Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 11.5.2004
Svátek má Svatava




  Výběr z vydání
 >ARCHITEKTURA: Psí procházka Bubenčem
 >EKOLOGIE: Černobylští mičurinci v Reflexu
 >REAKCE: Milan Novák - svou pravdu si vzít nedáme
 >DETEKTIVKA: Divočák a poručík kriminálky
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Sladká kontrola
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Goldbergovské variace
 >PSÍ PŘÍHODY: Kdo vytváří cestičky
 >Bártův Entropicture
 >FEJETON: Nahota ženy a jiné výjevy
 >NÁZOR: Morální liberalismus
 >MEZI PAPUÁNCI : Němci kolonizátoři a zlato 2.
 >MEJLEM: Ohlasy a názory čtenářů
 >PENÍZE.CZ: Nemocný nosorožec?
 >MEJLEM: Ohlasy a názory čtenářů
 >PORTÁL VEŘEJNÉ SPRÁVY: Tunelování přes TESTCOM pokračuje

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
11.5. DETEKTIVKA: Divočák a poručík kriminálky
Lydie Junková

Motto: Zlé snění oči mění…
(Ze zapomenutých modrostí )

"Nezačínáš být sentimentální?" Podporučík Křížek se poněkud ztěžka zvedl ze svého oblíbeného místa vedle trezoru. "Na tom, co nám tady ta paní vyprávěla, bych neshledal žádný důvod brát ji vážně. Vždyť se pořád pletla a protiřečila si, kromě toho nemluvila o žádném zločinu!"
"Už dávno jsi nepronesl tak dlouhý a působivý projev," smál se poručík Gall. "Jenomže mne jsi nepřesvědčil!"
"Co sis umanul? Ta paní viděla nějakého člověka, jak běží lesem. Na tom snad není nic pozoruhodného. Třeba trénoval nebo si prostě zlepšoval fyzičku!"
"Jenomže ona tvrdila, že vypadal vyděšeně!"
"Jak mu v tom lesním šeru, kudy utíkal, mohla vidět do obličeje?"
Ve dveřích se objevila menší postava v nepříliš elegantním baloňáku. "Oč se tu přete?" zeptal se kapitán Doubek. "Zdá se, že postrádáte nějakou užitečnou činnost!!"
Trpělivě vyslechl, co mu líčili, každý po svém. Křížkovi zatím vystydnul jeho oblíbený bylinkový čaj, což se mu stávalo málokdy; snad to mělo být varování, leč kdo z nás se vyzná v zašifrovaných vzkazech osudu…
"Já se tam pojedu podívat!" prohlásil poručík Gall.
"A ty víš, kde je ten podezřelý les?"
"Jasně - odsud sotva padesát kilometrů."
"Vlastíka vezmeš s sebou?" Kapitán.neskrýval pochybnost.
"Raději ne, on by mi to celou cestu rozmlouval!"

Zanedlouho sjel Viktor Gall z dálnice na okresní silnici.Na sedadle měl mapu, občas do ní letmo nahlédl.. Pohodlně se opřel a s potěšením sledoval pruhy hnědavých oranic a nažloutlých strnišť, projížděl lipovými alejemi, vybíhaly z nich úvozové cesty k oblým vrchům, nad nimi pomalu plula bělostná oblaka pod neuvěřitelně modrým nebem, tu a tam zkřížila idylu hrozivá silueta dravce, prudce se spouštějícího za kořistí V tom se od něj lidé nelišili, vyjma té elegance - a chybějícího souznění s přírodou..
Poručík si tím však nehodlal kazit požitek z jízdy: vždyť jenom ta cesta stojí za to, abych pustil z hlavy okoukanou kancelář, pomyslil si , ty rmutné případy, notoricky začínající mrtvým tělem, hledáním stop, pachtěním se za podezřelými, někdy spíše obětmi , než vrahy. Nebyla to právě radostná práce, kterou si zvolil!
Ale co mi na ní najednou tak vadí? Že jsem místo práv neprchnul raději za dědou na Moravu? Ne snad,abych se také stal evangelickým farářem, to byla poněkud legrační představa, ale mohl jsem být třeba hajným! Co jsme se s tím laskavým starým pánem nabrouzdali po lesích! Neměl bych ještě teď se vším praštit a začít se živit jako venkovský advokát? Byly to jenom prchavé nápady, poručík Gall neupadl do žádné krize, s kterou tak často operují autoři mizerných detektivek, jak čtenář až příliš dobře ví. Nebo neví?
Z letmých úvah vletěl mezitím náš hrdina do úplně jiné krizové situace: v poslední chvíli přibrzdil, aby nezajel slepici, která se rozhodla riskovat a s.hlasitým kdákáním přeběhla silnici. Z vrat malého stavení vykoukla vzápětí nějaká žena. "Mizero!" ječela za vozem a divoce hrozila pěstí.
Svět nebyl vůbec spravedlivý: zachráníš její slepici život a dostaneš vynadáno. Naštěstí nebyl Viktor Gall přecitlivělý a ani stínem mu to nezkazilo příjemný pocit z téhle cesty.
Za necelou půlhodinu se silnice uchýlila do lesního pološera. Vysoké smrky ji lemovaly z obou stran,zanedlouho po pravé straně boží muka, o kousek dál kamenný křížek s nečitelným nápisem. Byl na místě.
Vůz zaparkoval před zákazem vjezdu. Poněkud váhavě vystoupil: jak tady najdu trasu, po které měl ten člověk běžet? Nenachytal jsem se opravdu na nějaký výmysl? Jak jen to ona popletená paní říkala?
…Utíkal nejdřív mezi borovicemi, potom na chvilku zapadnul mezi husté keře, když z nich vyběhnul, zabočil kolem nějaké klády nebo padlého stromu a pak mi zmizel z očí…
Znělo to vskutku málo věrohodně. Nakonec se vrátím, protože nic nezjistím, kapitán se pousměje, nebude mi nic vyčítat, a Vlastík Křížků mi nabídne na uklidnění bylinkový lektvar, uvažoval poručík Gall, leč nedal se odradit a putoval dál; ušel pár desítek metrů a poté se složil na široký, pohodlný pařez. Jakoby tu byl připraven pro něj. Co teď? Nejsem tu za blázna? Ale neviditelný osud neodpovídal, nepochybně z čiré zlomyslnosti, jak jinak.
Někde na stromě se náhle poplašeně ozval pták a nedaleko cosi tiše zapraskalo; že by nějaké zvíře?
Poručík se ohlédl, ale nic neviděl. Najednou měl vtíravý pocit, že ho pozorují čísi pozorné oči… Tak to už bylo příliš!
Vyskočil, ruku na pouzdru s pistolí.Čekal. A zase ten tichoučký praskot někde za ním! Rychle ustoupil za nejbližší borovici Teď už vytáhl zbraň; ještě nikdy ji proti nikomu nepoužil. Mezi kmeny viselo výhrůžné ticho, jenom ve větru pronikavě skřípěly větve vysokých stromů. Chvíli vyčkával, zatajuje dech. Po lesním podrostu i na cestě se výsměšně mihotaly chvějivé stíny.
To ztrnulé čekání mu posléze připadlo směšné: nikdo tady nebyl..Vrátil se na cestu, ušel pár kroků. Místy mu rozbujelý podrost stěžoval chůzi. Prodral se obtížně tou buření, prohrábl si vlasy - a vtom spatřil vedle cesty tmavý balík. Sklonil se, aby v šeru lépe viděl. Co viděl, nebyl balík, ale muž, ležící na boku, jednu ruku nataženou před sebe. Mrtvý? napadlo přirozeně poručíka. Jenomže: ten ležící člověk slabě dýchal. Dokonce se pohnul, otevřel oči.
"Pomoc!" zašeptal, bylo mu stěží rozumět.
"Jste zraněn?" zeptal se Viktor Gall .
"Ne,ne! Jen jsem se trochu zchvátil a - zamotala se mi hlava. Upadl jsem, snad jsem ztratil vědomí."
"Můžete vstát?"
Muž se chytil podané ruky, křečovitě, potom se pomalu posadil.
"Jen klidně, ať se zas nesložíte!"
Konečně stál, hubená postava, úzká ramena, obličej zdeformovaný hrou stínů.
"Mám vás někam doprovodit?" nabídl mu poručík.
"A - kdo vy jste? Kde se tady berete?"
"Náhodou. A co vy jste zde vlastně prováděl?"
Muž se zarazil, chvilku rozpačitě mlčel.
"Nebo je to snad tajemství?"
"Vy se mi budete smát!"
"Nikoli, nemusíte se obávat."
"Honil jsem toho - pytláka, nebo kdo to je!"
"Pytláka? A jak jste na něj přišel?"
"Našel jsem zbytky vyvrhnuté srny!"
"Vy jste myslivec?"
"Ne - ale mám myslivecké zkoušky!" Muž se náhle otočil a
zahleděl se do spletí keřů. "Jednou na mě dokonce vypálil! Musíme si dát pozor!""
"Snad nebude páchat hromadnou popravu! Myslíte si, že vás chtěl postřelit?"
"O tom nepochybuju! Jenže šlápl na větvičku, uslyšel jsem zapraskání a skočil jsem za strom!"
Podivná podobnost! usoudil poručík: : praskot, který mě přinutil schovat se za borovici… Ale pak by takový pytlák byl nebezpečný - a musel bych něco podniknout! "Víte, odkud ten chlap je?"
"Jako kde bydlí? Přesně to nevím, ale poblíž je jenom jedna vesnice - Jenže kdo říká, že je zrovna odtamtud?."
"Tak se tam půjdeme poptat!"
"To nejde! Já tam mám tetu - A lidi by hned začali klevetit!"
"Tak se poptám sám!"
"Myslíte, že se něco dovíte? S takovými věcmi nechce nikdo nic mít!"
"To už nechejte na mně. Pro jistotu mi řekněte,své jméno a bydliště - kdybych ještě potřeboval nějaké informace!"
Muž se zastavil. "Mluvíte jako policajt!" řekl podezřívavě.
"No ne! A to by vám vadilo?" zasmál se Viktor Gall.
"No - popravdě řečeno - já nemám policajty rád!"
"To nejste jistě sám! Ale co vám udělali?"
"Mně ne, ale bráchovi. On jednou vezl do města těžký bedny - a tak zastavil na pár minut na chodníku, aby je vyložil. Odněkud z parkoviště by je neunesl! A oni ho hned předvolali k výslechu! Sami nedodržujou předpisy, jezdí jako šílenci, na
ulicích není bezpečno, každou chvíli se dovíte, jak někdo z nich spáchal podvod nebo ještě horší špinavost - a obyčejnýho člověka buzerujou pro nicotnost!"
"Proč si bratr nestěžuje na ministerstvu vnitra?"
"To jo! A oni se mu pak začnou mstít!"
"Já s takovými policajty nemám nic společného!" řekl rozladěně poručík.Až příliš dobře věděl, že sám s těmi nešvary nic nenadělá. To bylo na všem nejhorší: ona nesnesitelná, nemravná arogance moci! Ale nebylo divu: ryba smrdí od hlavy.
"No- tak já jsem nějaký Běhounek z Kříkova, kdybyste mě hledal. Tam se doptáte A teďka už abych šel."
"Nashledanou!" Viktor Gall se otočil a vydal se zpátky k vozu. Doufal, že v té spleti buřeně nezabloudil. Ale došel dobře - a už se také neozvalo žádné podezřelé praskání.
Měl by se vypravit do inkriminované vesnice ? Na takový úkol se ovšem mnohem lépe hodil nepřekonatelný Křížek.

Podporučík dorazil na motorce. "Najednou jsem ti dobrý!"
řekl se zadostiučiněním..
"Nežehrej, třeba zas od nějaké hodné paní dostaneš buchty!"
Vypravili se společně, ale před vesnicí Viktor Gall zastavil.
"Počkám na tebe, abych ti nepřekážel."
Na cestě k lesu se v tom okamžiku objevily dvě ženy s košíky přes ruku.
Podporučík nezaváhal. "Dobré odpoledne!" zahlaholil bodře."Myslíte, že ještě teď se dá něco najít?"
"Aby ne!" odpověděla přívětivě jedna z žen. "To člověk musí vědět, kde rostou!"
"Také bych rád smaženici k večeři! Ale sám bych určitě nic nenašel. Tak jsem si ani nevzal košík!"
Jaké kouzlo vyzařoval ten hřmotný, tělnatý chlapík? Viktor Gall jenom zíral, jak mizí s oběma vesničankami v lese. Nezbývalo než obrnit se trpělivostí, což není snadné, pokud jí nemáme příliš v zásobě. Leč tentokrát přinesla až nečekané ovoce, a to kromě pytlíku krásných sametově hnědých hříbků.
"To bude pochoutka!" radoval se Křížek.
"Nenapínej mě! Co inkriminovaný pytlák?"
"Budeš mít o čem přemýšlet! Ten chlap je úplná záhada. Jedna z těch houbařek je shodou okolností jeho švagrová. Rozpovídala se o něm, ráda ho zrovna nemá. On je vdovec, jmenuje se Charouzek.. Svoji ženu prý utrápil děsnou žárlivostí. Měli jedno dítě, chlapečka. On ale vyváděl, že ten kluk není jeho. Když mu žena umřela, nechtěl se o něj starat, takže si ho vzala babička. Ale víš co? Zbytek ti dopovím až u nás. Šéf bude chtít také slyšet, co jsem zjistil!"

"Nemůžeme se spolehnout na výpověď švagrové, která ho nemá v lásce!" namítl uvážlivě kapitán, když skončili.
"Měli bychom zajet za tou babičkou?"navrhl Křížek.
"Také nemusí být nezaujatá! Mne by zajímal ten chlápek, který toho pytláka tak pomluvil: co když má jiný důvod na něj sočit!""
"Pravidlo první: šéf má vždycky pravdu!" uznal Viktor Gall. "A pakliže by ji neměl, platí pravidlo číslo jedna."
"Ty dočista připouštíš, že by ses mohl zmýlit?" mínil podporučík Křížek. "Nechceš bylinky na uklidnění?"
"Konec škádlení!" řekl kapitán. "Tentokrát pojedu s vámi, pro všechny případy!"
Viktor Gall se zatvářil nespokojeně. Považoval to přece za svůj případ a oni tvrdili, že si vymýšlí! Ale ještě není všem dnům konec!

Brzo se utěšil. Ujížděli tou vlídnou českou krajinou, toliko slepice se tentokrát kdesi omeškala, nebo už ji snědli. A také počasí se změnilo: nad poli a lukami se povalovala řídká mlha. Na předním skle se objevily dešťové kapky a vzápětí nato zaťukaly dokonce drobné kroupy. Stromy podél silnice se divoce rozkymácely, zanedlouho už bylo vidět jen na pár metrů. Prudce zahřmělo, do toho praskot větví.
"Měli bychom počkat, až se ta bouřka přežene!" mínil podporučík Křížek."Mohli bychom skončit pod stromem!"
"Nejdřív musím zvládnout ty serpentiny !"
"Jsme vůbec ještě na silnici?"
Viktor Gall neodpověděl. Přihrbil se nad volant, konečně zdolali poslední zatáčku a ocitli se na vrcholu kopce, kde zastavil.Nevěřícně zírali všichni tři na výjev, takřka neskutečný. Pod nimi vystupovalo z mlžného oparu protáhlé údolí, nad nímž se páry shlukovaly v bělostná oblaka pod oslnivě modrým nebem.….
Ale nebyl čas na romantiku, Viktor Gall se razantně rozjel, jak měl ve zvyku.
Za necelou půlhodinu se před nimi objevila tabule s nápisem Kříkov a také prvních pár chalup.Z pootevřených vrat jedné z nich vyběhl pes a zuřivě štěkal.
"Slibné přivítání!" podotkl kapitán věštecky. A měl pravdu, ani mu nebylo třeba kněžky z Delf.
Domek byl pohledný, jistě nedávno nabílený, střecha zářila novotou.
"Takovou chaloupku bych bral!" povzdechl Křížek."Odstěhoval bych se do ní, až půjdu do penze!"
"Ještě to odlož! Máš tu práci!"
"Pravda!"Podporučík rezignovaně zazvonil
Na zápraží se objevila obtloustlá hospodyně v květované zástěře. "Nic nekupujeme!" křikla nevlídně..
"Tuhle mi nechte a ztraťte se!" sykl potichu Křížek.
Když kapitán s poručíkem odjeli, pronesl bodře: "Dobrý den, milá paní Já nic neprodávám! Ale prosím vás o malou informaci, čistě jen mezi námi! Nebýt vaší přívětivé tváře, vůbec bych si netroufal!"
Zabralo to jako obvykle, nejen slova, ale celý podporučíkův vzhled dobráckého strejdy.
Žena se odlepila ze zápraží, zřejmě se v ní probudila zvědavost. "Tak co byste rád?" zeptala se u vrátek.
Křížek se rozhlédl kolem. "Pustila byste mě aspoň za plot? Nerad bych, aby nás někdo slyšel!" zašeptal spiklenecky.
"To máte pravdu! Ta semetrika od vedle nemusí nic vědět!"
Odemkla , přešlápla, viditelně ji zabolely oteklé kotníky. "Tak to už pojďte dovnitř!" pozvala ho.
Na stole v kuchyni, na běloskvoucím ubruse, stála mísa čerstvě upečených buchet.
Křížek zhluboka nasál lákavou vůni. "Takové už jsem neviděl, ani nepamatuju!"
Vyndala ze starodávné kredence čistý talíř. "Poslužte si!"
Křížek nezaváhal. "Propána, ty jsou dobrý!"
Polichoceně se usmála. "A teďkonc mi už řekněte, co byste rád věděl!"
"Víte, já jsem slyšel, že tu nějaká starší paní má u sebe
vnouče, protože mu zemřela maminka a jeho otec ho u sebe nechce!"
"Jo vy jste asi z tý péče o rodinu, že jo? Poslouchala jsem o nich tuhle v televizi. A řeknu vám, ten chlapeček má štěstí, že našel tak hodnou babičku!"
"A víte, kde bydlí?"
"No aby ne! Je to třetí domek za návsí, to snadno najdete. A řekněte, že vás k ní posílám! Já jsem nějaká Švecová. A tuhle," zabalila pár buchet, "máte na cestu, když vám tak chutnaly!"
Poručíkův vůz našel na návsi pod lipami, osazenstvo ve stínu na lavičce.
"Tak co?" zeptal se Viktor Gall.
"Chceš buchtu?" opáčil potutelně Křížek.
"Já to věděl! On se cpe buchtami a - "
"Ale přitom pracuju! Zvedněte se, jedeme za babičkou!"

Přivítala tu delegaci laskavě, droboučká stařenka s bílými vlasy svázanými do starosvětského uzlu. Na lavici vedle kamen seděl asi tříletý chlapec a cucal si palec.
"Tak vy jedete kvůli Pavlíčkovi! Ale to se posaďte. Jestli se neurazíte," postavila před ně talíře," zrovna jsem dovařila bramboračku!"
Neurazili se. Nechala je najíst a potom začala sama od sebe.
"Víte, Mařenka se nešťastně provdala. My jsme jí to s nebožtíkem mužem rozmlouvali, říkali jsme jí: je to náš syn, ale má takovou - no, divokou a nesnášenlivou povahu! On byl už jednou ženatý, ale první žena od něj utekla, hrozně ji sekýroval, žárlil na ni a dokonce ji - i uhodil!"Stařenka si otřela oči."Jenomže ona ho neposlechla, Mařenka se jmenovala," opakovala lítostivě. "A tak jí začalo trápení…"
"Kde bydlí váš syn? Jmenuje se Antonín Cahrouzek,že?"
Jenom kývla hlavou a utřela si oči. Ruce se jí třásly. "Bydlí
v Čehnicích, hned u lesa," šeptla. "Je to nešťastník…"

"Kdo má hlavní podíl na té nešťastné povaze? Dědičnost, rodiče?" uvažoval Viktor Gall. "Ale o jeho otci vlastně nic nevíme!" dodal zamyšleně.
"Jen zase nezačínej psychologizovat, Viktore!" podotkl kapitán Doubek. "Když moc přemýšlíš, máš na čele vrásky jako ten Michelangelův David!"
"Staré dobré klasické vzdělání! Pojedu teď za ním. Ale sám!"
"Jen aby tě nezastřelil!" podotkl Křížek vážně.
"Neboj! A teď vás hodím na autobus, jestli šéf nic nenamítá!"
Kapitán jen pokrčil rameny. "Je to od začátku tvůj případ!"

Za necelou hodinu zastavil poručík u polorozpadlých vrat. Za nimi rozlehlý dvůr, hromady nasekaného dřeva, několik klád.
U širokého pařezu se nějaký muž oháněl sekerou.
"Dobrý den! Najdu tady pana Cahrouzka?" zeptal se poručík..
"To jsem já! A co mi jako chcete?"
"Rád bych s vámi mluvil."
"Tak sem pojďte! Já tu mám práci!" zavrčel Cahrouzek. Vztyčil se v celé výši; poručík byl vysoký, ale proti němu stál obr.
"Kdo vůbec jste?"
Když se Viktor Gall představil, chlap zbrunátněl."O co jde? Já jsem nikoho nezastřelil!"
"Ale prý jste v lese vyděsil nějakého člověka!".
"Jo vy myslíte toho sketu Běhounka!"
"Co vám udělal?"
"Nic! Určitě vám namluvili, že jsem utrápil žárlivostí svou první ženu! Jenže ona to byla mrcha a načapal jsem ji s jiným!"
"A co Mařenka?"
Cahrouzek si kecl na pařez. "Mařenka!" řekl tiše. "Tý jsem ublížil. Křivdil jsem jí…
"A čím se provinil ten chlapec?"
"Já jsem opravdu myslel, že není můj! Ale to proto, že jsem načapal Běhounka, jak se kolem ní ometá…"
"A proto jste se ho zřekl? Mařenku už nikdo nevzbudí, ale -"
"Jak by se ten chudáček u mě měl? Podívejte se, jak žiju - támhle - v tý chatrči.!" Ukázal rukou. "U babičky je mu dobře.
Tu a tam jí posílám nějaký peníze - i když já moc nevydělám!"
"A nemohl byste za synkem alespoň zajet?" řekl Viktor Gall.
Cahrouzek se na něj podíval, byl to smutný pohled, byly to nešťastné oči. "Věřte mi, že jsem na toho Běhounka nestřílel! On je plný vzteku, že s ním Mařenka nechtěla nic mít! Já bych člověka nezabil…Občas jen nějakého toho zajíce, abych měl něco do talíře. Na vysokou já nestřílím, tu jen pozoruju - tady blízko je posed. Chtěl byste se podívat?"
Usadili se na nízkou lavičku, odkud byl výhled na pastvinu a nedalekou smrčinu. Začalo se šeřit.Pod nim cosi zachrastilo.
"To jsou divočáci, je jich tady dost!" šeptal Cahrouzek.
"Takže odsud teď nemůžeme!" mínil Viktor Gall.
"Ale co vás nemá! Divočáci jsou plachý, utečou před náma!"

x x x

"On Cahrouzek sám připomíná divočáka! Bát se ho může jen člověk nepoučený, anebo ten, kdo má špatné svědomí."
"Takže Běhounek si všechno vymyslel ze vzteku, že ta Mařenka o něj nestála!" Podporučík Křížek vstal ze své židle u trezoru a protáhl se. "Dáš si bylinky?"
"A víš, že tentokrát ano?"
"No tohle," podivil se kapitán "Tebe to nějak vzalo!"
Viktor Gall otevřel okno. "Máš pravdu, měl jsem to za svůj případ, moc jsem se s ním sžil a teď jako bych se probudil ze zlého snu a všechno od nynějška viděl jinýma očima. Lidi i sebe! Jenom vesmíru a hvězd se lidské strasti netýkají…"




Další články tohoto autora:
Lydie Junková

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku