Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 23.4.2004
Svátek má Vojtěch




  Výběr z vydání
 >TÉMA: Státní správa
 >PENÍZE: Která variabilní pojistka je nejlepší II.
 >LIDŠTINY: Válečný prezident aneb Bush z mrtvých
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Čepice
 >PSÍ PŘÍHODY: Pejskař? Ne, pasáček!
 >JUSTICE: Když už, tak už
 >SVĚT: Traumatem neúspěchu úspěšní Američané
 >NÁZOR: Proč (ne)být vegetariánem?
 >PŘÍBĚH: César
 >O KNIZE: Jak se dělá evoluce a co na to žirafí krk
 >CHTIP: O milencích
 >EKOLOGIE: Ptáci a ti druzí
 >TÉMA: Za globální oteplení můžou mimozemšťané (část 1.)
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Ošklivý chlapeček, ošklivá holčička
 >LIDŠTINY: Když se pohádky stávají skutečností

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  
 
23.4. TÉMA: Státní správa
Pavel Mertl

Nejsem náruživým přispěvovatelem do Neviditelného psa, ani nemiluji literární bonmoty, přestože je občas používám. Do NP jsem za celou dobu jeho existence přispěl pouze dvakrát a to z důvodů ryze osobních, domnívaje se mylně, že už nikdy více.
Jsem si ale vědom podobně jako Gorgias Leontinský nesmírné moci a síly psaného i mluveného slova. Tedy abych se tak nechválil, on ten pan filozof, který byl Empedoklovým žákem jak mne poučil Filozofický slovník pro samouky vydaný panem Neffem (tentokrát Vladimírem) v roce 1948 (jsem šťastným majitelem prvého vydání) a věnovaný jeho synovi Ondřejovi, měl na mysli básnictví a řečnictví. Básník rozhodně nejsem, mluvit bez poznámek před fórem mi obtíže nečiní, tak snad proto jsem se rozhodl do třetice využít svého daru a pokusit se reagovat na rozličné to články, článečky, úvodníky a úvodníčky beroucí si na mušku terč tak oblíbený: "Státní byrokracii a její zaměstnance", přičemž některé se zaštiťují jmény tak věhlasnými jako je bezpochyby autor proslulých "Zákonů profesora Parkinsona".

On pan C. Northcote Parkinson byl profesorem hospodářských věd na universitě v Singapuru a s proslulým kanadským humoristou Stephenem Leacockem ho spojovalo nejen mistrovské zvládnutí satiry a literární parodie, ale i občanské povolání. A tak velmi dobře věděl, že byrokracie (a to nejen státní) je neutuchající inspirací a s darem satiry sobě vlastním tuto inspiraci zužitkoval. Je to kouzelné čtení, člověk se zasměje, ale především je to satira, nadsázka parodie, jak dobře věděl i Radoslav Selucký (nikoliv Rudolf, zde si dovolím poopravit jednoho fejetonistu), který k prvnímu vydání "Zákonů profesora Parkinsona" napsal doslov (kniha vyšla v roce 1966 v edici Kapka a stála 7 Kč). No a jsme u prvního rozporu s "masově hlásanými pravdami". Oba autoři běžně vycházeli i před rokem 1989 a kdo je znal už tehdy, tak je četl. Nebylo to žádné hrdinství, a rozhodně ty knihy nebyly cenzurovány, ani nebyl důvod, byla to satira.

Druhý rozpor, který dal podnět k mému "štrůdlu vět" (tady jsem vykradl pana Hrabala) je poněkud zásadnější a stojí za menší úvahu. Kdopak, že to vlastně je, ten státní úředník. No přece člověk placený státem a je jich u nás přes milion, že ? Některé noviny uvádějí číslo cca. 800 tisíc, někdo odhaduje 600 tisíc, někdo říká 750 tisíc. Takže kolik vlastně?
Pravdou je, že je třeba rozlišovat mezi státní a veřejnou správou, zrovna tak jako mezi skutečným obsahem práce. Je lékař úředník ? Ve zdravotnictví je zaměstnáno přes 300 tisíc lidí. Jsou všichni lékaři ? Školství zahrnuje také přes 300 tisíc lidí. Jsou všichni učitelé úředníci ? Je policista nebo hasič úředník ? Je úředník v bance úředník, nebo je to specialista bankovních produktů ? Vytváří bankovní specialista hodnoty ? Co vytváří podnikatel, který neodvádí řadu let státu lautr nic ?
No ono to asi není tak jednoduché zaškatulkovat, takže vycházejme z toho, že státní zaměstnanec spadá do tzv. nevýrobní sféry. A máme tady krásné doby let minulých a jejich dělení lidí dle původu dělnického, rolnického a ostatního.

Malinko jsme odbočili, ale základní charakteristiku státního zaměstnance skoro máme. Nevytváří "hodnoty" protože nepodniká, pouze spotřebovává, a je jak jinak než líný. No to, se rozumí samo sebou, když se o tom všude píše, a všichni o tom tak krásně a zasvěceně mluví. A hlavně je neochotný, nekompetentní a je jich moc. A mají velký platy. Tak a polovina jich patří do výroby. Tak to už tady taky kdysi bylo. Pamětníci těchto časů by mohli vyprávět, mladším ročníkům mohu doporučit četbu pana Hrabala.
Na jeden podstatný atribut státního úředníka jsem ještě opomenul. Jsou to všechno komunisti. Musí být, neživí se totiž prací, ale živíme je MY!

No a jsme u toho. Kdo jsou to ti MY. No to je přece jasné, MY co vytváříme ty hodnoty, jak mi před časem sdělil jeden MY v kanceláři, kde se 8 hodin denně flákám za jeho peníze (bohužel od roku 1990 vykazuje ztrátu, tak nevím jak to přesně myslel, asi chodí vybírat z vkladní knížky po rodičích). Pak ještě řval cosi o komunistech a na závěr se rozhodl že názorně předvede defenestraci berního úředníka (to je přesně ono, je třeba vzít zákon do svých rukou). Vzhledem k tomu, že nepatřím k nejmenším si to posléze rozmyslel (poté co jsem vstal od stolu) a s citoslovci v ústech opouštěl to hnízdo bolševiků, které se jmenuje Finanční úřad. Běžný folklor, který zažíváme poměrně často. Nechci zde detailně popisovat jeho ostře fialové sako, zaprané bílé ponožky a rozšmachťané polobotky, ani výraz v obličeji, když zjistil, že kosa padla na kámen a to pořádný. Ani se nebudu rozčilovat nad jeho "oprávněnými" požadavky na výplatu nadměrného odpočtu na falešnou fakturu, koneckonců živit se musí každý i absolvent zvláštní školy. Jde mi o popis typu člověka. O popis MY. Obdobný typ jsem potkal na stavebním úřadu, kde si MY otevíral ústa na referentku , která mu odmítala vydat stavební povolení na stavbu v chráněné krajinné oblasti, další MY zfušoval opravu v mém bytě, předražil ji asi tak o 300 % a ještě mi sdělil se šibalským úsměvem, že to bude bez papíru levnější. Stejný MY se onehdá rozčiloval nad situací ve státě, a tak bych mohl pokračovat (další typy MY si každý jistě dosadí sám). Každý se jistě s obdobnými typy setkal na různých místech. Něco ale mají tito MY společného. V okamžiku, když někdo nesplní jejich "oprávněné" požadavky začnou řvát o komunistech a bolševicích.

Je to skoro jako zaklínadlo používané ve staré době. Tehdy byl také ihned každý reakcionář a zpátečník, pokud si dovolil nesouhlasit s oficiálním názorem. Do smrti nezapomenu na humornou historku, kterou jsem zažil před 20 ti lety, tehdy ještě jako student střední školy. Při náboru do SČSP ujely panu učiteli nervy (nikdo se po hodinové přesvědčovací kampani nepřihlásil) a začal vyhrožovat, že kdo nevstoupí, tak se nedostane na VŠ (nevstoupil jsem, a dostal jsem se). No a něco podobného bohužel jako státní úředník vybírající daně zažívám stále. Kdo nechce přistoupit na hru MY, je bolševik, komunista a fláká se za peníze MY. Přiznám se, že toto nálepkování, které se hojně rozšiřuje mne trošinku vytáčí. V místě svého bydliště jsem natolik znám, že mi nikdo nenabízí rozepsání nákupu v drogerii jako čistící prostředky, v prodejně bot všichni vědí, že nakupuji boty pro manželku a nechci doklad na nákup pracovní obuvi, v textilu mi nikdo nevnucuje paragon na nákup pracovního oděvu a živnostníci vystavují paragony i s razítkem bez požádání. Akorát si nejsem tak jistý, jestli to tak dělají u všech.

Další důvod, který mne vedl pozvednout prapor státních úředníků je obecně používané zaklínadlo o tom, že veškerá regulace a kontrola škodí a ničí systém z kterého žije. Jak to dopadne, když dostanou přednost ekonomové před právníky a všechno řídí neviditelná ruka trhu mohli všichni zažít na vlastní kůži na počátku devadesátých let v dobách velkých a malých privatizací. Vzhledem k tomu, že tuto dobu si snad pamatuje každý se nebudu více rozepisovat, snad jen podotknu, že toto období temna, kdy člověk znalý bral co mu přišlo pod ruku výrazně ovlivnilo a stále ovlivňuje naši současnost a stále čeká na nezávislé hodnocení.
Osobně si nemyslím si, že přiměřená kontrola a regulace je zničující, ostatně v Evropě jsou daleko bohatší státy s mnohem přísnější kontrolou a vyššími daněmi a nezdá se, že by se řítily do záhuby. Bohužel v situaci, kdy stát z poloviny žije z odvodů na sociální a zdravotní pojištění a daně ze závislé činnosti je důsledná kontrola doslova nutností. Věřte mi, že vím, o čem mluvím.

Dále bych si dovolil upozornit rozvášněnou veřejnost, že všichni státní zaměstnanci dobře vědí, že rok má 12 měsíců a ne 13 nebo 14. Podstatné ale z jejich pohledu není množství splátek platu za rok ( v Anglii se bere týdně), ale výše ročního platu celkem. A ta se u řadových pracovníků ani zdaleka neblíží tomu zveřejněnému průměru. Průměr totiž znamená i to, že jeden člověk sní celou husu, druhý nic a v průměru snědli oba polovinu. Dalším nezanedbatelným argumentem je skutečnost, že tito zaměstnanci nevyžadují nic nemravného ani nehorázného, ale pouze (dle mého názoru zcela oprávněně) trvají na dodržení obecně závazných právních předpisů upravujících jejich odměňování. Praxe, kdy zaměstnavatel slibuje a to dokonce zákonem a pak těsně před tím, než by měl své slíbené závazky splnit novelizuje zákon, či přijme nařízení vlády a směšně se vymlouvá, že není ale příště už určitě bude, zde platí již od roku 1997, a kvalitu státní správy rozhodně nezvýší.

Neočekávám, že veřejnost po přečtení těchto řádek změní jednobarevný pohled na stát, který vlastně "vůbec nepotřebuje" a na jeho zaměstnance, "které živí", ale možná, že tyto řádky někoho přece jen podnítí k zamyšlení (doufám, že v diskusi mi řádně vynadají mí stálí obdivovatelé) a k odlišnému pohledu na celou věc. U státu nepracují pouze neochotní a neschopní úředníci, a už vůbec to nejsou samí komunisti. Ostatně komunistou určitě nebyl ani pan Vladimír Neff, který donucen okolnostmi přidal k prvnímu vydání svého slovníku "osobní dovětek", ve kterém se vyznal ze svého dřívějšího názorového pomýlení, ve kterém napsal svoji knihu a deklaroval svůj současný příklonu k dialektickému materialismu a své přilnutí k marxismu - leninismu. Ve svém vyznání dokonce zauvažoval, zda má vůbec vydat svoji knihu, které dle jeho soudu není marxistická, nebo ji raději spálit. Chápu pocity i dobu, ve které tento "osobní dovětek" vznikl a jeho autora za to neodsuzuji, jsem rád, že jeho kniha přece jen vyšla. Opravdu stojí za to. Možná, že i malý Ondřej, kterému jeho otec věnoval svoji knihu, a který mezitím dospěl, popřemýšlí při svých toulkách na silném motocyklu jak to ten táta tehdy vlastně myslel….




Další články tohoto autora:
Pavel Mertl

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku