Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 8.4.2004
Svátek má Ema




  Výběr z vydání
 >TÉMA: Nájemné a nůžky
 >GLOSA: Byrokracie non plus ultra.
 >INFO: Zasaď lípu - strom pro Evropu
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Promarněná šance
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Čekání na Liferanta
 >PSÍ PŘÍHODY: To je tak hodnej pes
 >DETEKTIVKA: Černá noc
 >GLOSA: Slovanské poučení
 >SVĚT: Čeští Jihoafričané nebo jihoafričtí Češi
 >NÁZOR: Znovu o Palachovi
 >EKOLOGIE: Stop pro doly Frenštát
 >POSTŘEH: O plavání
 >PENÍZE: Podniky v EU: odkud tečou peníze?
 >INFO: Otevřený dopis předsedovi vlády ČR PhDr. Vladimíru Špidlovi.
 >POLITIKA: Věra putuje do Číny - skandál

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  >>  Německo  
 
8.4. ŠAMANOVO DOUPĚ: Promarněná šance
Jan Kovanic

Britská akademie se ptala prostřednictvím Zdeňka Hausvatera, Šaman odpovídal.
Odpověď na tlustou otázku č. 13 byla minule. Také dnes odpovím na jediný komplex otázek:

14. Historický odkaz česko-německých vztahů je mnohem širší než je historická otázka odsunu a zahrnuje celé období 2. světové války.

- Domníváte se, že toto je v Německu bráno na dostatečně velkou váhu, a speciálně mezi Landsmanšaftem?

Tento historický odkaz zahrnuje nejen období 2. světové války, která začala 1.9. 1939, ale i předcházející období od převzetí moci Hitlerem, porušování Versailleských dohod Německem, anexi Rakouska a pro nás hlavně zábor pohraničí v září 1938!

A samozřejmě celý "historický odkaz" by nebyl úplný bez připomenutí německé iredentity v roce 1918 při vzniku ČSR v našich historických tisíciletých hranicích Království českého. Do historie patří i protičeské kravály pražských Němců, protipunktační vzbouření, dopis frankfurtského sněmu (1848) Palackému, české národní obrození, Bílá Hora, stěhování národů... Ano, do "sudetoněmecké" historiografie patří i "vyhnání Germánů" přistěhovalci z východu a tvrzení, že Slované jsou etymologicky vlastně otroci...

A co se týče sudetoněmeckého Landsmanšaftu - SL si nikdy nepřipustil byť sebemenší vinu našich Němců za rozpoutání války. Sám sebe bere jako oklamanou oběť Hitlera. Dobrá věc - zabrání "domoviny" byla pokažena okupací zbytku Československa. Ale samotný zábor "Sudet" byl podle nich v pořádku! Mimochodem - toto byl názor i části naší německé emigrace v Británii za války (Jaksch).

Avšak dodnes se ozývají zlomyslné hlasy o "německém území" - zejména z řad politiků, svázaných se SL. A v "sudetoněmeckých" tiskovinách, z nichž některé mají svůj původ ještě v době nacismu. Sudetoněmecký landsmanšaft v tomto drží svou politiku nepřetržitě celých padesát let, to mne nepřekvapuje. Ale znepokojuje mě, že na tento názor neslyším jasnou odpověď z německé vrcholové politické scény. Obávám se, že toto není politiky v Německu bráno jako možný zdroj obrovských budoucích problémů! Pro Němce je to "marginální záležitost", - ale pro nás věc zásadní důležitosti.

- Myslíte si, že v Německu proběhla řádná diskuse o těchto tématech?

Myslím si, že tato diskuse probíhala hlavně v šedesátých letech v souvislosti s debatami o prohlášení nacistických zločinů za nepromlčitelné a v souvislosti s nástupem nové generace, která se možná s údivem dozvídala historii svých rodičů. Mám pocit, že pak poněkud utichla, v poslední době až ustala.

Ale existují Němci, mezi kterými tato diskuse stále probíhá - zejména u další generace vnuků a pravnuků. Nevím, jestli je to dostatečná a řádná diskuse, natolik situaci v Německu neznám - a nejsem Němec.

- Existuje tady možnost, že Německu nyní, po tolika letech, hrozí riziko, že zapomene na zvěrstva, která se odehrála a zaměří se na německé oběti v obecné/veřejné rozpravě? Co by to znamenalo pro česko-německé vztahy dnes a v budoucnu?

Zaznamenal jsem v poslední době německou snahu vyviňovat se z těch ošklivých činů, které Němci páchali za války. Je to pošetilé a je to nebezpečné. Pošetilé je to proto, neboť to je historie, která se stala. Stejně jako se v naší historii stalo vyvražďování Slavníkovců, Vršovců, masakry duchovenstva za husitských válek - a nakonec i to poválečné řádění některých našich spoluobčanů. Není nebezpečné, že se přitom zapomene na zvěrstva, ale že se relativizují. Právě proto nerad slyším výraz "smiřování". To je jako - co jsme si, to jsme si, my jsme měli Hitlera a vy zase Beneše. A toto skutečně probíhá: "Ano, Židi byli v Terezíně, ale po válce tam byli zavřeni Němci taky!" Sudetoněmecké počty hovoří o několika tisících českých obětí ze stanných práv ("Židi nebyli Češi", ti se tedy do českých obětí nedají počítat - šlo, z německého hlediska (Ferdinand Seibt), o "bratrovraždu"!!!) - a proti tomu kladou své fiktivní statisícové ztráty (včetně padlých odvedenců u Stalingradu a snad i těch českých Židů...) - jako by se jednalo o nějaké skóre fotbalového zápasu. Při tom šlo o to, že my byli napadeni a bránili jsme se. A vyhráli jsme! Kdybychom prohráli, nikdo by si na Německo nestěžoval!!!

Toto je nesouměřitelné - Hitlerovou politikou bylo vyvraždit Čechy, Benešovou politikou zbavit se Němců - abychom spolu mohli po válce žít v míru.

Pokud bychom přistoupili na tuto relativizaci, kdy Němci byli stejnou obětí neosobní války, jako "Češi" (českoslovenští občané), znamenalo by to pro nás ztrátu národní identity a konečnou prohru na trhu národních idejí. Pro česko-německé vztahy by mohl být přínos v tom, že by se konečně jednalo o německo-německé vztahy, jak nám už v dubnu 1848 nabízeli pánové z Frankfurtu...

- V jakém rozsahu byla v ČR zaznamenána neochota německého průmyslu podílet se na kompenzačních fondech pro nuceně nasazené? Do jaké míry to utvářelo veřejný dojem o Německu, německé vládě, o odsunutých a Landsmanšaftu?

Odškodnění z těchto kompenzačních fondů bylo určeno nejen pro nuceně nasazené na práci v Německu během 2. světové války, ale zejména pro vězně německých koncentračních táborů a v určité míře i pro jiné oběti německé okupace. Celá záležitost se neuvěřitelně protahovala a naše veřejnost ji vnímala úměrně příslušným časovým prodlevám a zájmu plynoucímu z toho, jak dalece se jí tato záležitost osobně dotýkala a co veřejnost u nás vůbec o celém procesu věděla. Sdělovací prostředky u nás o samotném faktu odškodnění informovaly. V potřebné šíři se však nezajímaly o detaily, např. o výši jednotlivcům přiznaných částek, o fakt, že odškodnění ani žádné omluvy se nikdy nedočkaly oběti, které se nedožily února 1999 (ani jejich pozůstalí), o problémech, spojených nejen s neochotou německého průmyslu podílet se na kompenzačních fondech - snad z obavy, aby celou záležitost nepokazily, nenarušily dobré vztahy s Německem, a aby se poškození dočkali alespoň nějakých peněz.

Samotní poškození měli zpočátku pocit zadostiučinění a přátelského přiklonění k bývalému nepříteli, který, jak se domnívali uznal svoje provinění vůči nim a chce je alespoň symbolicky napravit. Celou věc brali jako jakousi omluvu a historickou satisfakci. Nezkoumali podrobnosti procesu, nezabývali se výší částky. Posléze byli zklamáni přibývajícími problémy a protahováním celé záležitosti. Vůbec nikdo z německé strany neuvažoval o tom, že připomínání a podrobné dokazování dávných útrap obětem opětně přináší utrpení - zejména psychické. Velká část se jich, i díky neustálému oddalování, proplacení peněz nedočkala, protože zemřeli. Vzhledem k tomu, že odškodné lidí, zemřelých během řízení, bylo nakonec pozůstalým vyplaceno jen částečně, vznikl u části veřejnosti dojem, že výplata peněz byla oddalována záměrně, k čemuž přispěl i ten fakt, že průměrná celková částka, vyplacená jednotlivým poškozeným svojí výší připomínala měsíční plat zúčastněných úředníků (ale i měsíční plat německých poslanců, kteří příslušné zákony schvalovali).

Nepostřehl jsem, že by veřejnost u nás dávala odškodnění z kompenzačních fondů do souvislosti s odsunutými Němci či s Landsmanšaftem. Snad jenom, když v závěru celého procesu dostávaly "osoby s nejtěžší a těžkou zdravotní újmou v kategoriích 2 a 3" z Česko-německého fondu budoucnosti oznámení, že vzhledem k omezeným prostředkům nemohou odškodnění obdržet a vzápětí byly vznášeny požadavky na přiznání odškodného bývalým sudetským Němcům, které by prý mohlo být vyplaceno ze zbývajících prostředků stejného fondu, vzbudilo to u informované části veřejnosti údiv. Ale ne překvapení.

Pokud mohu mluvit za sebe, pociťuji zklamání, hořkost, trapnost a stud za německou veřejnost, že mohla tuto ostudu připustit, navíc bez viditelné známky protestu (alespoň já jsem si ničeho nevšiml).

Domnívám se, že zde byla promarněna šance.

Psáno v Praze v lednu 2004

(Dokončení příště)


Další články tohoto autora:
Jan Kovanic

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku