stř. ročně na státní útraty platí, také několikerých práv zasluhuje, musili bychom především vyšetřiti, jestli ten, kdo nyní v Rakousích 500 zl. stř. direktní daně platí, skutečně přispívá ze svého jmění na státní výlohy 500 zl. stř., aneb jestli vůbec on platí větší daň, než ku př. jiný, kdo jen 10 zl. stř. ročně dává.

Projděme tedy všeliké druhy našich daní a pátrejme při tom, kdo je vlastně platí, to jest, kdo škodu těchto daní nese, činíce všude slušný rozdíl mezi osobou daň odvádějící a daň platící.

Vezměme za příklad sládka, jenž ročně asi 2000 zl. stř. akcisu z piva odvádí, a gruntovníka, jenž 2000 zl stř. odvádí kontribuce. Jaký jest mezi nimi rozdíl? Ani onen sládek, ani onen gruntovník nepřispívají ze svého ročně na výlohy státní po 2000 zl., nýbrž oba oni odvádějí jen státní daň, kterou ne oni sami, nýbrž ti platí, kteří pivo pijí a obilí snědí. Tak dobře jako si sládek akcis přirazí na pivě, tak dobře si gruntovník přirazí kontribuci na obilí. Kdyby sládek pivo nevařil, nebude platit daň, a kdyby gruntovník kus pole odprodal, nebude již on z něho platit, nýbrž jiný, důkaz to, že ne on, nýbrž pole daň odvadí. Kontribuce rozvrhne se tak dobře na každý korec obilí, jako na každý sud piva. Kdyby nebylo kontribuce, bylo by obilí zrovna tak lacinější (při ostatně stejných okolnostech), jako by pivo lacinější bylo bez akcisu. Gruntovník tedy jenom tolik z gruntovní daně sám opravdu platí, kolik obilí sám spotřebuje, ostatek ale jenom za jiné odvádí, to jest gruntovníku, který 2000 zl. stř. příjmů, poněvadž by, kdyby této daně nebylo, zase tak mnoho za obilí neutržil, zkrátka on neplatí 2000 zl. stř. daní, nýbrž odvádí je jen z větší části za jiné, totiž za konsumenty.

Ačkoli tedy není žádný rozíl mezi sládkem odvádějícím ročně 2000 zl. stř. akcisu a mezi gruntovníkem, odvádějícím ročně 2000 zl. stř. kontribuce, přece patří gruntovník do třídy největší daň platící a sládek nepatří, ačkoli nepřináší gruntovník státu větší obět, nežli sládek 1.

Ještě patrněji jeví se to při dani domovní. Jest jisto, že neplatí daň domovní ten, čí dům jest, nýbrž ten, kdo v něm bydlí, a domácí pán neplatí domovní daň sám, nýbrž odvádí jen daň z obydlí od nájemníků placenou, on sám zde jen tolik daně domovní platí, kolik místností sám obývá. Zkrátka, daň domovní obsačena jest v činži nájemníků a zcela nespravedlivé jest připisovati majetníku domu zásluhy, které vlastně nesou nájemníci.

Daň živnostní (Erwerbsteuer) platí ale skutečně ten, který ji odvádí, neboť jeho daň jest stejná, má-li více nebo méně výdělku, on podává tento příspěvek ze svého čistého výnosu. Při kupcích můžeme nejlépe pozorovat co to jest platiti sám daň a odváděti daň za jiné. Kupec platí sám daň z živnosti, a odvádí pod jménem cla daně za jiné, kteří jeho zboží spotřebují. Clo kupec též odvádí státu, ale přirážky tak jako jiné útraty ku př. dovozné k ceně jeho zboží, tak jako se kontribuce přiráží k ceně obilí. Ale živnostní svou daň kupec nepřiráží k ceně zboží, tu on sám platí ze svého čistého výnosu.

Daň z příjmu nově nyní uvedená jest též taková, kterou skutečně platí ten, kdo ji odvádí, to jest on odstupuje jistou část svého čistého příjmu státu na jeho výlohy a platícímu ubude na příjmech, čímž tedy má opravdu zásluhu o stát takovou, jak mnoho platí.

Vidíme tedy, že z tak nazvaných direktních daní, jenom daně z živností a z příjmů skutečně také platí ten, kdo je odvádí, a že tedy jen vlastně z těch jemu náleží celá zásluha, kdežto naopak daň gruntovní a domovní, ten kdo ji odvádí, platí jen z malé části za sebe, ale z větší části ji odvádí jen za jiné, totiž za ty, kteří jeho obilí ztráví a v domě jeho obývají, to jest jinými slovy, že jemu spravedlivě nemá se počítati celá suma za zásluhu.

Při daních, které se pod jménem indirektních zahrnují, jest ovšem mnohem patrnější, že je neplatí vždy ten, kdo je odvádí, nýbrž obyčejně ten, kdo věc daní oblo%9následně potvrdil český Ústavní soud. Trpí, jak sám říká, když podepisuje socialistické zákony, na straně druhé tím potlačuje princip parlamentní demokracii a výsledek voleb v roce 2002. Často a rád hovoří o Poslanecké sněmovně jako o Parlamentu a přezírá Senát, čímž pošlapává český bikamerální systém a ústavní pořádek.

Často se u nás objevují úvahy o přímé volbě prezidenta republiky, vč. přirozeného posílení jeho ústavní pozice. V případě účinkování současného prezidenta je jistá obava, že by tato nesmírně závažná změna mohla snadněji vést k rozkolísání tří pilířové ústavní rovnováhy v Česku.
U současného prezidenta to tedy nejsou provokace typu vyvolávat potřebu zlepšování stavu věcí a nalézání složitých konsenzů, je to spíš projev znaku pohrdání hodnotami, přezírání a neúcty k druhým.

Současná prezidentova popularita je větším dílem dána obecnou a přirozenou úctou našich občanů k tomuto nejvyššímu úřadu-symbolu státnosti.

Kvalita prvního českého prezidenta Havla, zosobněna jeho charakterem a zasazením do kontextu nových českých dějin, bude zřejmě po delší dobu nedostižná.

Ing. Jaroslav Šula, senátor




Další články tohoto autora:

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku