Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 23.4.2004
Svátek má Vojtěch




  Výběr z vydání
 >TÉMA: Státní správa
 >PENÍZE: Která variabilní pojistka je nejlepší II.
 >LIDŠTINY: Válečný prezident aneb Bush z mrtvých
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Čepice
 >PSÍ PŘÍHODY: Pejskař? Ne, pasáček!
 >JUSTICE: Když už, tak už
 >SVĚT: Traumatem neúspěchu úspěšní Američané
 >NÁZOR: Proč (ne)být vegetariánem?
 >PŘÍBĚH: César
 >O KNIZE: Jak se dělá evoluce a co na to žirafí krk
 >CHTIP: O milencích
 >EKOLOGIE: Ptáci a ti druzí
 >TÉMA: Za globální oteplení můžou mimozemšťané (část 1.)
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Ošklivý chlapeček, ošklivá holčička
 >LIDŠTINY: Když se pohádky stávají skutečností

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
23.4. PŘÍBĚH: César
Marta Urbanová

Když přijela autem před jeho ošuntělý a záplatovaný dům, otevřel bránu. Nevítal ji ve smokingu, ale v pracovním. Neobjal ji ani nepolíbil, jen si ji zálibně prohlížel a začal ji provázet svým domem. Byl na něj pyšný, jako je máma pyšná na svého syna.
Dům má pro jednoho chlapa zbytečně moc místností, odhadla, moc prostoru a není tu nikde patrný vliv ženské ruky, není tu živočišné teplo, teplíčko, které má láskyplný dům mít. Nejsou tu cinkrdlátka, vázičky, kytičky, není tu hedvábno.
Celý dům ji zábl. Zdál se jí studený. Nesváděl ji, aby si tu poseděla a vychutnávala pohodu. Aby vklouzla do lenošky a četla si knížku. Aby si tu lebedila u kávičky. Asi k tomu účelu nebyl ani stvořený. Všechny pokoje byly obráceny na sever a k jihu do zahrady navrhl stavitel schodiště, koupelny a jakési záhadné komory.
Takový dům naruby, pomyslela si. Jen aby i on sám nebyl taky naruby. Seznámení s ním nebylo na úrovni, nic extra. Dalo by se říct pofiderní, nijak podle jejího gusta. Takhle navazují známosti primitivní chlapi, které ženou živočišné pudy, chlapi, kteří se chtějí uvolnit na jeden večer.
Nevím, proč jsem mu na ty jeho řeči naletěla. Co je ve mně silnějšího než můj rozum, neznámého, nekontrolovatelného, že jsem se od něho nechala hned líbat. A jak líbat. Ani nevím, co je to za člověka, a jedu za ním přes půl republiky. Někdy si připadám, že to nejsem já, že jednám jako smyslů zbavená. Jako by mi sám ďábel našeptával.
"Jaký máš boty?" zeptal se jí. "Tady si obuj máminy mokasíny a jde se na soušku."
Na hlavu si narazil pracovní čepici.
"Proč na dřevo?"
Spíš čekala, že ji bude tahat do postele. A on na práci. Asi nějaký cvok.
"Nevíš, jaký tu jsou zimy. Už bych nechtěl zmrzat a chodit se umejvat támhle do potoka."
Co je mi do jeho zim. V zimě tu už dávno nebudu. Zvažovala, jestli mu to má vpálit do obličeje přímo nebo má zachovat dekorum.
Rozhodla se pro to druhé. Přišlo jí nevhod, že jí takhle vítá, ale nedávala na sobě nikterak znát, jak se jí takové přivítání příčí. Místo aby ji obskakoval, aby se jí věnoval, když za ním přijela jen na dva dny přes půl zeměkoule, zachází s ní, jako by tu měl být její domov. V takovém bohem zapomenutém kraji. Nikdy!
Podívala se z okna přes silnici. Viděla, že kopce se houfují kolem domu, za nimi tušila hluboké lesy. Potok běžel podél vozovky po okraj. Hučel a padal se stráně do rybníku přímo před okny. Hrozil rozlitím, zatopením silnice i domu.
Všechno v mlze. Mlha se tu rozvaluje, pohlcuje celou vesnici, drží se zuby nehty. Slunce nepustí. Kolem dokola prosvítá kulisa zalesněných kopců. Kolem dokola čiší smutno. A kňučí stesk.
"Tady bych nemohla žít."
"Za hodinu se zvedne a slunce dokáže zázraky."
Když viděla, že na ni čeká, vyzula si módní střevíčky a zapadla do vyšlapaných polobotek. Proboha, takovéhle roztlemené škrpály jsem jaktěživa neměla na nohou, pomyslila si. Proč to nespálí?
"Nač máš tohle?" ukázala na hromádku drátků.
"Až zreziví, tak je vyhodím. Ale dřív ne, byla by jich škoda. Mohly by se ještě hodit."
Nějaký samorost, pomyslela si.
Než vyšli z domu, sejmul ze skoby trubku.
"Nač to bereš do lesa? Budeš vábit jeleny?"
"Jeden nikdy neví."
Kroutila hlavou a následovala ho. Málem si před ním zaťukala na čelo. Málem na něj vyplázla jazyk.
Najednou měl přes rameno pilu a v ruce sekeru. Stoupal po schodech a před ním jedna terasa za druhou jako visuté zahrady Semírámidiny.
"Podobný kotár znám. Jedna příbuzná má taky takový úhor. Když jde pro mrkev do polévky, aby vyšla ráno, chce-li se do oběda vrátit. Já na tvém místě," radila mu, zatímco zdolávala příkré schody, "bych uvažovala o lanovce."
"Jakej úhor? Roste tu, nač si vzpomeneš." Současně se otočil a podíval se dolů na svůj dům.
"Střechu máš jak vrabčí hnízdo."
"Každá vichřice si na ní zařádí. Spravím to."
"Nejsi víc na střeše než v obýváku?"
"Obývák mám pro návštěvy."
Které nikdy nepřijdou, protože by v něm zmrzly a protože by se v něm cítily jako ve vyhnanství.
"Nač se tolik dřeš?"
"Stavím si pomník," lehce přehodil přes střechu svůj burácivý smích.
Hnusný chlap, ale přitažlivý. Až příliš chlapský. Živočišný. Zvířecí.
Nevycházela mu vstříc, držela se zpátky. Byla spíš založena na řečičky, na jemnost, na duši, a tenhle chlap, kdo ví, jestli nějakou duši vůbec má. Budí dojem, že právě vypřáhl voly. A takoví chlapi mají humpolácké jednání a přízemní myšlenky.
Mlha se začala zvedat a propouštět teplé paprsky.
Dům maličko projmutý v pase rozhodil na tuhle stranu bílou sukýnku a červený klobouk měl najednou frajersky do čela.
"Je jak Popelka."
"To snad ne."
"Od silnice přebírá hrách a tady ze zahrady se natřásá v plesových šatech, než časem ztratí zlatý střevíček," vysvětlila.
"Ze zahrady jsem ho obílil, ale od silnice ještě ne. Časem."
"On má představu, že práce na baráku vydrží navěky, ale to se mýlí. Stará barabizna je jak chobotnice," ozvala se odněkud zezdola, ze záhonů jeho matka a táhla v igelitovém pytli po schodech nahoru hnůj. Sotva popadala dech, pytel se vzpíral jako živý. "Obtočí si tě a do smrti nepustí."
Žena na ni hleděla jako na zjevení.
"Hučím do něj, ale jako bych házela hrách na zeď," stěžovala si. "A palici má, že by s ní skálu rozbil."
Bože, to je babka. Správná a kurážná. Líbila se jí.
"Nepředstavíš mě?
"Je čas."
Obrátil se k matce zády a protáhl se škvírou v pletivu.
"Měl bys spravit plot," volala za ním.
"Však spravím."
"Pošlapeš trávu! Podupeš, a sekat nebudeš!"
Zmizel v lese.
Ona za ním běžela jak ovečka, ale žádná poslušná ovečka, spíš jak tvrdohlavý beránek. Zastavovala se a růžky trkala kolem sebe, ukusovala šťavnaté lístky a hrabala kopýtky zbůhdarma v trávě. Měla svou hlavu.
"Matka tu bydlí s tebou?"
"Ne. Chodí sem obdělávat zahradu."
"Ty ji za to platíš?"
"A tebe platí za vtipy?"
Vyběhl z lesa.
"Pojď," lákal ji na chlapskou práci, ale ona zůstala uprostřed louky. Prokoukla tuhle chvíli a nemínila se podrobit. Přece sem nepřišla jako námezdní síla.
Zatracený chlap! Vidím, že jsem se napálila. Ale jen jednou. Jednou a naposled!
"No poběž, pomůžeš mi řezat," volal z lesa.
To tak! Tahat pilku. Z toho jsem už vyrostla.
Brouzdala se neposečenou strání a kolem ní do pasu trávy a vůně. Houpaly se, nakláněly, sváděly. Přivírala oči, clonila si je rukou proti slunci. Motala se a ztrácela v těch travách, splývala s nimi. Vzrušovaly ji, chtělo se jí rozpřáhnout paže a běžet. Utíkat až na konec světa. Bylo jí fantasticky, jako když byla malá. Rozpřáhla ruce, ponořila je do trav a začala se smát. Pořád se smála, jako by měla závrať nebo byla opilá.
Už už se zdálo, že ho svede, že on se podívá, nechá řezání, odhodí pilu a urve si ten obraz pro sebe. Že si ho schová, že za ním poběží, popadne ji do náručí, povalí do trav, zlíbá. Ale on ne.
Jak beran. Zůstal, kde byl a pižlal ten nanicovatý klacek, jako by to bylo její tělo.
Odtrhl od ní pohled, naměřil na kmeni dva metry a odřízl je pilou. Dvoumetrový kulán vyhodil na cestu.
"Nestůj tam a poběž! Práce šlechtí," křičel z hustého maliní.
"Jen toho, kdo to potřebuje," překřikovala ho. "Nepotřebuji být vyšlechtěná."
Zasmál se a znovu ji lákal. Kdo s koho.
"Pojď, vždyť je to jen sport."
Ale ona dělala, že neslyší, trhala a splétala do vínku pampelišky. Mastná oka. Žluté lívance. A po způsobu desetiletých si klekala ke každé smetánce a výskala radostí.
"Kup si Black & Decker."
"Ta je slabá. Pojď za mnou," bylo slyšet jeho hlas po celé vesnici.
"Když jsi na soušky, to abych ode dneška nevečeřela."
"Chytej!" vyhodil druhý kulán. "A víš, že si ji koupím. Těch pár táců na ni obětuju."
"A pro mě?"
"Pro tebe i Harlekýnovy milióny."
Sáhl pro trubku a vyšel s ní do slunce.
"Zbláznil ses? Budou myslet, že ve vsi hoří."
"Tvé srdce?"
"Ty blázne. Blázne bláznivej," křičela zatímco běžela přes louku pryč od něho.
Otočila se. Trumpeta v jeho rukou se zablýskla, jako by v ní zažehl oheň. Slunce zapalovalo ve žlutém kovu desítky ohníčků a ty ho kvapem rozehřívaly. Jak ji udrží v prstech?
Vyběhl jí naproti a ona se zalykala smíchem a nevysvětlitelným strachem. Vzrušoval ji.
"Žádný milióny. Chci Herkulovy lázně."
Přiložil nátrubek ke rtům a v lázních se roztočily chromované kohouty a vřídelní voda tryskala do nebe. Stříkala mohutným proudem, vysoko strání, lesem, gejzír zasáhl celou vesnici. Tóny kropily střechy, údolí, sypaly se do potoka, klouzaly po střechách, ohýbaly špičky smrků, klasy trav.
Matka na zahrádce zapomněla na kracličku a narovnala si záda. Vrtěla hlavou a mávla rukou, jako by chtěla tím gestem povědět: s tímhle nic nesvedu. Ví Bůh, po kom to má.
Celá vesnice s nimi dvěma poslouchala, dokud poslední tón neztratil dech, dokud se neodkutálel, nezeslábl a nezmizel ve stráni.
Vylil z trubky pár kapek a uťal tu chvíli jako nožem. Nenechal jí čas na dosnívání a natáhl k ní ruku: "Jde se na konvalinky!"
Trubku a pampeliškový věnec pověsili na plot a kráčeli vedle sebe do svahu. Brodili se trávou po pás, ona ji nabírala do dlaní jako vodu a propouštěla mezi prsty. Hladila ji. Vlasy jí poletovaly kolem hlavy jak pod teplým fénem a on měl štítek čepice frajersky vzhůru.
Sakra božský chlap. Ten to má daný od Boha. Jak beran. Tu sílu a paličatost. Žádná ženská mu nemůže odolat. Ale zabít ho. Zabít ho je málo.
Takhle se jí začínal líbit. Chlap má vědět, kdy je čas na práci a kdy má dát práci vale. Ještě se spolu nemilovali. Ještě ne. Jen ji párkrát políbil. A sebralo jí to. Podrazilo jí to nohy a neslo a cloumalo s ní jako dravý proud.
Proto přijela.
Pohoda chvíle není jen ve slovech, pomyslela si, když k ní napřáhl ruku. Ale jeho dlaň nedostihla její, zčistajasna prodloužila štítek jeho čepice. Nedíval se na ni, ale někam dál.
"Mizera! Je tu zas!" spíš sykl, než zašeptal: "Přines pušku! Visí venku na zdi!"
Proti nim s hlavou vraženou mezi přední nohy beran. Veliký jako dům a hrozivý, že šel strach.
"Co je?"
"Leze mi do zelí."
"Vždyť tu žádné nemáš."
"Už seš zpátky!"
"Už letím."
To tak! Podrobit si mě! Na to zapomeň!
Hned věděla, že půjde proti němu. Musí jít proti němu, musí s ním bojovat, jinak by všechno prohrála.
Odběhla, ale nevracela se s puškou. Držela v ruce pampeliškový věnec. Odvážně a po krůčcích se přibližovala k beranovi.
Ten stál, hlavu skloněnou, jen ji nabrat. Nedovedla číst v jeho očích, ale patrně z nich čišel vztek.
"No tak, nevyváděj," hovořila k němu měkce a po milimetrech se přibližovala.
Beran měl stále hlavu mezi nohama, a přitom ji měl na mušce. Rohy mu trčely hrozivě a on si toho byl vědom.
Koutkem oka zahlédla sekeru. Přibližovala se a už se zvedala k ráně.
Baran viděl jen ji, sekeru ne.
Ona už stála přímo proti němu. Pomalu k němu vystřela ruce a nasadila mu pampeliškový věnec mezi rohy. Uskočila na bok, ale chránila ho rukou.
"Je César!" vykřikla.
Poté se postavila před berana a stejně odhodlaně jako on se i ona vzepřela muži, přestože neměla špičaté rohy, přestože byla žensky něžná a bezbranná:
"Je César! Nemůžeš ho zabít!"




Další články tohoto autora:
Marta Urbanová

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku