Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 1.4.2004
Svátek má Hugo




  Výběr z vydání
 >TÉMA: Byrokracie na úřadech stále stoupá
 >FEJETON: Velikonoce, aneb trochu postmodernismu
 >ŠAMANŮV KALENDÁŘ: Za našima okny
 >GLOSA: Týden neklidu v naprostém poklidu
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Jak jsme s Vločkou zase bloudili
 >PSÍ PŘÍHODY: Lazare, vstaň a choď!
 >SPOLEČNOST: Nebezpečný konflikt
 >SVĚT: O střílení a šelmách
 >MOBY DICK: Plochopomoc
 >HISTORIE: Nižní Tagil 1918 (2/2)
 >SPOLEČNOST: Hušákova svoboda slova
 >POSTŘEH: O braku
 >PENÍZE: Leasing po evropsku: více znamená méně
 >NÁZOR: Několik poznámek k (takzvanému) umělému přerušení těhotenství
 >ZE ŽIVOTA: Směna peněz

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  
 
1.4. NÁZOR: Několik poznámek k (takzvanému) umělému přerušení těhotenství
Jan Hora

(Takzvané) umělé přerušení těhotenství, ve skutečnosti ne přirozené ukončení těhotenství, je téma, které oslovuje prakticky celou populaci a ke kterému prakticky každý má možnost, právo a schopnost se vyjádřit. Nejedná se totiž o problematiku odbornou ve smyslu možnosti exaktně dokázat pravdivost jednotlivých tvrzení, ale o problematiku etickou, kdy se účastník rozhoduje podle svého svědomí a vhodně zvolené argumenty, ať již pro či proti ne přirozenému ukončení těhotenství, nelze vyvrátit.

Domnívám se, že tato charakteristika problému je zcela zásadní pro jakékoli rozmýšlení, avšak obvykle zcela pomíjena. Analogicky by bylo možno tvrdit, že nemá smysl uvažovat o tom, kdy se jedinec (dále předčlověk) stává člověkem. Tvrzení (například) „třetím měsícem těhotenství“ je stejně absurdní jako tvrzení (například) „dosažením délky deset centimetrů“ nebo „dosažením hmotnosti půl kilogramu“.

Člověk není více člověkem, protože je starší, větší nebo těžší. Člověk není více člověkem, protože má mozek s větším objemem nebo povrchem. Člověk je člověkem.

V opačném případě by bylo nanejvýše logické považovat ženu za těhotnou až od chvíle, kdy se v její děloze nachází lidský jedinec. Do té doby by na ni bylo třeba nahlížet stejně jako například na nemocného tasemnicí (má cizí organismus v těle), popřípadě jako na březí (má v těle zárodek živočicha, který se vyvíjí).

Hovoří-li se proto o omezeních v umělém ukončování těhotenství z pohledu jeho stáří, jedná se o transformování technické problematiky: protože až do daného časového okamžiku lze ne přirozeně ukončit těhotenství (respektive zlikvidovat předčlověka) poměrně jednoduše, nebudeme do tohoto okamžiku považovat tohoto jedince za člověka.

Zde však je pozoru hodná skutečnost, že technicky nejjednodušší je likvidace jedince (člověka i předčlověka) po porodu. Uvážíme-li skutečnost, že se provádějí (nikoli však v Čechách) i takzvané pozdní potraty, je otázka přesného stanovení přeměny předčlověka v člověka velmi důležitá: vezměme dva jedince, kteří budou počati v týž okamžik. Jeden se vyvíjí problematičtěji a v sedmém měsíci dojde k předčasnému porodu. Tento problematičtější jedinec je od tohoto okamžiku považován za člověka a nesmí být usmrcen, druhý standardně se vyvíjející jedinec zůstává předčlověkem a smí být ukončena jeho existence. Kde je spravedlnost? Proč se rodiče prvního jedince nemohou svobodně rozhodnout pro likvidaci tvora s „jejich“ genetickou výbavou, avšak rodiče druhého ano?

Rozdíl mezi člověkem a hypotetickým předčlověkem tkví tedy pouze v náročnosti likvidace.

Z etického pohledu proto nelze považovat hypotetického předčlověka za něco jiného než za člověka. Předčlověk neexistuje.

Budeme-li nadále uvažovat o tom, jestli a za jakých podmínek je možné těhotenství ne přirozeně ukončit, vysledujeme tři základní možnosti:
(1) ukončení z důvodu zdravotních problémů, buď (budoucí) matky (1A) nebo (budoucího) dítěte (1B);
(2) ukončení z důvodu násilného početí;
(3) ukončení z důvodu nechtěného početí.

První varianta je nejdiskutabilnější. Její analogií je euthanasie: ne přirozené ukončení života člověka. V případě (1A) by se jednalo o usmrcení nemocného, jehož choroba by ohrožovala život zdravých, v případě (1B) by se jednalo o usmrcení nemocného z důvodu jeho „přílišného“ utrpení.

Zásadním rozdílem v obou analogiích je však možnost či nemožnost všech zúčasněných vyjádřit se k problému a míra jistoty v diagnose choroby.

Domnívám se, že stanovisko k ukončení těhotenství nelze v tomto případě jednoznačně formulovat. Vždy záleží na jednotlivých osobách, které v dané situaci mohou reagovat naprosto odlišně od názorů, které zastávaly před vznikem problému.

Druhá varianta je problematická z pohledu psychického. Přerušení těhotenství zde by ovšem bylo analogické se zabitím člověka, který by nikoli svým přičiněním byl (někomu) nesympatický. Se skutečností, kterou nelze považovat za správnou ani vzdáleně.

Vzhledem k psychické stránce by však právě zde měla být významná role státu, který by měl umožnit výchovu dětí počatých násilně v náhradních rodinách.

O třetí variantě nemá jakýkoli smysl diskutovat: jestliže kdokoli je schopen počít dítě, musí přijmout zodpovědnost za své činy. Nehodlá-li či nedovede-li zodpovědnost přijmout, měl by být zbaven možnosti dalšího početí.

Ukončení těhotenství v tomto případě by mělo být nelegální a v případě jeho provedení by měly být posuzovány nejen osoby zúčastněné přímo, ale i nepřímo, například rodiče nezletilých či mladistvých.

Výše položenou argumentaci je možno shrnout do třech základních výroků, se kterými by se měl každý příslušník tak zvané západní civilisace ztotožnit:

  • člověk nenese víc, než kolik je schopen unést (ad 1);
  • člověk by neměl mít potřebu zabíjet (ad 2);
  • člověk je za své jednání odpovědný (ad 3).

    (Tyto výroky, mimo jiné, lze vyvodit prakticky z nauky kteréhokoli významného náboženství.)

    Obecně se tedy k ne přirozenému ukončení těhotenství je třeba stavit odmítavě. Mělo by být netolerováno, avšak ne zcela a jednoznačně zakázáno a znemožněno.


    Další články tohoto autora:
    Jan Hora

    Počet přístupů na stránku:

    Komentáře ke článku