Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 10.5.2004
Svátek má Blažena




  Výběr z vydání
 >MEJLEM: Ohlasy a názory čtenářů
 >PORTÁL VEŘEJNÉ SPRÁVY: Tunelování přes TESTCOM pokračuje
 >TÉMA: Jak umožňuje liberalizmus nástup islámu.
 >ŠKOLSTVÍ : V základních školách začíná tikat časovaná bomba
 >ZAMYŠLENÍ: Podivná válka
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Víkendové kutění
 >PSÍ PŘÍHODY: Patálie s ježkem
 >OPILOST: Klidné popíjení
 >LITERATURA: Knížka, která za hovno nestojí
 >O KNIZE: Naše cesta do prvohor
 >POLITIKA: Nejprve ústava, potom národ
 >HISTORIE: Smutný příběh o Janu Antonínu Baťovi a Edvardu Benešovi
 >FEJETON: Hvězdy a pruhy
 >TÉMA:O logice a nedobrovolné prostituci
 >GLOSA: Veselo kolem registračních pokladen

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
10.5. FEJETON: Hvězdy a pruhy
Petr Kersch

V létě roku 1969 jsem si koupil v prodejně Supraphon n.p. gramofonovou desku s lákavým titulem "Sousovy pochody". Ve sbírce třiceti dlouhotrvajících desek, takzvaných elpíček, které jsem tehdy hrdě vlastnil, nebyla ještě žádná dechovka, natož vojenská kapela. V dané době jsem považoval takovou hlasitou muziku za zvláště vhodnou... Nevěděl jsem, že John Philip Sousa ( 1854 - 1932 ) byl jedním z nejúspěšnějších amerických skladatelů populární hudby, především pochodů. Složil stopadesát pět pochodů! Některé, hlavně ty, které byly určeny vojenským parádám, se staly světoznámé a díky gramofonovému pokroku se hrály a hrají všude.
Nic z toho jsem nevěděl. Přinesl jsem desku domů, otevřel svrchní kryt gramorádia "Barcelona" (Tesla Bratislava), vložil desku na nosný talíř, spustil otáčení a opatrně umístil zvukovku se safírovým hrotem na první drážku. Břeskná melodie křídlovek, pozounů a basbombardónů, provázená rázným rytmem bubnů a činelů, naplnila obývací pokoj, hrnula se otevřenými dveřmi na balkon, z balkonu letěla nad ulicí. Vyjeveně jsem poslouchal - tuhle melodii přece znám! Moc dobře znám!
Skokem jsem se vrátil do protektorátních let na malém městečku. Každou neděli odpoledne jsme my, kluci i holky, směli do kina na dětské představení. Biografem byla tělocvična v sokolovně. Sokolskou činnost Němci zastavili, ale tělocvičnu nechali sloužit dál. Dvakrát týdně správce odstrkal cvičební nářadí až ke zdím a do tělocvičny srovnal dvacet řad židlí. Na jevišti rozhrnul černé závěsy, objevilo se promítací plátno. Paní správcová usedla do pokladny a začala prodávat vstupenky. Její muž se proměnil na promítače, na galerii odemkl kabinu, zavedl do obou promítacích strojů filmové pásy a zkontroloval reproduktory. Kino mohlo začít.
Pro dětského diváka nebyla návštěva tohoto biografu jenom kratochvílí, nýbrž společenskou událostí. Bylo například velmi důležité, vedle koho budete sedět a zda před vámi nebude sedět nějaký habán z měšťanky. Jestli mezi obecenstvem jsou nějací rodičové nebo dokonce učitelky. A hlavně jste si museli o přestávce (pouhá čtvrthodina) koupit žlutou limonádu a sáček cucavých bonbónků.
Během každé přestávky pan správce spustil hudbu z připraveného gramofonu. Měl možná více gramodesek, ale pouštěl do sálu pokaždé jednu a tu samou. Třeba i třikrát za sebou! Bezpečně jste poznali, kdy se musíte vrátit a shlédnout zbývající část filmu. Všichni jsme si ten pochod proto dobře zapamatovali. Mohli jsme ho zahvízdat na požádání kdykoliv. Ale nikdo tenkrát asi nevěděl, že v našem protektorátním kině, po celou tu dlouhou a nebezpečnou dobu, jsme poslouchali Sousův marš "The Stars And Stripes Forever" (česká verze : Pod hvězdnatým praporem), který je jedním z nejznámějších pochodů vůbec, dokonce kdysi aspiroval na hymnu Spojených států.
Když jsem dnes znovu slyšel Sousův pochod, uvědomil jsem si, při jakých příležitostech jsem vnímal noblesu a krásu tohoto praporu. Poprvé jsem ho spatřil jako praporek vztyčený na chladiči jeepu pátého května 1945. Pak visely tyhle hvězdnaté prapory na stožárech vedle praporů britských, francouzských a sovětských. V té době jsem byl nějaký čas mladý filatelista. Známku, na které skupinka amerických pěšáků vztyčuje prapor s hvězdami a pruhy na znovudobyté tichomořské Okinawě, jsem nikdy nechtěl vyměnit. Potom se můj spolužák musel podrobit školnímu řádu socialistické jednotné školy a odpárat vlaječku s hvězdami a pruhy z rukávu sportovního trička. Při vyučování! Za pár let jsem zíral na tutéž vlaječku, našitou na skafandrech astronautů Aldrina a Armstronga. Po jisté době jsem rád pozoroval vlajku USA, drze vlající nad americkým pavilonem v zeleni petřínských sadů; vlála tam, navzdory normalizaci, ve dne v noci. Koncem listopadu 1989 jsem šel kolem amerického velvyslanectví v Praze. Nad vchodem zavěsili obrovský prapor plný hvězd a pruhů, dosahoval skoro až na chodník. Pln kuráže a nadějí, chtěl jsem smeknout a podívat se do toho průjezdu, kam dřív chodili jenom ti odvážnější.
Ale teď, když vídám v televizním zpravodajství ty rozesmáté mladé arabské tváře, ty zástupy vousatých mužů v bílých hábitech, jak se ochotně rozestupují před fotografem, aby snáze mohl provést snímky hořícího praporu, na kterém červené pruhy už zmizely v dýmu a i hvězdy jsou zachvacovány plamenem pomsty - je mi smutno.

© Petr Kersch, 8.5.2004




Další články tohoto autora:
Petr Kersch

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku