Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 20.4.2004
Svátek má Marcela




  Výběr z vydání
 >TÉMA: Dětské oběti – prevence
 >ARCHITEKTURA: Psí Kateřinky
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Pláč jazyka českého
 >FUTUROLOGIE: Je mu 136 let a je i sexuálně výkonný.
 >EKOLOGIE: K jezům aneb s bobrem ve znaku
 >EKOLOGIE: Rakousko méně zelené
 >SPOLEČNOST: Čtyři nohy dobrý, dvě nohy špatný!
 >PŘÍBĚH: Z dějin budování socialismu: Na Čůrandě
 >POSTŘEH: O volantu
 >EKONOMIKA: Růstový výhled americké ekonomiky podporuje pozitivní očekávání
 >PENÍZE: Složený úrok, reforma penzí a neznalost matematiky
 >POLITIKA: Unesli vás? Hlavně nebuďte Polák, Američan nebo Žid
 >POLITIKA: Teličkova šťastná hvězda?
 >ŠKOLSTVÍ: Nadaní v MŠ Rozmarýnek
 >GLOSA: Budeme hrát kanadským stylem ?!?

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
20.4. TÉMA: Dětské oběti – prevence
Martin Popelka

Nedokážeme patrně nalézt otřesnější typ zločinu, než je pohlavní zneužití dítěte s jeho následnou násilnou smrtí. V každé společnosti, v každé době se čas od času podobné tragédie odehrají a jsou vždy středem zvýšeného zájmu veřejnosti. Nejznámějším případem se v poslední době stal zejména mediálně propíraný případ belgického pedofila Marka Dutrouxe, obžalovaného z únosu šesti děvčátek a smrti čtyř z nich. Podrobnosti tohoto případu jsou rozebírány ze všech možných stran, stále více se však záležitost přesouvá do oblasti samotného policejního vyšetřování, zkoumání chyb samotných policistů, předpokládané existence možné pedofilní sítě jejíž aktéři mají silný zájem na skrývání mnohým podrobností. Oběti samotné, zdá se, jakoby stály někde v pozadí a byly pouhou kulisou pro policejní a právnická expozé.

Rodiče nešťastných dětí viní policii z povrchní práce, z malé snahy o nalezení usvědčujících důkazů. Je velmi těžké nepochopit rodičovské zoufalství a zeptat se, zda skutečně i samotní rodiče mají čisté svědomí v souvislosti s ochranou dítěte a jejich dostatečnou citovou výchovou, která poskytuje potřebnou emocionální podporu, jež zabrání dítěti podlehnout kontaktu zkušeného lovce. Bohužel skutečně jsou situace, kdy se dítě i s tím nejlepším zázemí, výchovou a prostředím může dostat do osudné situace, kterou není schopné samo zvládnout. Na druhou stranu ale velká část obětí pochází z rodin neúplných, s odcizenými vztahy, jsou děti postrádající sebeúctu vlivem nedostatečné či přímo špatné výchovy, děti, jimž chybí základní lidská a rodičovská komunikace. Takové se pak stávají snadným terčem útoků pedofilních násilníků, kteří vesměs velice dobře vycítí, kde jsou jejich vyhlédnuté oběti nejzranitelnější.

Belgický případ se zdá svým počtem obětí výjimečný. Něco takového se u nás snad ani nemůže stát, řeknou si mnozí. Ale není to pravda, hrozba pedofilních násilníků je stálá vždy a všude, a i když se podobný případ patrně v české historii nevyskytuje, kdo může říci, že utrpení a bolest jediného dítěte je menším zlem? A tady už svých případů máme více, než dost. Co proti nim děláme? Co dělá pro své děti mnoho tzv. rodičů, kteří často bývají právě oněmi násilníky, zneužívající bezbrannosti a závislosti? Co dělá stát na ochranu veřejnosti před sexuálními násilníky?

Počátkem července 1994 se sedmiletá Megan Kanková z příměstské čtvrti Trenton nedaleko New Jersey šla podívat ven za kamarádkou. O čtyřiadvacet hodin později byla nalezena daleko od domova v kontejneru na hračky. Byla znásilněná a uškrcená. Vyšetřování potvrdilo, že se Megan stala obětí prostředí, o němž nikdo do té chvíle nemohl předpokládat, že je nějakým způsobem rizikové. Nikdo do té chvíle netušil, že se do domu naproti Kankovým přistěhovali tři muži, propuštění z vězeňského zařízení pro sexuální pachatele. Jeden z nich byl zatčen a usvědčen z vraždy malé Megan, kterou nalákal do svého domu slibem, že jí ukáže panenku. Ve vězení byl předtím za obtěžování a téměř uškrcení jiné sedmileté holčičky.

Lavina pohoršení místních obyvatel vedla nakonec k vypracování tzv. Meganina zákona, který byl v roce 1996 přijat jako federální norma a který ukládal povinnost nahlásit jednotlivým obcím, že se do nich přistěhovali vysoce rizikoví podmínečně propuštění sexuální delikventi a povinnost států registrovat a sledovat pohyb usvědčených sexuálních pachatelů deset let po jejich propuštění.

Dovede se někdo představit podobný zákon v našich podmínkách, kde horliví liberálové sice vykřikují své sny o americké svobodě, ale nejsou schopni přistoupit ani na tak banální prevenci „obyčejné“ hospodářské kriminality jako je majetkové přiznání? To by bylo slov o kriminalizaci, o dostatečných trestech, o porušování osobních svobod. A co oběti samotné?

Dejme slovo odborníkovi, Johnu Douglasovi, bývalému řediteli Útvaru pro podporu vyšetřování a zakladateli behaviorální kriminalistické analýzy při FBI, který se podobnými případy zabýval takřka celý život.

„Největší potíž s argumentem o ochraně práv bývalých pachatelů sexuálního násilí spočívá v tom, že preferenčního prznitele děti nepřestanou přitahovat. Ze svých zkušeností a výzkumů jsme se poučili, že je nedonutíme, aby se dobrovolně vzdali svého zájmu o malé holčičky nebo chlapce, stejně jako nedonutíte mě, abych se vzdal svého zájmu o dospělé ženy, nebo nějakého gaye, aby se vzdal zájmu o jiné dospělé muže. Oni to vidí jako normální.

Nemohu si pomoci, ale lámu si hlavu tím, zda by obhájci prznitelů dětí byli ochotni nechat své děti skamarádit se s těmito chlápky, až se jednou dostanou ven. Nechali by vlastní děti, aby se stali pokusnými králíky v nějakém neformálním rehabilitačním výzkumu prznitelů dětí?

Dobrá, poskytněte pachatelům čistý štít, až si odsedí své tresty – ale také až jejich oběti budou fyzicky, mentálně a emocionálně zase v pořádku – nebo znovu vzkříšené k životu.“

Úkol rodičů je ochránit své děti v maximální možné míře před nebezpečím. Kolik z nich tak činí? Zabezpečujeme svá auta alarmy, pákami, blokacemi elektroniky, stejně chráníme své byty a domy a pořizujeme si hlídací psy, abychom riziko možného vloupání omezili na minimum. Věnujeme též stejnou pozornost našim dětem?

Americké Národní středisko pro nezvěstné a týrané děti a Dětský fond Adama Walshe vypracovalo postupy, na které by rodiče neměli zapomínat, chtějí-li své děti uchránit před potenciálním nebezpečím. Zkráceně vybíráme:

-musíte stále vědět, kde vaše děti jsou, seznamte se s jejich přáteli a každodenní činností

-buďte citliví na změny v jejich chování, mluvte s nimi o tom, co tyto změny způsobilo

-dávejte pozor na lidi, kteří vůči nim projevují nezvyklou pozornost, dávají jim drahé nebo nevhodné dárky

-učte děti, aby důvěřovali svým pocitům, že mají právo říci NE na vše, co pociťují jako špatné

-naslouchejte pečlivě obavám dětí, v rozhovorech jim vyslovujte podporu

-učte děti, že by se k nim neměl nikdo přibližovat nebo se jich dotýkat tak, že by z toho měly nepříjemný pocit

-buďte opatrní na osoby na hlídání dětí a další jednotlivce, kterým své děti svěřujete

Funguje alespoň toto málo v našich rodinách?

Na závěr dáme slovo opět Johnu Douglasovi.

„Děti patřící do vašeho života by měly vědět, jak důležité je také pro vás, aby byly v bezpečí a šťastné. Jakkoli se to může zdát zjednodušené, slova mám tě rád a jsem na tebe hrdý mohou pomoci izolovat vaše děti od spousty zla – počínaje przniteli dětí až po vrstevníky, kteří by jim mohli nabízet drogy nebo alkohol. Jejich sebedůvěra a sebeúcta spolu s naší intervencí a oddaností dokáží dospět daleko v obraném boji.“

Za použití knihy Johna Douglase a Marka Olshakera Cesta do temnot




Další články tohoto autora:
Martin Popelka

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku