Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 25.3.2004
Svátek má Marián




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Bydlení podle ODS
 >TÉMA: Zlatý důchod
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Byli komunisté úspěšní ve vytvoření negativního stereotypu Německa a Němců?
 >POLITIKA: Sudy s dynamitem
 >RODINA A PŘÁTELÉ: K domácímu násilí
 >PSÍ PŘÍHODY: Zase na kontrole
 >JUSTICE: Napraví Štrasburský soud české opatrovnické soudnictví?
 >EKOLOGIE: Stavba roku ohrožuje zdraví
 >SPOLEČNOST: Povinně spisovně
 >SVĚT: Americké volby a hroší kůže
 >FEJETON: Hledání Robinsona Crusoe
 >EKONOMIKA: Ceny tuzemských dluhopisů porostou
 >DEMONSTRACE: "Užiteční idioti" na Václaváku
 >PENÍZE: Vstup do EU nepřežije 90 % kampeliček, říká Zeman
 >POSTŘEH:O kafi

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
25.3. POSTŘEH:O kafi
Ivo Rýznar

Mám docela rád kávu, i když se za vyloženého kafaře nepovažuji. Běžně vypiji tak dvě denně, jednu ráno a jednu po obědě. Obě vlastně jenom proto, abych se udržel v relativně bdělém stavu. Jsou však někdy výjimky, kdy jich do sebe naliji i pět. Kupříkladu když jedu odpoledne po práci někam na víkend vlakem. Na každém nádraží mi to zkrátka nedá, abych si z nápojového automatu za mrzký peníz nenadojil něco hnědé tekutiny, vydávané za kávu. Je mi vcelku jedno, jestli mok usrkávám ze čtvrtlitrového hrnku nebo z plastového kelímku. Akorát mi vadí maličké koflíčky v některých podnicích. Kór když jsou zaplněny sotva do půlky.

Tuhle jsem si koupil kávu v kině. Nejsem zrovna příznivcem chroupání popcornu a pití čehokoli při promítání, ale tehdy to mělo opodstatnění. Nechtěl jsem totiž usnout, když už jsem uvalil za film takové peníze. Obdržel jsem papírový kelímek s víčkem, v němž se skvěla dírka na upíjení. Báječný vynález, aby diváci nepobryndali jim sedadla a sobě kalhoty. Nic zlého netuše jsem přiložil pohárek ke rtům a pořádně si přihnul. To jsem ale neměl dělat, neb jsem si nevšiml, že ve víčku je ještě jeden otvor. Sice o hodně menší než ten pro pití, ale byl tam. Kdybych alespoň trochu uvažoval, muselo by mne napadnout, že pokud je z uzavřeného prostoru odsáván jistý objem tekutiny, je nutno jej nahradit stejným objemem vzduchu, aby nedošlo k deformaci pohárku případně vzniku vakua. A někudy se tam ten vzduch musel dostat... Takže přesně ve chvíli, kdy se dno pohárku ocitlo nad mou hlavou, vyšplíchla mi káva tou maličkou dírkou na vlasy, brýle, tvář. Od té doby kávu v kině nepiji...

Ve vlaku však ano. Již mnohokrát jsem si ji cestou koupil od člověka, táhnoucího vagónem vozíček s občerstvením, honosně nazývaným minibar. Zrovna jako včera. Po zaplacení se na stolku objevil pohárek s víčkem. Ale to víčko bylo podivné. Nevypadalo totiž vůbec jako to v kině. Mělo jen jeden jediný otvor. Uprotřed. V první chvíli mne napadlo, že je určena pro brčku, ale pijte horkou kávu brčkem. A hlavně, protáhněte jej milimetrovou dírkou!

Díky za víčko. Co by se stalo, kdyby nebylo a vlak pořádně zarachotil na výhybce? Káva by se vycmrndla. Na podlahu, na kalhoty, sukni, na sedadlo. Ale co dál? Bylo by možné nehodu reklamovat? A u koho. U provozovatele občerstvovacího minibaru? Těžko, on za stav železničního svršku nemůže. Takže spíše u železnic. Strojvůdce že jel příliš rychle? Nebo ve výdejně jízdenek? V informacích? U přednosty stanice, v níž k nehodě došlo? Ba ne, samá voda.

V lampárně...


Další články tohoto autora:
Ivo Rýznar

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku