Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 1.4.2004
Svátek má Hugo




  Výběr z vydání
 >TÉMA: Byrokracie na úřadech stále stoupá
 >FEJETON: Velikonoce, aneb trochu postmodernismu
 >ŠAMANŮV KALENDÁŘ: Za našima okny
 >GLOSA: Týden neklidu v naprostém poklidu
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Jak jsme s Vločkou zase bloudili
 >PSÍ PŘÍHODY: Lazare, vstaň a choď!
 >SPOLEČNOST: Nebezpečný konflikt
 >SVĚT: O střílení a šelmách
 >MOBY DICK: Plochopomoc
 >HISTORIE: Nižní Tagil 1918 (2/2)
 >SPOLEČNOST: Hušákova svoboda slova
 >POSTŘEH: O braku
 >PENÍZE: Leasing po evropsku: více znamená méně
 >NÁZOR: Několik poznámek k (takzvanému) umělému přerušení těhotenství
 >ZE ŽIVOTA: Směna peněz

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Rodina a přátelé  
 
1.4. RODINA A PŘÁTELÉ: Jak jsme s Vločkou zase bloudili
Ondřej Neff

O víkendu jsem byl se Sněhovou Vločkou v Paříži. Zažili jsem tam několik legračních výjevů, postupně je zde budu vyprávět, zde je třetí.

Na Champs d´Elysées
Byli jsme v Paříži s Uměleckým klubem, to je skvělá instituce, která pořádá zájezdy po uměleckých památkách Evropy - s odborným výkladem (tentokrát to byl skvělý pan profesor František Dvořák, provázel nás po Louvru a Centre Pompidou). A teď k třetí legrační historce:

Půjčili jsme si v sobotu odpoledne s Vločkou kolo (kola). Půjčovnu jsme našli jen jednu, je v Les Halles-Beaubourgu, v centru města. Skvělá věc, takové ježdění po Paříži na kole. Dojeli jsme až do La Défence a odtud do Boulognského lesíku - nikdo tam nešermoval ani po sobě nestřílel, lidi tam hráli fotbálek a vyhřívali se na sluníčku. Pak jsme se zvolna vraceli zpátky do centra. Chtěli jsme to vzít kolem Eiffelovky a pak po nábřeží podle Starého královského paláce a kolem Notre Dame a Louvru k půjčovně.

Provoz zhoustl. To s emi líbilo - připadal jsem si jako v sedle mého motocyklu Sůza. Vjeli jsme na křižovatku, kde to bylo opravdu pěkně zapráskané (ale ne beznadějně zapráskané .- provoz v Paříži je hustý, ale auta pořád jedou, doprava zde není zablokovaná, jako se to podařilo celým generacím kridiotů vládnoucích Praze).

Od této chvíle jsou dvě verze příhody, odvyprávím obě, jak jsme je pak postupně sdělili po návratu do Prahy Malé Vločce:

Vločka: Neffík jel první a vůbec se nekoukal za sebe a ujel mi!
Já: Vločka jela za mnou a koukala bůh ví kam a jela úplně jinou ulicí!

To je druh dohadů, které ani nemohou vést k nějaké domluvě.
Jedno je jisté - ve městě jako je Paříž je velmi snadné se jeden druhému ztratit.
A ve městě jako je Paříž je velmi nesnadné někoho najít!
A víte, že já Vločku našel? Po hodině pátrání a objíždění Eiffelovky a Trocadera jsem se vydal na cestu zpět a najednou k mému úžasu ona vyrazila z boční ulice a musel jsem šlápnout pořádně do pedálů, abych ji dojel.
Našel jsem ji , protože jsem ji dojel zezadu.
Morálně zvítězila ona. Když jsem se jí zeptal, kde vlastně byla, odpověděla:
"No přece jsem se byla podívat na Napoleonův hrob!"
Copak se na tohle dá něco říct?


Další články tohoto autora:
Ondřej Neff

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku