Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Sobota 20.3.2004
Svátek má Světlana




  Výběr z vydání
 >GLOSA: I v telefonu může být slyšet úsměv
 >INFO: Voda
 >POSTŘEH: O vodě
 >ZÁBAVA? Proč se muži dívají do zrcadla častěji než ženy?
 >MOBY DICK: Etika a kšefty s Al Kejdou
 >ZE STARÝCH NOVIN: SLOVAN: Naše nynější postavení
 >VÍKENDOVINY: Ten tichý bar
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Koňské potahy
 >PSÍ PŘÍHODY: Setkání s Montym
 >PRÁVO: Co dělá u Ústavního soudu Mgr. Nikolína Borková ?
 >ZE STARÝCH NOVIN: SLOVAN: Kdo platí největší daně?
 >PENÍZE: Budeme v roce 2050 bohatí?
 >POSTŘEH: V básních 2.
 >PENÍZE: Kam s výplatou aneb proč živit běžné účty
 >KULTURA: Internet a zábavní průmysl

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
20.3. GLOSA: I v telefonu může být slyšet úsměv
Saša Kasal

Čas letí jako spřežení, nad kterým práská bič … Tuto písničku Jiřího Suchého si zpívám stále častěji, když s překvapením poznávám, že ve svém věku jsem už vlastně pamětníkem. Vzpo-mínám, jak jsem vybíral třeba tenhle magnetofon: mockrát jsem chodil do toho supermarketu, prodavačky se tam střídaly, ale vždycky jsem měl dojem, že jsem každé udělal radost už jenom tím, že jsem přišel. Několikrát jsem po předvedení přístroje sice poděkoval, ale nekoupil. Na mé díky přesto každá odpovídala stejně: "Thank you!". Za co mě děkujete, ptával jsem se a odpověď bývala stejná: "Přece za Váš zájem". Ano, máte pravdu, to určitě nebylo u nás. Byla to Anglie v roce 1968.

Jak se starý člověk dá do vzpomínání, nikdy neví, kdy přestat. Na mé socialistické botě značky Svit-Gottwaldov se tenkrát utrhla podešev a já musel navštívit ševce. V malém krámku mě přivítal vlídný stařík, asi švec i majitel v jedné osobě. Slíbil opravu za týden, ale už třetí den jsem od něj dostal poštou zprávu, že oprava je hotova. Když jsem ho pak opouštěl s opravenou botou v ruce, měl jsem pocit, že i on má radost. Jakoby to nebyla jen prostá obchodní transakce, ale setkání dvou lidí. Ano, i to byla Anglie v roce 1968.

O čtvrt století později jsem si zajel do Anglie, abych znova prošel místa, kam jsem dlouhá léta nesměl. Navštívil jsem tehdy svého dávného přítele, který mi památného 21. srpna ráno nabízel, že se mnou zajede do Londýna a že u jednoho velvyslanectví spolu vytlučeme pár oken. Z někdejšího bouřliváka se ale mezitím stal otec osmnáctileté dcery, která právě nastoupila do práce. Vyprávěla, že do obchodu, kde pracuje, za celý den zabloudí jen pár lidí. Proto si jednou vzala sebou knížku a učila se němčinu. Myslíte, že šéf její iniciativu pochválil? Naopak a táta jí pak musel vysvětlovat, že je přece placena za pomoc klientům a pokud klient pocítí, že ji vyrušuje z možná příjemné četby, může příště jít jinam, kde nikoho vyrušovat nebude. To už byla Anglie 1990.

Dovolenou snů pro nás kdysi býval pobyt na Jadranu. I tam jsme navštěvovali restaurace a obchody a neomylně poznávali, kdy nás obsluhuje soukromník a kdy jsme ve státním. Z personálu buď tryskala živá snaha nebo se tristně linula "únava" někoho, kdo pracuje jen proto, že musí. Scéna sama se pak odehrávala buď v nápaditém interiéru nebo ve smutně šedivém provisoriu. To už byla Jugoslávie osmdesátých let.

Když čas oponou trhne (nebo když moc lidí najednou zvoní na náměstí klíči), i z pouhého kolegy se může stát podnikatel. Když jsem od tohoto člověka později i já kupoval počítač, bylo to samé "Ano, pane ... prosím, pane". Věděl jsem, že šaškuje, vždyť jsme si už dávno tykali. On mi tím ale jen ukazoval, že ví, jak se ke klientovi chovat. Tušil jsem, že takový podnikatel se ve světě neztratí. Dnes už mohu potvrdit, že se neztratil: usadil se ve Spojených státech, ale tenkrát - to ještě byla Praha 1991.

A jaká je Praha v roce 2004? V době, kdy někteří už odešli a jiní ztratili iluse? Obchody dnes hýří barvami a všechny smysly ohlušuje moderna, ale za přepážky jakoby se vrátil ten předrevoluční personál. Nebo je to snad normální, když klient, odhodlaný v cestovní kanceláři utratit třeba čtyřicet tisíc, musí pokorně čekat, než si dívky za počítači dovypráví své včerejší zážitky? Když Vaše žádost o opravu brýlí vyvolá opovržlivou odpověď, že "todle se už nevopravuje"? Nebo když prodavačka, poznavší z Vašeho obleku, že o velký kšeft stejně asi nepůjde, zůstane pololežet na židli při svém bohorovném výroku o nereálnosti Vašeho požadavku? Možná, že kdybych měl čupřinu jako před čtyřiceti lety, by byla její reakce milejší, ale i kdyby, stejně by to neříkalo nic o její profesionalitě.

Čím to je, že ani ten kapitalismus u nás často nefunguje? Odmítám laciné útoky na politiky, jejichž příklad prý svádí poctivé občany: pokud poctivec začne šidit, když vidí řádit nepoctivce, určitě byl před tím poctivcem jen ze strachu. Taky se mi nechce věřit, že za vše může jen slovanská nedisciplinovanost nebo české fňukání. Vzpomínám si ale, že na vojně bývávalo nejhorší rozházet si to s malými šaržemi; možná, že i v civilu u nás za všechen ten šlendrián mohou právě ti malí šéfové: ti asi netuší, že i ten poslední telefonista je možná důležitým vyslancem v prvním kontaktu velké firmy s budoucím klientem. I v telefonu může být přece slyšet úsměv!




Další články tohoto autora:
Saša Kasal

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku