Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 29.3.2004
Svátek má Taťána




  Výběr z vydání
 >FEJETON: Dobří hoši
 >UPOZORNĚNÍ: Na zloděje
 >MÉDIA: Komu patří Nova
 >LIDŠTINY: Červená a modrá - boj na…
 >PENÍZE: Podniky v EU: bezpečnost práce a spotřebitelé
 >SVĚT: Úroda úchylných předpovědí
 >POSTŘEH: O retardérech
 >VTÍPEČEK: Malý paradox
 >NÁZOR: Kladenský starosta a ODS
 >Stalin v Las Vegas
 >ZE STARÝCH NOVIN: SLOVAN: Kdo platí největší daně?
 >PRÁVO: Majetková přiznání především pro veřejné činitele
 >SVĚT: Neroňte slzy nad zabitim Šejka Nenávisti
 >SVĚT: Svatá válka je čím dál tím jasnější
 >NET: Páteční hodinka virologie.

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  >>  Právo  
 
29.3. Stalin v Las Vegas
www.infoservis.net

Hlavní město Ašchabád
Turkmenistán a Turkmenbaši. Ve Střední Asii už ani nevysloví název této země bez toho, aniž by připojili jméno jejího prezidenta. S pádem komunistického režimu se tento zapomenutý kout sovětské říše, bohatý na plyn a ropu, stal státem jednoho muže. Turkmenistán je ale příliš uzavřená a nenápadná země, která leží příliš hluboko v zájmové zóně Ruska - a okolnímu světu je naprosto lhostejná.

Guzal žije v malém domku těsně u nádraží ve městě Amudarja. Bydlí tam její celá rodina, včetně tří bratrů a starých rodičů. Hlavou a živitelem rodiny je oproti místním zvyklostem matka. Každé tři dny jezdí vlakem do nedalekého Tádžikistánu s taškami plnými potravin a spotřebního zboží. Zpátky vozí většinou ovoce. Vlak křižuje dvoje hranice, což znamená čtyři mimořádně vlezlé celní kontroly. Cesta je sice únavná, vynáší ale víc než v "normálním" zaměstnání, kde se běžný plat pohybuje v přepočtu mezi 20 až 30 dolary. Takhle si vydělá půldruhé stovky dolarů, a i po odečtení úplatků celníkům z toho zůstává slušná částka.

Dvacetileté Guzal nezbývá, než občas jezdit s matkou: původně sice chtěla studovat peadagogiku, ale... "Míst je málo, náš prezident řekl, že země nepotřebuje tolik právníků nebo učitelů" říká smutně. "U nás se na univerzitu nedostanu, je jen v hlavním městě a tam potřebuješ protekci. Možná by to šlo v Rusku, tam ale jsou zase potřeba peníze. Matka stejně říká, že nejlepší bude, když se rychle vdám".

Po očku sledujeme televizor: před chvíli běžely zprávy, jejichž hlavní náplní bylo, co má dnes na programu prezident Turkmenbaši. Mluvíme o drogách a o tom, že třetina ze spolužáků Guzal je za mřížemi, dostali se tam za přechovávání heroinu nebo za kriminální jednání pod vlivem drog. "Heroinu jsou tu spousty, a narkomani všude, kam se podíváš.", popisuje středoasijský fenomén posledních deseti let - devastaci společnosti pod vlivem levných drog z Afghánistánu. Guzal najednou uzavírá debatu výrokem: "Ale vlastně si nemám na co stěžovat, vždyť žít se dá i tak. Nebyla tu válka, máme co jíst, kde spát - a to všechno díky našemu moudrému prezidentovi"

Sen o středoasijském Kuvajtu

Prezident Saparmurad Nijazov alias Turkmenbaši - v překladu "Otec všech Turkménů" - je v Turkmenistánu všudypřítomný. Po něm a jeho rodičích je pojmenována asi stovka měst a vesnic, stejně jako většina kolchozů i průmyslových podniků v zemi. Je na plakátech, mincích i bankovkách. Po členech prezidentovi rodiny byly nedávno přejmenovány všechny měsíce v roce. Nijazovova socha na vysokém podstavci dominuje hlavního městu Ašchabádu. Tento prezident jedné osobě vládne svérázným stylem, který je kombinací nacionalismu smíchaného s kultem osobnosti, národ drží na uzdě pomocí televizní propagandy a rozsáhlého aparátu policie a tajných služeb. Represe Nijazov nyní odůvodňuje "globálním tažením proti terorismu" - což je po událostech 11. září 2001 oblíbená záminka i pro ostaní středoasijské prezidenty.

Moderní historii Turkménů, sedmimiliónového, původně kočovného národa středoasijských stepí, utvářely tři důležité momenty. Poprvé příchod Rusů koncem devatenáctého století: po dobyvatelském intermezzu postavili Rusové železnici a začali zemi kolonizovat. Svérázné Turkmeny ale nechali, ať žijí svým vlastním životem. Druhým momentem bylo úsilí o podmanění a usazení kočovníků, které společně s protináboženskou kampaní přišlo s nástupem komunistického režimu. Odpovědí byla guerillová válka a hromadný odchod za hranice. Odhaduje se, že ve dvacátých letech minulého století uteklo na milión Turkménů převážně do sousedního Afghánistánu, ale například i do Iránu a Iráku. Dalším osudovým okamžikem byl přelom osmdesátých devadesátých let: v roce 1985 se do čela komunistické strany Turkménské sovětské republiky dostal aparátčík Saparmurad Nijazov.

Nový prezident chtěl využít obrovské zásoby zemního plynu a ropy - odhadují se na čtvrté nejbohatší na světě - a přeměnit zemi na druhý Kuvajt. Narazil ale na problémy s odbytem. Při transportu přes Rusko musí Turkmenistán odvádět vysoké tranzitní poplatky; a tranzitní firmy můžou kdykoli v rámci konkurenčního boje uzavřít kohouty. Nedávno byl sice otevřen plynovod do Íránu: tři opravdu významné projekty, mířící do Turecka, do Pákistánu a Číny jsou zatím ve stádiu vyjednávání. Ještě v roce 1999 šlo do ciziny 22,8 miliardy metrů krychlových, tedy čtvrtina produkce dobách SSSR, až poslední dobou se díky dohodě s ruských Gazpromem objem pomalu zvedá.

Léčba kriminálem

Univerzitní profesor Timur je obyvatelem hlavního města Ašchabádu. Před dvěma lety ztratil práci: prezident se rozhodl, že seškrtá počet míst na univerzitách na 3 000 (v dobách SSSR to bylo 20 000), protože republika prý potřebuje hlavně manuální profese. Timur byl žhavým kandidátem na vyhození už jenom proto, že občas vynechal školení o prezidentově knize Ruhnama. Kniha, která popisuje historii národa spolu s kodexem jeho tradic, je jakýmsi návodem jak má žít správný občan Turkmenistánu. Školení o jejím obsahu je povinné: jednou týdně ho musí absolvovat každý pracovní kolektiv. Ruhnama je také jedním z hlavních předmětů ve školách, a to od první třídy až po univerzitu.

Po svém vyhození Timur okusil, jak chutná pobyt ve vězení. Dostat se tam je v Turkmenistánu snadné. Timura to potkalo, jak říká, za poměrně malý celní delikt, kdy už neměl peníze na úplatek. Zážitek je to otřesný. Pobyt si lze ulehčit (a přežít) zase jen pomocí úplatků: "Kupovat si musíte i čerstvý vzduch. Aby stráže otevřely okno, chtějí peníze. Na cele pro čtyři lidi nás bylo pětadvacet, můžete si ale koupit přemístění do nepřeplněných prostor. Platit musí příbuzní za návštěvu i za balík. V pracovním táboře, kde se spí pod širým nebem, nepřežijete déle než čtyři roky." vzpomíná Timur.

Zachránila ho amnestie, kterou otec národa vyhlašuje každý rok: při té poslední opustilo věznice na osm tisíc vězňů, tedy přibližně třetina celkového stavu. Je to chytrý tah: díky přísným zákonům každoročně okusí prostředí věznic tisíce lidí, které Turkmenbaši v zápětí zase amnestuje. Na jedné straně to vládci pomáhá udržet si do roli milostivého otce národa (zatýká přece policie), a na straně druhé to spolehlivě udržuje atmosféru strachu (mezi lidmi se ví, jak to ve vězení vypadá). A každý dobře ví, že politických deliktů se žádná amnestie netýká.

Timur nyní taxikaří, využívá starého moskviče, kterého koupil ještě v sedmdesátých letech. Ostatně se nemá nijak hůř, než na univerzitě. Litr benzínu vyjde přibližně na dvě koruny a tak si i v situaci, kdy čeká na klienta třeba půl dne, je možné celkem vydělat. "Podívej se, kolik to asi muselo stát" kroutí hlavou, když projíždíme ulicemi Ašchabádu. Začátkem devadesátých let se Nijazov rozhodl, že z provinční díry v poušti vybuduje výstavné město. Pozval známé architekty i stavební firmy z Turecka i Západní Evropy. Výsledkem je vkusné, moderně vypadající město s širokými bulváry, obrovský prezidentský palác a náměstí s vodotrysky.

Moderní obchodní domy ale nevyužívá nikdo kromě několika cizinců, místní raději nakupují na tržišti. Honosná budova banky je až na nudící se úředníky prázdná, ve směnárně nikdo neměnil po celou dobu její existence: kdo by byl také tak hloupý, když u veksláků na trhu vymění dolar za čtyřnásobek. Kolik nový Ašchabád spolkl peněz, nikdo neví. Stejně jako nikdo neví, za kolik peněz dostává stát za prodej zemního plynu. Prezident tyto informace zásadně nezveřejňuje - kontrola plynových a ropných peněz zůstává jen jeho výsadním právem. Oficiální státní rozpočet je jen hubeným torzem, Turkmenbaši má ale k dispozici speciální "prezidentský" fond, ze kterého se rekonstrukce platí.

Turkmenbaši ale dosáhl svého: metropole všechny fascinuje. Američan Bill Hartwel to pro BBC News komentoval slovy: "Jsme tu, kousek od konce světa, rozhlížíme se a vidíme Stalina v Las Vegas. Je to velice bizarní místo."

Turkmenistán s.r.o.

Novinář Malik už 10 let žije v Německu. Jeho životní příběh je stejný jako u desetitisíců Turkmenů vynucených emigrovat - nebo přesněji - nevítaných ve své vlasti. Narodil se v zapadlé vesnici na východě Turkmenistánu, z dětství vzpomíná na nekonečnou práci při sběru bavlny: "Učili jsme se jen tři měsíce v roce, zbytek času trávili na poli. Alespoň jsem se naučil pracovat - kdo nesplnil normu, sbíral v noci ve svitu reflektorů" Po střední škole se vydal do Moskvy studovat žurnalistiku, tam také přišel do kontaktu se zahraničními médii. Ve čtyřiadevadesátém se odvážil navštívit rodiče, v noci ale dostal echo, že po něm jdou, a tak rychle zmizel.

Rok se načerno protloukal v Moskvě, poté si našetřil na turistický výlet do Německa. Požádal o azyl a bylo mu vyhověno - nyní píše o Střední Asii pro německé i holandské noviny. Podle Malika už národu pomalu dochází trpělivost. Lidé sice nestrádají hlady jako v Afghánistánu nebo Tádžikistánu, a těží ze sociálních výhod jako nízké nájmy nebo voda a plyn zadarmo.

Při průměrné mzdě 50 dolarů měsíčně se ale nenaplňují sliby o druhém Kuvajtu, korupce dosahuje obřích rozměrů i přes prezidentovo demonstrativní odvolávání ministrů a nikdo vlastně pořádně neví, co se v zemi děje. "Turkmenbaši si z toho udělal soukromý byznys, je to vlastně takový prezident firmy" říká Malik. Právo dozírat nad plynařskými kontrakty si vyhradil jen sám sobě, tučné podíly prý putují i na jeho konta: opozice ho viní z toho, že si tam ulil až 3 miliardy dolarů. Podivné zvěsti se objevují i členech jeho rodiny, která žije v zahraničí a pro domácí propagandu je státním tajemstvím - například o synovi Muradovi se traduje, že za jedinou noc prohýřil v jednom španělském kasinu 11 miliónů dolarů.

Sedm stupňů zrady

Záminkou k přitvrzení režimu byly pro Turkmenbašiho události předloňského 25. listopadu, kdy se při ranní jízdě Ašchabádem stal terčem atentátu. Prezident vyvázl bez zranění, následovala ale mohutná razie. Tajná policie obvinila 46 lidí v čele s bývalým ministrem zahraničí Borisem Šichmuradovem. Soud s nimi byl moderní obdobou stalinských procesů: obvinění se sklopenýma očima předříkávali předem naučené texty: "Já nejsem schopný vést zemi Jsem zločinec schopný pouze ji zničit." kál se v přímém televizním přenosu Šichmuradov. Policie si vzala do parády i rodinné příslušníky obviněných, kteří pak zpravidla nedostali méně než deset let. Šichmuradovovi vyměřil senát doživotí - a to díky mimořádné shovívavosti otce národa, který neposlechl hlas (tajnou policií zorganizované) ulice, požadující pro atentátníky trest smrti...

Znalci politického dění v zemi se nemohou shodnout, zda atentát byl míněn vážně nebo jen zaranžován prezidentem. Pro Turkmenbašiho ale byla tato událost záminkou, aby ještě více přitvrdil. Protože někteří ze stíhaných byli cizinci, vytvořil Turkmenbaši úřad monitorující pohyb cizích státních příslušníků v zemi. Zpřísnilo se vydávání víz, které potřebují občané všech států na světě, včetně postsovětských sousedů. Chalk masachate, třítisícový lidový koncil, přijal na popud prezidenta zákon o zrádcích vlasti, který definuje sedm různých kategorií zrady a za tu nejhorší stanoví doživotní trest. Turkmenbaši také nařídil masové přesídlení dvou tisícovek "nedůvěryhodných" Uzbeků z pohraničí do neúrodné pouště.

"Lidé už ho mají po krk, ale bojí se" říká Malik. Podle něj je problém opozice, složená většinou z oligarchů, kteří dříve spolupracovali s Turkmenbašim, v průběhu času se ale znelíbili a museli utéct ze země. Sjednocená turkménská opozice je slabá. Působí především v Moskvě, a její činnost v Turkmenistánu se omezuje prakticky jen na sběr informací. "Jak se to bude vyvíjet dál, těžko říct. Nejhorší je, že mladou generaci, která by měla být nejradikálnější, Turkmenbaši manipuluje a záměrně udržuje v hlouposti."

Chudí, ale svobodní

Vesnice Šortepa na severu Afghánistánu se od ostatních afghánských vsí už na první pohled liší. Domy uplácané z hlíny mají atypický, mnohúhelníkový tvar: vypadají stejně, jako vypadala obydlí Turkménů před tisíci lety. Předkové místních lidí odešli počátkem minulého století z původní vlasti kvůli bolševikům. Vydělávají si farmařením, ale také rybolovem na řece Amudarje a výrobou koberců. Díky posledním dvěma oborům jsou na tom Turkméni o něco lépe než ostatní obyvatelé Afghánistánu, a ani během války se tu příliš nebojovalo.

Drsná země jim ale nic neodpustí. Elektřinu a plyn nemají vůbec, za chatrné a těžko dostupné zdravotnictví musí platit, školy mají jen tam, kde je místní komunita ochotná přispívat učitelům na živobytí. "Je to daň za svobodu." říká Muhamad Rasul Furotan, bývalý důstojník afghánské armády a dnes okresní hejtman v Šortepě. "Občas k nám proniknou zvěsti, co se v naší bývalé vlasti děje. Je to strašné a absurdní. Vrátit se tam? Nikdy! To raději zůstaneme nadosmrti v té své bídě."

Tomáš Vlach

Více o tématu V zemi Velikého Turkmenbašiho na www.infoservis.net


Další články tohoto autora:

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku