Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 20.4.2004
Svátek má Marcela




  Výběr z vydání
 >TÉMA: Dětské oběti – prevence
 >ARCHITEKTURA: Psí Kateřinky
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Pláč jazyka českého
 >FUTUROLOGIE: Je mu 136 let a je i sexuálně výkonný.
 >EKOLOGIE: K jezům aneb s bobrem ve znaku
 >EKOLOGIE: Rakousko méně zelené
 >SPOLEČNOST: Čtyři nohy dobrý, dvě nohy špatný!
 >PŘÍBĚH: Z dějin budování socialismu: Na Čůrandě
 >POSTŘEH: O volantu
 >EKONOMIKA: Růstový výhled americké ekonomiky podporuje pozitivní očekávání
 >PENÍZE: Složený úrok, reforma penzí a neznalost matematiky
 >POLITIKA: Unesli vás? Hlavně nebuďte Polák, Američan nebo Žid
 >POLITIKA: Teličkova šťastná hvězda?
 >ŠKOLSTVÍ: Nadaní v MŠ Rozmarýnek
 >GLOSA: Budeme hrát kanadským stylem ?!?

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
20.4. PŘÍBĚH: Z dějin budování socialismu: Na Čůrandě
Jan Beneš

Bylo nebylo, ale ten podnik existoval a bylo to družstvo. A to v době kdy socialismus zdaleka ještě nebyl vybudován, takže družstevníci byli živnostníci, nicméně co družstevníci už neúprosným zákonům budování socialismu podléhající a samozřejmě se k jeho docílení i hlásící.
Ta provozovna, kde mi bylo v rámci práva na práci usouzeno tvůrčím způsobem lidu vlastním přispět co výtvarník k produkci družstevníků, se nacházela v Rokycanech. Což už byla moje volba, neb jsem tam mohl bydlet po příbuzných. Družstvo pro mne samozřejmě mělo práci, byť nevědělo jakou a já tam trávil čtyři měsíce návrhem obalu na mikulášskou bonbonieru, zatím co soudruzi dělníci i nadále vytáčeli tradiční dřevěné káči a soudružky dělnice je omalovávaly pestrými acetonovými barvičkami. Zajisté bez nějaké ochranné masky, či alespoň respirátoru.
Nicméně život šel svou cestou, řeka Klabavka se valila svým korytem tak jako v dobách hrůzovlády buržoasie, neb přehrada k zásobování rudkovny v Ejpovicích tehdy ještě existovala jen kdesi na kreslicích stolech budovatelů lepšího příští.
Procházkou kolem řeky dalo se pak z města příjemně a dokonce v parkové úpravě, dojít až k mlýnu a hostinci úředně sice zvaném U Benešů, ale známého spíše pod jménem Na Čůrandě. Neb pokud snad byl vybaven nějakým sociálním zařízením bylo natolik utajeno, že čůrat se chodilo kolem, povětšinou do lískového křoví vroubícího říčku tak malebně, jak to malovával Antonín Chittussi. Hospodu mám v živé vzpomínce, ale vzpomínka na jakýsi záchod tam nepatří. Byl? Nebyl? Zřejmě ho nebylo třeba. Ano, i já, soudruzi, chodil močit do lísek.
Hučel splav a budování socialismu projevovalo se nejvýše parafrází na písničku o starém mlýnu z Divotvorného hrnce, jež v tehdejší versi zněla:
Starý mlýn - znárodnili,
mlynáře - vyhodili,
údolí - združstevnili
a jen ta píseň má -
zůstala soukromá!
Život však běžel dál a lid obecný snažil se zachovávat zbytky jeho hodnot a hospoda, Na Čůrandě, byť znárodněná, měla tu výhodu, že tam chodívali chlastat a povyrazit se i estébáci. Díky tomu se tam mohly odehrávat věci jež museli přehlédnout už proto, že na nich sami brali účast a vztahy tudíž ještě byly tak zvaně sousedské a nikoli už soudružské.
Hned po příjezdu do města mne ve výloze místního družstva Fotografia zaujala zvětšenina v životní velikosti, zachycující muže v podivném orientálním oděvu, v turbanu ozdobeném drahokamy a se založenýma rukama upřeně zírajícího do kamery. Pod tím pak nápis, že portrét zobrazuje Nikolaje Achillesa Poka, mistra světa v uměleckém, tanci. - Vím, milý čtenáři, že správně je Achilla, ale bylo tam Achilesa a tohle je citát.
Rokycany byly domovskou obcí mých rodičů, sídlili tam, pokud byli živi i prarodiče a jejich prarodiče a tu procházku podél řeky jsem znal. Co dítko v doprovodu rodičů, stejně jako mnohé jiné procházky. Znal i putyku Na Čůrandě a přilehlý mlýn, kde se konávala zastávka na zelenou limonádu. Teprve co mladý muž do pracovního procesu uvržený, však jsem seznal jak veselé a příjemné místo, zajisté až v hodinách večerních a nočních, ten hostinec je. Taktéž, že je to kromě jiných věcí i díky Nikolaji Achillu Pokovi, který byl kromě svého mistrovství světa v uměleckém tanci občanským povoláním hlavně prášek v onom přilehlém mlýně.
Zajisté N.A. Pok byl blázen, avšak blázen neškodný, občansky se poctivě živící a soudící, že pouze díky umělecké řevnivosti a intrikám mocných, mu dosud nebylo dopřáno uznání formy Isidory Duncanové.
Byl to muž kreativní. Nejen, že sám tančil, ale tance i vymýšlel. K zlatým hřebům jeho programu patřil tanec Viktorka. Paní mlynářka Benešová pro jeho dotvrzení obětovala svůj svatební šat. Po vyjádření šílenství Viktorčina zaviněné Černým myslivcem, končilo představení vybaletěním z hospody na splav a skokem do řeky. Zajisté, konalo se pouze za příznivého počasí letního. Mistr zas nebyl takový blázen, aby tam skákal i v listopadu.
Jiná kreace se zvala Pardál mezi opicemi. Na což zas mlynář obětoval obojek po zdechlém už bernardýnu a hajný patřící k pravidelným návštěvníkům, srnčí kůži. Jinak měl na sobě tanečník po vzoru pana Nehru právě jen dlouhé bílé jägrovky.
I stalo se, že během toho tance v celkem stísněných prostorách nálevny, se místní esenbák vybavil komerčním balením Farářovy hořčice a při každém protančení kolem, Mistra tou hořčicí po těch jägrovkách mázl. Teprve asi při třetím, či čtvrtém máznutí, když hořčice pronikla textilem a zastudilo to, Mistr esenbákovu činnost zaznamenal. I bez váhání mu vyťal strašlivých pár facek a pravil:
"Vím, oč ti jde, padouchu, toužíš znemožnit mne před místními dámami."
Zajisté, surový to humor, tedy ze strany esenbáka i přihlížejících, ale Nikolaj Achilles prostě rád tančil a cítil se dobře, když tak mohl konat. Esenbák z těch facek taktéž zas nevyvozoval žádné napadení veřejného činitele. Přísná pravidla nového řádu prostě na Čůrandu zatím nedolehla a vztahy byly jak řečeno sousedské. Sluší se podotknout, že přítomné dámy byly již celkem vysloužilé příslušnice nejstaršího řemesla, zubem času ohlodané do podoby Villonovy někdejší krásné zbrojmistrové natolik, že ani mladíku chtivému sexuálních radovánek nebylo zatěžko odolat jejich svodům.
Nová doba zaznamenala se nanejvýše jen taneční kreací zvanou Boj za mír, k němuž použita stará helma wehrmachtu.
Když se místní lékárník a nyní vedoucí lékárny, pan magistr Červený účastnil jakéhosi školení za socialistické lékárnictví v Grand hotelu Moskva-Pupp v Karlových Varech, došel do mlýna na papíře tohoto hotelu dopis, že by hotel Mistra chtěl angažovat jako šéfa svého baletního souboru, ovšem za podmínky, že si ho a to v počtu nejméně jednoho sta členek, sám sestaví z dívek ne starších dvaceti.
I inseroval Mistr v místním Rudém Žďáru (dříve jen Žďár, vrch to za Rokycany) že hledá mladé a talentované dívky… Kupodivu propuklo, zajisté pouze v okresním lidově demokratickém měřítku už tehdy cosi na způsob dnešního hledání superstar. V záplavě korespondence byly i listy v nichž sedmnáctiletá nabízí květy svého mládí a podobně.
Ale vše pořád byla sranda, ačkoli se už budoval tenhle socialismus. Až jednou milému Nikolaji Achillovi přišel telegram, že je jmenován šéfem baletní skupiny na zájezd do SSSR. Sraz všech účastníků k odjezdu zítra ráno v 8.00, v hale hotelu Alcron v Praze.
Ne, žertéři to nemysleli nijak zle, ten telegram došel ve 22.00 a poslední rychlík, kterým to tenkrát šlo do Prahy stihnout, zastavoval v Rokycanech ve 22.12. což při těch šesti kilometrech na nádraží Mistr nemohl stihnout.
Jenže odesilatel nepočítal s tím, že Mistr své možnosti stihnout ten vlak nevezme v úvahu. Naházel své srnčí kůžičky, obojek z bernardýna, mlynářčiny svatební šaty, helmu wehrmachtu a četné jiné propriety do dvou kufrů a vyběhl směrem k městu do noci.
No, nic. Však se vrátí.
Ale nevrátil, společnost už se ho nedočkala. Nikdy. Ten vlak měl zpoždění. Mistr ho chytil a do Prahy dojel. Ještě pořád to mohla být jen sranda. Jenže v Alcronu naneštěstí tehdy právě bydlil na státní návštěvě dlící Wilhelm Pieck a muž se dvěma kufry dožadující se odjezdu do SSSR, či čeho, neunikl pozornosti četné ochranky. Což nebyli ti rokycanští estébáci uvolňující se na Čůrandě, ale přísní služebníci nového řádu věcí a Nikolaje Achilla Poka zavřeli. A to tak, že vylezl až na podmíněnou amnestii roku 1960.
Což už zase stála ta nádrž pro Rudkovnu Ejpovice, při níž vzal mlýn v rámci budování socialismu za své a krajina do šíře i dáli byla pokryta rudým prachem rudky vyrábějící Rudkovny Ejpovice. Sice platilo, že Zítra se bude tančit všude, až naše vítězné vlajky rudé, atd. - ačkoli ten film stáhli, poté co jeho režisér Vlček zneužil vyslání na jakýsi mírový kongres a navzdory dohledu Pavla kohouta zdrhl. Leč v těch závějích prachu kolem Klabavky to rozhodně nešlo a ostatně tam už nebylo ani to vždy vděčné, byť tedy trochu surové obecenstvo.
Ano, ve městě se roku 1960 Mistr zastavil, ale už se neuchytil a nikdo neví, co se s ním dálo dále.




Další články tohoto autora:
Jan Beneš

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku