Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 3.5.2004
Svátek má Alexej




  Výběr z vydání
 >ŽIVOT: Osud jedné lípy
 >POLITIKA: Hlasování v nemoci
 >DOPRAVA: O policii v EU
 >ZAMYŠLENÍ:Kdo všechno chce být českou Dajdou?
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Dvě malé záhady
 >PSÍ PŘÍHODY: Mít tak o deset cm delší ruku
 >SVĚT: Vytunelovaná slova a osobní odpovědnost
 >POLITIKA: 460 milionů za demokracii
 >PENÍZE: Když onemocní podnikatel
 >MEJLEM: Ohlasy a názory čtenářů
 >LIDŠTINY: Sváteční aneb vítám vás v EU
 >MEJLEM: Hymna EU
 >ZE STARÝCH NOVIN: O naší budoucnosti
 >INFO: 3. květen: SVĚTOVÝ DEN SVOBODY TISKU
 >ZE STARÝCH NOVIN: Směle ku předu!

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
3.5. ZAMYŠLENÍ:Kdo všechno chce být českou Dajdou?
Michal Matoušek

Ve dvanáctém letošním čísle LtN jsme si přečetli článek Matouše Karla Zavadila Přelet nad náhorním hnízdem. – Autor učí na střední škole, už od loňského září, a v článku se nám zpovídá z těžké deziluze: má dojem, že se stal součástí represivního systému, který moří žáky požadavkem encyklopedických znalostí, místo aby cílevědomě rozvíjel jejich originalitu a samostatnost.

Snad každý z nás ve větší či menší míře soucítí s autorem toho článku. Jsou ovšem i tací, kteří by se nad tématem rádi zamyslili z jiného úhlu pohledu, a tady už stojí LtN bděle na stráži: zamyšlení, které přímo nepodporuje jejich koncept občanské společnosti, nemá šanci spatřit u nich světlo světa. O jakou společnost ty noviny vlastně usilují? – A přitom je zajisté legitimní zeptat se mladého pedagoga nejen na to, jak se cítí jako kolečko v soukolí školského aparátu, ale také na to, jak se cítí tváří v tvář nijak ojedinělým žákům, když u něj sedí na hodině a neprojevují sebemenší zájem o předmět, který jim vykládá. Protože oni neprojevují zájem o žádný předmět! Vystačí si s tím, jací jsou, posílají si o tom při hodinách textové zprávy a o přestávce si v závětří vykouří jointa, aby k nim z probíraného učiva ani nadále nic nedoléhalo.

Jsou to zkušenosti zcela protichůdné, obě autentické, a pro jednu bychom neměli zamlčovat druhou. Neuvěříme mladému pedagogovi, když nám bude tvrdit, že takovou zkušenost nemá; ochutnal ji každý, kdo má s výukou čehokoli co do činění. Naopak uvěřili bychom, a rádi, kdyby se nám pedagog svěřil, jak se poctivě snaží žáky zaujmout, jak se o totéž snaží i jeho kolegové a kolegyně a jak se pak všichni společně o svou frustraci dělí ve sborovně. Neuvěříme ml. ped., že se mu nestává, aby vyvolal žákyni, která neumí nic, při zkoušení dává najevo znechucení jím i předmětem, ze kterého je zkoušena, a při zaslouženém ohodnocení se tvrdě a nejapně brání: “Ale já se učila!” – Přesně tak se zachoval nový miláček billboardů, Anička Dajdou, v soutěži televize NOVA a vzbudil tím zasloužený zájem.

Rozpoznávacím znakem čtenářů, které autor článku i jeho noviny oslovují, je okázalé opovržení nad podobnými návnadami, a ta soutěž opravdu je toliko dalším způsobem, jak se přehrabovat ve šrajtoflích hlasujících a inzerentů. Ve svém druhém, nezamýšleném plánu však dokáže plasticky vyjevit už zřejmě trvalé rozpory našeho života; já si nedovedu představit našeho mladého pedagoga, jak nad Aniččiným chováním jásá, a přitom by z logiky věci měl! Přes všechno, co chuděra musela absolvovat v kasematech našeho školství, je samostatná. Originální! – Nebo není?

Nemám pochyby, že méně disponovaný čtenář bude v tomto textu zároveň spatřovat lament nad mladou generací. Je o té generaci pravda, že raději než prací zabývá se sněním, ráda se u toho povaluje a lepší její příslušníci že jednou budou toho zbůhdarma prováleného času trochu litovat. Na tom však není nic v nepořádku; jsou takoví, jako i my jsme byli. A naši rodiče i prarodiče právě tak. Je ale také pravda, že až dosud se lenost vždy nazývala leností, nikoli originalitou. Učitel, který s leností vedl ten nekonečný zápas, až dosud nebyl žalářníkem ve službách státního molocha. Až dosud se neschopnost plynoucí z lenosti či nedostatečného nadání nedala prodávat. – Což, zdá se, nyní přestává platit, a vzít to jen potichu na vědomí se mi zatím nechce.

Česká Dajda je dívenka s milým obličejem, nijak nadprůměrně krásná, rozhodně ne nadprůměrně bystrá. Zpívat neumí vůbec. Má však, a toho si skutečně všímejme, “komerční potenciál”. – Ten potenciál se zrodil z drzosti (ml. ped. by možná trval na výrazu: samostatnost), která si činí nárok veřejně plést dohromady dvě odlišné věci: že se někdo něčemu učil, a že někdo něco doopravdy umí. A z jiné, mnohem větší drzosti, která je v podobně nehorázném počínání ochotna hledat způsob, jak oslovit masu potenciálních kupců. Neviňme z toho malou českou Dajdu; je to hlavně podivnost světa, v němž se už i na neschopnost našel tržní mustr a kde mladí, ostýchaví, jakož i zřejmě dost popletení pedagogové nedokážou žáka prostě vyhodit od tabule s pětkou, následně hledají chybu jen sami v sobě a píšou o tom do novin nesmysly.

Vy, vážení mladí přátelé, kteří nemáte ještě komerční potenciál, ale Aničce usilovně fandíte, držíte palce vlastně tomu horšímu z vás; věděli jste to? Přes rostoucí rozčilení nad mým dnešním psaním si zkuste představit, že ve světě, v němž “samostatnost” (ať pod tím pojmem rozumíme cokoli) nahradí vědomosti a dovednost, budete muset také žít, nejen jej sledovat v televizi. Budou to dvě odlišné věci! – Abyste se nezačali divit pak, až bude pozdě už úplně na všechno.




Další články tohoto autora:
Michal Matoušek

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku