Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 10.5.2004
Svátek má Blažena




  Výběr z vydání
 >MEJLEM: Ohlasy a názory čtenářů
 >PORTÁL VEŘEJNÉ SPRÁVY: Tunelování přes TESTCOM pokračuje
 >TÉMA: Jak umožňuje liberalizmus nástup islámu.
 >ŠKOLSTVÍ : V základních školách začíná tikat časovaná bomba
 >ZAMYŠLENÍ: Podivná válka
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Víkendové kutění
 >PSÍ PŘÍHODY: Patálie s ježkem
 >OPILOST: Klidné popíjení
 >LITERATURA: Knížka, která za hovno nestojí
 >O KNIZE: Naše cesta do prvohor
 >POLITIKA: Nejprve ústava, potom národ
 >HISTORIE: Smutný příběh o Janu Antonínu Baťovi a Edvardu Benešovi
 >FEJETON: Hvězdy a pruhy
 >TÉMA:O logice a nedobrovolné prostituci
 >GLOSA: Veselo kolem registračních pokladen

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  
 
10.5. HISTORIE: Smutný příběh o Janu Antonínu Baťovi a Edvardu Benešovi
Petr Štěpánek

Názory na prezidenta Beneše budou už navždy mezi historiky i obyčejnými lidmi různé. Jedni - třeba národní socialisté a jejich dědicové - na něho nedají dopustit, druzí k němu mají výhrady. Všichni uznávají jeho nezměrné zásluhy na vzniku Československé republiky, kritici však obvykle také připomínají jeho dvě selhání v letech 1938 a 1948. Nechci rozmnožovat tisíce stran, které byly na tahle témata napsány, dovolím si však připomenout jiný příběh, v němž druhý československý prezident sehrál problematickou roli. Stál totiž na počátku jedné historické nespravedlnosti, která navíc dodnes není odčiněna.

Letošní První máj jsem strávil ve Zlíně, na návštěvě u svého přítele a někdejšího kolegy z Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, filmového historika a zlínského a baťovského polyhistora Jiřího Novotného. Pouštěli jsme si mimo jiné také staré filmové dokumenty. Třeba 1. máj ve Zlíně v roce 1936. Je to téměř k neuvěření sledovat, jak Baťa kráčí v čele mohutného prvomájového průvodu, průvodu skutečně oslavujícího práci. Jiný film je z udílení čestného doktorátu Baťovi na univerzitě v Brně. Unikátní jsou rovněž předválečné baťovské reklamy, ve kterých účinkovaly ty největší hvězdy českého filmu.

Něco tady však nehraje. Na všech těch filmech je většinou jiný Baťa. Nikoli všeobecně známý - a dnes po právu opět ctěný - zakladatel podnikatelského impéria Tomáš, ale jeho bratr Jan Antonín. Tomáš Baťa senior totiž zahynul při letecké katastrofě už v roce 1932 a největší rozmach firmy Baťa - doma i v zahraničí - i samotného Zlína je vlastně spojen se jménem jeho bratra. Kupříkladu v oné legendární kanceláři - výtahu Tomáš Baťa nikdy neseděl, "mrakodrap" postavil Jan Antonín. Tomáš Baťa junior - Tomík -, tedy ten, kterého vídáme dnes, byl v okamžiku smrti svého otce ještě chlapec.

Jak se stalo, že Jan Antonín je téměř zapomenut? Proč se o něm takřka nehovoří? Se svojí tradiční pečlivostí jeho neuvěřitelný příběh zdokumentoval Miroslav Ivanov ve své poslední, nepříliš známé knížce Sága o životě a smrti Jana Bati a jeho bratra Tomáše. Na počátku této historické nespravedlnosti stál právě Beneš. Není žádným tajemstvím, že tihle dva se neměli moc rádi. Jan Antonín byl znám svým "všeználkovstvím", byť mnohdy oprávněným a podloženým, a Beneše trochu neomaleně mistroval a postrkoval ke svým vizím. Kdyby se dějiny nezauzlily druhou světovou válkou, jistě bychom kupříkladu dávno auty jezdili po kompletní dálniční síti a lodí z Bratislavy do Hamburku naším vnitrozemím. Film, který zachytil udílení čestného doktorátu J. A. Baťovi na Benešově (ano, na Benešově, to jsou paradoxy!) technické univerzitě v Brně a jeho vizionářskou děkovnou řeč, je toho výmluvným a poučným dokumentem.

Válka všechno změnila. Beneš odešel do exilu. Baťa původně zamýšlel totéž, ale nakonec zůstal. Na jeho odchod by doplatili jiní. Jeho továrny dál fungovaly uvnitř Hitlerovy říše, což pochopitelně nešlo pod nos spojencům. Málokdo však ví, že právě J. A. Baťa zároveň financoval Benešovu exilovou vládu i domácí odboj. Byl to tedy právě Beneš, kdo mohl hned po válce rázně zasáhnout proti neoprávněnému zařazení Bati na spojenecký seznam kolaborantů. Beneš se však zachoval podobně jako v případě Emila Háchy, kdy stařičkého a nemocného protektorátního prezidenta, jehož role v našich dějinách zdaleka není pouze negativní, nechal hanebně zajít v kriminále na Pankráci. Beneš mlčel. Ve světle potupy jiných byl jeho okamžitý věhlas ještě větší.

Do toho přišly vlastnické spory uvnitř rodiny Baťů. A není nic kormutivějšího, než pohled na příbuzné spořící se o majetek. Podle Ivanova není sporu o tom, že čistě faktograficky byla pravda na straně Jana Antonína. Přesto nakonec zvítězil Tomáš junior, podporovaný svojí matkou. Nahrálo tomu několik skutečností. Na jeho stranu se postavil Baťův švýcarský společník a advokát. Tomáš si totiž vzal jeho dceru. Ale především - dokumenty z roku 1932, kterými mohl Jan Antonín prokázat svůj legitimní nárok na impérium, ležely v čerstvě komunistickém Československu, zatímco on už byl v emigraci. A Tomáš junior mezitím uzavřel s novými mocipány pragmatickou dohodu. Výměnou za bezproblémové vydání zahraničního majetku se zřekl toho domácího. Zrodil se Svit, dokumenty zůstaly nedostupné v trezoru a komunisté vytvořili nechutnou vylhanou antibaťovskou propagandistickou legendu o kolaborantovi Janu Antonínu, který chtěl vysídlit český národ do Patagonie.

Realita je ale jiná. Podnikavý duch J. A. Bati skutečně našel nové uplatnění právě v kultivování nových území v Jižní Americe. Založil zde několik nových měst, která dokonce nesou jeho jméno. Jenže civilizovaný svět to vždy považoval za naprosto pozitivní věc a Jan Antonín Baťa byl za svoje úsilí o pozvednutí chudých oblastí světa dokonce navržen na Nobelovu cenu míru. Pro úplnost také ještě dodejme, že jeho jméno bylo v mezinárodním měřítku očištěno i z nařčení z kolaborace s Němci.

Historická nespravedlnost, která měla Jana Antonína Baťu, jednoho z nejvýznamnějších a nejvýraznějších Čechů našich novodobých dějin vymazat z paměti národa, však paradoxně není dodnes napravena doma. Podnikatelský věhlas Tomášů seniora ani juniora nebude o nic menší, dojde-li spravedlivého ocenění také jejich bratr a strýc Jan Antonín. Byl to totiž právě on, kdo navázal na vizionářského podnikatelského ducha svého bratra Tomáše a rozvinul ho do světově nevídaných a obdivuhodných rozměrů.

Právě tak jako není černobílý sám život, nejsou černobílí ani lidé. Ani význam Edvarda Beneše pro naši historii nebude o nic menší, když pravdivě pojmenujeme i jeho méně světlé činy a rozhodnutí. Každopádně však platí, že historii by měli hodnotit především historici, nikoli politici. I ve světle tohoto smutného příběhu se proto zákon o Edvardu Benešovi, který přes odpor Senátu a odtažité mlčení prezidenta přijala Poslanecká sněmovna, jeví nejen jako nadbytečný, ale troufám si říci, že i nepatřičný.




Další články tohoto autora:
Petr Štěpánek

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku