Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 30.4.2004
Svátek má Blahoslav




  Výběr z vydání
 >MÉDIA: Donathovi psavci v akci
 >POLITIKA: Jak rozhoduje soudce Ústavního soudu JUDr.Miloslav Výborný
 >POSTŘEH: O tunelování
 >DETEKTIVKA: Bylo nebylo
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Závod míru
 >PSÍ PŘÍHODY: Prohazovaná miska
 >HISTORIE: Lipjagy 1918
 >POLITIKA: 56. výročí nezávislosti Státu Izrael
 >DOPRAVA: Cyril Svoboda nás připravil o peníze
 >SPOLEČNOST: Hokejové šílenství
 >PENÍZE: Ceny nemovitostí opět spurtují, hlásí The Economist
 >ZE STARÝCH NOVIN: 1. máj 1934 a perspektivy v medicíně
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: České ovečky jdou do unie
 >DOKUMENT: Tisková zpráva o zmražení majetku Vladimírovi Železnému
 >HISTORIE: Marx - mýtus a skutečnost

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Politika  
 
30.4. POLITIKA: Jak rozhoduje soudce Ústavního soudu JUDr.Miloslav Výborný
Valentýn Plzák


V březnu jsem se na Neviditelném psu zabýval svým případem u Ústavního soudu ,a to v souvislosti s institutem tzv. odložení věci. Nyní bych se rád věnoval jiné záležitosti, se kterou jsem měl možnost se obeznámit a která se vztahuje k rozhodování ústavního soudu resp. uvedeného soudce, a to v oboru tzv. předběžných opatření v občanském soudním řízení.
Jedná se o případ stěžovatelky, která se v řízení před obecnými soudy domáhala návrhem na vydání předb. opatření podle § 74 o.s.ř., aby soud zakázal vlastníkovi domu, kde se nachází její byt, provádět stavební práce a uzavírat ohledně něho jakékoli právní úkony. Následně podala k soudu návrh na určení , že má právo nájmu k tomuto bytu.
Obecné soudy tento návrh odmítly s odkazem na ust. § 75a odst. 1 o.s.ř. Ústavní stížnost této účastnice pak ústavní stížnost odmítl usnesením, kde jako důvody uvedl následující:

Z principu minimalizace zásahů do činnosti obecných vyplývá mimo jiné, že Ústavní soud respektuje skutečnost, že právě těmto soudům svěřuje Ústava, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům ( čl.90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud vstoupit, jedině pokud by tyto soudy vybočily při nalézání práva z kautel ústavnosti. V dané věci soud nalézací i odvolací shledaly návrh stěžovatelky na vydání předběžného opatření za neurčitý, a tedy i nevykonatelný. Není na Ústavním soudu, aby tyto závěry soudů prvního a druhého stupně přehodnocoval, neboť na těchto hodnoceních nic protiústavního shledat nelze, jelikož tato usnesení nejsou schopna zasáhnout sféru ústavně zakotvených základních práv a svobod.
Bylo a je na stěžovatelce, aby sama střežila svá práva a svůj návrh na vydání předběžného opatření formulovala tak, aby obstál i z hledisek uvedených v ust. § 75a odst.1 o.s.ř.- pak by se jím musel soud meritorně zabývat a o návrhu rozhodnout.
Stěžovatelce ovšem nic nebránilo v tom, aby - měla-li dále zato, že poměry účastníků je třeba zatímně upravit - podala nový a řádný návrh na vydání předběžného opatření , což také učinila , jak vyplývá z výše uvedeného sdělení Obvodního soudu pro Prahu 6, byť v jiném řízení. Odmítnutím jejího návrhu stěžovanými usneseními totiž nebyla založena překážka věci rozsouzené.
Zvolila-li stěžovatelka přímo cestu ústavní stížnosti , nemohl Ústavní soud tuto její chybnou procesní taktiku akceptovat, a nemohl tedy, vzhledem ke kogentním ustanovením § 75 odst. 1 a § 43odst.1 písm.e)zákona č.182/1993 Sb., o ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, kterýmžto zákonem je vázán( čl.88 odst.2 Ústavy ), rozhodnout jinak, než jak je ve výroku uvedeno, a to aniž by se směl zabývat věcnou stránkou případu.

Na odůvodnění je již na první pohled patrný zřejmý rozpor mezi hodnocením předb. opatření z hlediska způsobilosti zasáhnout ústavně zaručená práva nebo svobody a důvodem odmítnutí, kterým je nevyčerpání procesních prostředků k ochraně práva. Jestliže by totiž předběžná opatření byla nezpůsobilá zasáhnout sféru těchto práv, nemělo by smysl zvažovat, byly-li či ne vyčerpány prostředky k ochraně práva, protože to má význam jen tehdy, jeli namístě po účastníkovi požadovat, aby se včas bránil,a ne až u ústavního soudu. Pokud je však rozhodnutí k zásahu nezpůsobilé, není proti čemu se bránit a stížnost by měla být odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle § 43/2 a) zákona o ústavním soudu.
Rovněž je zřejmý rozpor mezi posledním závěrem , kde soudce dr. výborný vyjadřuje omezení, že ústavní soud se nemohl zabývat věcnou stránkou případu,ačkoli ale v předchozím odstavci vytýká stěžovatelce, že měla formulovat návrh tak, aby obstál z hledisek § 75a odst. 1 resp. že měla podat nový řádná návrh na vydání předb. opatření, což jí ale navíc absurdně vytýká za situace, kdy sám uvádí, že tak učinila v jiném řízení ( protože ve " stejném " řízení, tj. o původním-prvním návrhu , už nový návrh podat nelze, takže to , že tak učinila v jiném řízení je zcela samozřejmé ), čímž ovšem vyjadřuje svoje mínění o " věcné stránce " případu.
Tyto nedostatky samy o sobě dokládají nejasnost a zřejmou pochybnost o správnosti odmítavého rozhodnutí soudce zpravodaje.
Usnesení však trpí zcela zásadními vadami při posuzování otázky, zda byly vyčerpány všechny prostředky k ochraně práva, které zákon poskytuje.
Předně k termínu právo , který je použit v prvním odstavci § 75 zákona o ústavním soudu. Jak uvádějí autoři Mikule - Sládeček ve své knize Zákon o ústavním soudu na str. 331, ústavní stížností se lze domáhat " nejen ústavně zaručených základních práv podle § 72/2a) zákona o Ústavním soudu, ale i ochrany před nezákonnými zásahy .. . ( do územní samosprávy resp. do činnosti polit. stran, poslední dva okruhy však pro rozebíraný případ nemají význam ) , takže tímto pojmem je třeba rozumět toliko ústavně zaručená práva nebo svobody.
A rovněž, jak uvádějí tito autoři na str. 332, směřuje-li stížnost proti orgánu veřejné moci ( zde usnesení odvolacího soudu ), o nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva se jedná tehdy, " jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky vůči všem pravomocným rozhodnutím ".
Musí se tedy jednat o prostředek který povede k nápravě porušení ústavního práva a který směřuje proti rozhodnutí.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítala porušení práva na soudní ochranu nejprve usnesením soudu prvního stupně a následně i potvrzujícím usnesením odvolacího soudu. Prvním prostředkem k ochraně práva bylo tedy odvolání ( § 201 o.s.ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolání proti usnesení ve věci předb. opatření je výslovně vyloučeno ,je pak už jediným prostředkem ústavní stížnost ( ostatní prostředky jako obnova řízení, žaloba pro zmatečnost nepřicházejí vzhledem k druhu rozhodnutí a povaze důvodů v úvahu, soudce je také nenamítal srov. též posl. větu § 75/1 zák. o ÚS).
Rozhodně jím ale nemůže být nový návrh na předb. opatření, protože tím lze, ale se zpožděním( což je podstatné) dosáhnout ochrany hmotného práva podle obecných předpisů,ale nikoli napravit pochybení v řízení o původním návrhu. Projednání opakovaného návrhu totiž nemůže vést k nápravě původního vadného rozhodnutí, to zůstane nedotčeno, takže k žádné nápravě nedojde. Z toho je též zřejmý důvod toho, proč prostředek musí směřovat proti rozhodnutí. Argument soudce Dr. Výborného je tedy nesmysl.
Požadavek, aby se soudce zpravodaj soustředil na posuzování všech otázek souvisejících s ústavní stížností s ohledem na právo na soudní ochranu a nikoli vedl úvahy o tom, zda ve věci nastala překážka věci rozhodnuté nebo ne, vyplývá výslovně z judikatury ústavního soudu.
Ústavní soud totiž v nálezu č. 178/01 Sb. n a u. vyslovil, že "Při posuzování ústavních stížností je však povinen ) tj. Ústavní soud- pozn. aut.) se přesvědčit, zda obecné soudy i při rozhodování o předběžném opatření postupují zákonem stanoveným způsobem tak, jak to má namysli čl. 36 odst. 1 listiny. " a tento právní názor znovu doslovně cituje v nálezu č.140/02 Sb. Ústavní soud přitom řešil téměř stejnou věc v nálezu č. 21/99 Sb. n a u. Stěžovatelka- členka SBD podala před zahájením řízení návrh na předb. opatření, aby bylo družstvu zakázáno provádět stavební práce v bytě, který užívá následně podala k soudu návrh na vypořádání členského podílu převedením bytu do jejího vlastnictví. a ústavní soud konstatoval, že stížnost je přípustná, jestliže rozhodnutím ve věci předb. opatření ( i není- li nařízeno) by byly vytvořeny dodatečně neodčinitelné následky ( a tím jsou mj. následky stav. úprav, které mohou změnit charakter bytu).
Lze tedy hovořit o ustálené judikatuře, kterou byl i soudce zpravodaj povinen vzhledem k ust. § 23 zákona o ÚS respektovat v tom smyslu, že měl-li odlišný názor byl povinen věc předložit plénu.
Rovněž publikované judikáty v usnesení o odmítnutí stížností ( prostudoval jsem 30 svazků Sbírky nálezů a usnesení, nicméně počet judikátů není příliš rozsáhlý ) nedávají žádný podklad pro závěry, které učinil dr. Výborný.
K věci se vztahovala dvě usnesení, v prvním, publ. jako č. 61/98 Sb. n. au. bylo vysloveno, že rozhodnutí o předb. opatření nemohou být předmětem ústavní stížnosti podle § 72/2a ) zák. o ÚS, protože se jedná o rozhodnutí předběžné povahy, proti nimž nejsou vyčerpány všechny prostředky k ochraně práva, jelikož takovým prostředkem je projednání věci samé. tento názor však Ústavní soud velmi brzy opustil. Druhé usnesení ( č. 6/02 Sb. n. a u.) reagovalo na stížnost stěžovatelů, kteří se návrhem na předb. opatření domáhali zprůchodnění rozvodu vody z vodovodního řadu a namítali , že nevyhověním bylo porušeno jejich vlastnické právo podle čl. 11 Listiny. Stížnost byla odmítnuta s odůvodněním, že nepodali žalobu ve věci samé, takže nevyčerpali všechny prostředky k ochraně práva ( zde je namístě zdůraznit , že namítáno bylo porušení hmotného práva, nikoli procesní pochybení, takže pozdější nálezy nejsou v rozporu.
Ale nikde, a to zdůrazňuji, nebylo jako důvod nevyčerpání prostředků k nápravě to, že stěžovatel nepodal nový návrh !
V souvislosti se druhým usnesením byl však upozornil na jednu větu z usnesení soudce Dr. Výborného, kde na str. 2 ve II. odstavci tvrdí: " Ve věci samé tedy stěžovatelka návrh na zahájení řízení nepodala. ",ačkoli o 5 řádků dříve uvádí, že návrh ve věci samé stěžovatelka podala( a dokládá to sdělením obvodního soudu).
Je obtížné se spokojit s vysvětlením , že je to nechtěný omyl, protože taková nepřesnost vzbuzuje dojem, že se jedná obdobnou situaci jako ve věci , rozhodnuté druhým zmiňovaným usnesením resp. snaha očernit stěžovatelku vůbec nepečlivostí apod., aby se odmítnutí jevilo jako důvodné.
V publikaci od Dr. Mikuleho a Dr. Sládečka na str. 334 ani jinde, kde je výčet prostředků k nápravě v našem právním řádu pod písm. a)- r) není také podání nového návrhu zmíněno.
Ovšem, abych nezapomněl, v roce 1997 soudce zpravodaj pro II. senát judikoval svůj názor, že ust. § 23 zák. o ÚS se na soudce zpravodaje nevztahuje. Takový závěr je však v příkrém rozporu se nepřijatelností libovůle v právním státě, kteroužto zásadu ústavní soud soustavně deklaroval. Z pravidla a maiori ad minus totiž nepochybně plyne, že má-li senát tj. kolektiv 3 soudců odlišný názor, než byl zaujat v nálezu ústavního soudu, musí předložit věc plénu , musí tak tím více učinit i soudce zpravodaj. Toto stanovisko ostatně zastává i V. Šimíček ve své knize Ústavní stížnost z nakl. Linde Praha, 2001, 2. vyd. na str. 281.
Dr. Výborný se stal soudcem ústavního soudu až po dlouhé kariéře v Poslanecké sněmovně, a po volbách v roce 1996 působil nedlouho ve funkci ministra obrany ( kde zřejmě pochytil něco z vojenské terminologie, čemuž nasvědčuje užití termínu " taktika " ).
Podle jeho názoru patrně účastníci vedou " válku " ( nebo něco jako sport. zápas) se soudy, a ústavní soud má pouze blahosklonně sledovat, kdo z nich má lepší "taktiku ". Takto cynický pohled by se asi u běžného člověka nenašel,ale u protřelého exposlance Výborného je zřejmě samozřejmostí.
Jak je známo, poslanci jsou u nás vnímáni jako v podstatě neschopní, nevýkonní, kteří přijímají nedopracované zákony, jež se pak musejí opakovaně novelizovat. U některých to patrně tak není, ale Dr. Výborný odpovídá této charakteristice dokonale. Povrchní znalosti, projevující se ve frázích o sféře ústavních práv ,minimalizaci zásahů do činnosti obecných soudů, a vybočení z kautel ústavnosti, bez toho,aby si vůbec uvědomil, jak se tyto principy mají uplatnit v konkrétní věci, až po zaostání na prvním publikovaném názoru na předběžná opatření ze závěru roku 1998 tomu bohužel odpovídají.
"Ústavní soud by měl být orgánem , chránícím před parlamentními zlořády. Je proto skutečně nešťastné, že právě takový politik se stal soudcem. "

22.4.2004 Valentýn Plzák




Další články tohoto autora:
Valentýn Plzák

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku