Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 28.4.2004
Svátek má Vlastislav




  Výběr z vydání
 >TÉMA: Lidovci na drogách
 >POLITIKA: Unie svobody – český politický kamikadze
 >MROŽOVINY: Námořní rozpaky paní Češtiny 2
 >LIDŠTINY: Mutanti ve sportu...
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Tak tihle se s tím fakt nemažou
 >PSÍ PŘÍHODY: Psí sny
 >FILM: Choking hazard
 >POLITIKA: Prezident jako Wagner
 >POLITIKA: Falešný soucit v politice
 >EKONOMIKA: Zvyšování sazeb se očekává, ale spíše ve druhém pololetí
 >UNIE: Má důvěra v EU
 >SPORT: Mistrovství piva
 >PENÍZE: Podniky v EU: jak ulovit dotaci
 >HOKEJ: Fanoušci ante portas
 >ŽIVOT: Jedná se v podstatě o banalitu

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Politika  
 
28.4. POLITIKA: Unie svobody – český politický kamikadze
Martin Popelka


Na první pohled se zdá téměř nemožné, že by jakákoliv politická strana tak vehementně a snad i záměrně pracovala na vlastním sebezničení. A přeci je to možné, což jen dokazuje, že jsme se po listopadu 1989 skutečně stali v mnohém zemí neomezených možností a podivuhodných skutků. Nad čímž nemusíme moc zoufat, po zlomových událostech historie bývají podobné stavy obvyklé, musíme jen dát pozor, aby netrvaly příliš dlouho.

Česká republika se světu, vedle hokeje a piva, může takovou stranou hrdě pochlubit. Její původní název zněl Unie svobody a poté, co prošla chuchvalcem čtyř a trojkoalice, nese dnes název US – DEU. Co znamená zkratka DEU se z povědomí veřejnosti vykrádá stejnou rychlostí, jakou zmizela v politickém rašeliništi prapodivná postava Ratibora Majzlíka a tak zlé jazyky mohou tvrdit, že pod označením US – DEU čtou Unie svobody - Definitivně Umírá.

Již od počátku vzniku vložili otcové zakladatelé Jan Ruml a Ivan Pilip nové politické straně do vínku nepěkné dědictví ze vzniklého pocitu zrady. Když se totiž tito chrabří hoši spolu s dalšími rozhodli opustit rozhoupané hnízdo modrého ptáka, učinili tak způsobem, který se nejevil zrovna příliš košer. Okolnosti „druhého sarajevského atentátu“ v českém provedení jsou vcelku dobře známé a i ten největší tehdejší neznaboh Václava Klause musel uznat, že tohle se opravdu, ale opravdu nedělá. S Unií svobody se tento pokoutní porod táhne dodnes a jejich snad první volební heslo (mimochodem myšlenkově nesmírně hluboké, vycházející zřejmě z dosavadních stranických zkušeností) „Normální je nelhat“, působilo v celkovém kontextu hodně ironicky.

Jan Ruml se stal předsedou a měl brzy příležitost osvědčit oprávněnost existence své strany. Ovšem ještě před rozpadem ODS prohlásil v roce 1997 na novinářské dotazy o sobě toto: „…jsem spontánní...neumím koncepčně, dlouhodobě přemýšlet.“ Zlatá slova, kouzlo nechtěného a svatá pravda. Když se po volbách 1998 stala nejsilnější stranou ČSSD s více než třiceti procenty získaných hlasů, nabídl Miloš Zeman ve snaze vytvořit koaliční vládu budoucím partnerům polovinu míst ve vládě včetně křesla premiéra, ministra financí i zahraničí. Bezprecedentní nabídka v evropském měřítku. Ideolog Ruml, bez přiznané schopnosti dlouhodobě přemýšlet, se však zakopal na svých pozicích, odmítl všechny návrhy a vehnal tak českou politiku do prazvláštního stavu dominující opoziční smlouvy. Spontánnost stranického šéfa tím zarazila další dlouhý hřebík do politické rakve Unie svobody.

Je libo trochu schizofrenie? Proč ne, Unie svobody má na skladě téměř vše. Hned od počátku svého vzniku se US vehementně až agresivně stavěla proti institutu majetkových přiznání. Tento veřejný postoj jí ovšem nebránil v tom, aby již v roce 1998 uložila u notáře a Jana Rumla zapečetěná majetková přiznání svých poslanců a senátorů. Oficiální vysvětlení bylo, že tato přiznání NEJSOU nástrojem strany proti vlastním členům, ale o zveřejnění těchto přiznání může rozhodnout republikový výbor Unie v případě „nesprávného chování politika.“! A můžeme tiše žasnout. Je jistě správné, aby politik byl za špatné chování nějak postižen. Proč ale má být trestem zveřejnění majetkových přiznání? To tedy má majetkové přiznání smysl? Proč se tedy bránit jeho širší aplikaci? Nebo snad Unie svobody věděla, že její poslanci a senátoři nabyli majetku nečestně? Zřejmě ano, jinak by varování republikového výboru nemělo smysl a vážený voliči, doufáme, že tomu rozumíš. Normální je nelhat.

Po volbách 2002 Unie částečně sklízí, co zasela. Účelové spojení v Koalici ji sice ještě bezprostředně zachránilo před propastí, voličské preference lidovců však zmasakrovaly mnohé naděje pyšných unionistů. Tři místopředsedové Unie a řada dalších významných členů již svá pozadí do poslaneckých lavic neposadí, kapánek nevyrovnaná předsedkyně Marvanová mizí ve víru mateřských povinností a nastává éra Petra Mareše.

A ten se do práce pouští nadšeně a s chutí. Zdá se, že nosným bodem se stává téma odsunutých Němců a nutnost odškodnění Němců, žijících v České republice. Čím jiným také získat voličské hlasy, že?

Připomeňme drobnosti jako třeba sponzorování lidovecké strany senátorem Unie Robertem Kolářem (loni 49 tisíc) či panické útěky poslanců Vrbíka a Bielesze. Za zmínku stojí i fakt, že v čele kandidátky Unie do Evropského parlamentu stojí nezávislá Rognerová, což implikuje otázku, kde že jsou ti schopní straníci?

Unie zkrátka čeká na svůj poslední let a sklenka saké je už vypita. Pokud někde cestou k volbám do Evropského parlamentu neproletí mrakem s živou vodou, je její volný pád nevyhnutelný. A kdopak ještě věří na pohádky?




Další články tohoto autora:
Martin Popelka

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku