Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 31.3.2004
Svátek má Kvido




  Výběr z vydání
 >ZE ŽIVOTA: Směna peněz
 >EKONOMIKA: ČNB se zvyšováním sazeb zřejmě nebude pospíchat
 >MROŽOVINY: Jasínovská koláž
 >TECHNO-PODIVNOSTI: Internet na každý hřbitov
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Řádně vedený rodinný podnik
 >GLOSA: Končí konečně sparťanský kult?
 >PRÁVO: Ke komentářům k článku o Mgr. Borkové
 >HISTORIE: Nižní Tagil 1918 (1/2)
 >FEJETON: Hospody mizejí a proto fast-food
 >ZELENÉ MYŠLENÍ: Čtěte Britské listy, stojí to za to!
 >SPOLEČNOST: Chyby dopravního bodování
 >SPOLEČNOST: "Superstar" a serióznost médií
 >PENÍZE: Sazebníky bank: zpřehlednění či maskování?
 >POSTŘEH: O hříčkách
 >TÉMA: Kdo przní spisovnou češtinu? Celoplošná média!

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Rodina a přátelé  
 
31.3. RODINA A PŘÁTELÉ: Řádně vedený rodinný podnik
Ondřej Neff

O víkendu jsem byl se Sněhovou Vločkou v Paříži. Zažili jsem tam několik legračních výjevů, postupně je zde budu vyprávět, zde je druhý.

Byli jsme v Paříži s Uměleckým klubem, to je skvělá instituce, která pořádá zájezdy po uměleckých památkách Evropy - s odborným výkladem (tentokrát to byl skvělý pan profesor František Dvořák, provázel nás po Louvru a Centre Pompidou). A teď k druhé legrační historce:

Zapadli jsme do italského ristorante na oběd. Byl to klasický rodinný podnik: patrone tam měl ženu a dceru a vnouče a přátele, seděli ve vedlejší místnosti a hlučně se radovali. Je i nás dva obsluhovala milá italská dívčina. Ve stěně bylo okénku a jím bylo vidět do výčepu. Tam stál černoch v kožené bundě a telefonoval, zřejmě klábosil s kamarády, pořád se smál a sotva zavěsil, už vyťukával další číslo.
Takhle to tam vypadalo (nahoře). Dole je výřez - za Vločkou je dobře vidět telefonující černoch.
Moc jsme si toho nevšímali, věnovali se našim fusilli, až po nějaké době jsem měl pocit, že v lokále je míň hluku, než dřív. Vytratila se dcera s vnoučetem, pak odešla patronka, za ní zmizel patrone. Po pěti minutách se odporoučela i servírka. Jen černoch stál v okénku a telefonoval.
Dojedli jsme, dopili jsme a já koukal, komu zaplatit. Šel jsem tedy k černochovi a zeptal jsem se ho, jestli patří k podniku.
Byl velice milý. On je jen kamarád patrona, a "madame la patrone" přijde za pět minut.
Dobře. Vrátil jsem se ke stolu. Po deseti minutách jsem šel zase k černochovi.
"Ona už tu bude. Každým okamžikem." On sám že je jen kamarád, nemůže kasírovat.
Nepřišla ani za okamžik, ani za dalších deset minut. Černoch pořád telefonoval.
Šel jsem za ním potřetí. Navrhnul jsem mu, že se půjdeme projít a vrátíme se za půl hodiny.
Nakonec někam zatelefonoval. Pak vyšel se sluchátkem v ruce a na strašně složité kase, plné kláves modré, červené a zelené barvy, cosi podle pokynů vyťukával. Bylo to jako v dobrodružném filmu, kde piloti sežerou houby a umřou a šikovná děvucha podle pokynů z rádia dovede boeing 707 k přistání.
Pokladna poslechla. Přistáli jsme. Vyplázla účtenku.
Vytáhl jsem peníze. Chtěl jsem mu nechat deset procent dýška.
"Já nejsem personál, pane, jsem přítel patrona," odmítl. "A spropitné je v ceně!"
Inu, byl to slušný, vzorně vedený ristorante.


Další články tohoto autora:
Ondřej Neff

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku