Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 13.5.2004
Svátek má Servác




  Výběr z vydání
 >ZE ŽIVOTA: Vodní plémě - zvláštní rod
 >PRAHA: Zepelín nad střechami
 >PENÍZE.CZ: Zákon o DPH: jak odpovídá ministerstvo
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: O Pražském povstání - nikoli ironicky, ale německy...
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Umění žebrati
 >PSÍ PŘÍHODY: Bart zachráncem oběti chlastu
 >EKONOMIKA: Růst sazeb se přiblížil
 >MEJLEM: Ohlasy a názory čtenářů
 >MEJLEM: Ohlasy a názory čtenářů
 >MEZI PAPUÁNCI : Letadlem do současnosti 3.
 >POLITIKA: Nová komunistická internacionála
 >VÝSTAVA: Mašinky, mašinky a nejen mašinky
 >MEJLEM: Vtip
 >PENÍZE: Zaplaťte si vedení účtu 'zdarma'
 >ZE ŽIVOTA: Kunštok

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  
 
13.5. ZE ŽIVOTA: Vodní plémě - zvláštní rod
Petr Plaňanský

V den výročí ukončení druhé světové války se kolem desáté dopolední ozývalo pod Týneckým mostem mohutné "Ahóóój". Na řeku v tu chvíli vyplouvala početná flotila Banánů, Vyder a raftů (rozuměj lodí různých tvarů, typů, tonáží a pojmenování), aby pokořila rozbouřenou Sázavu a jejích několik jezů a peřejí. Pohled i pocit to byl velkolepý. S jistou nadsázkou se flotila (v barvě převážně kanárkově žluté) co do početnosti blížila spojeneckému výsadku v Normandii.
"První výsadková divize Čápů", jejíž jsem byl členem, pak čítala 11 lodí a vyrážela v druhém hlavním sledu. Vedle zkušených mořských vlků své štěstí pokoušelo i několik nováčků. Řada lodí vezla i svého "porcelána" - buď psa, nebo někoho, na koho zkrátka nezbylo pádlo, většinou nějaké děcko. Radost vodáků nezkazilo ani kabonící se nebe či poměrně studené, kalné a mimořádně dravé proudy jindy tak klidné Sázavy.
Flotila se na prvním úseku poměrně rovnoměrně rozprostřela a osádky jednotlivých lodí vychutnávaly směs vodní tříště a jarního vzduchu. Téměř před každým jezem pak docházelo k mačkanici lodí. Na břehu přibývalo zvědavců, kteří si obhlíželi terén, povzbuzovali odvážlivce i trosečníky a bouřlivým potleskem vzdávali hold těm, kdo propluli, aniž by se "cvakli".
Se svými dvěma dětmi - Vlastou a Matoušem - jsem na blbuvzdorném Banánu (rozuměj: téměř nepotopitelném) patřil k těm, kterým se celkem dařilo. První jezy - Podělusy a Brejlov - jsme zvládli bez větších problémů. A odměnou nám byl potlesk a ryk přihlížejících.
Vlasta si na zkoušku přestoupila k přátelům na Vydru. Před nebezpečným Kaňovem, který se tak jako tak nosí, nás všechny čekal velký závar. A ten mimo jiné zapříčinil, že se Vydra přátel ocitla vzhůru dnem. Dcera tak prošla prvním vodáckým křtem - i když nechtěným.
Navíc, těsně před tím, než jsme i my dorazili ke břehu, jez vtáhnul posádku - muže a ženu středního věku a jejich čtyřnohého společníka. Nastal boj o život ženy i psa, které vodní živel nechtěl vydat. Když byli oba mimo ohrožení života, spojila se parta těch nejzkušenějších vodáků do řetězu a společnými silami zpod řvoucího jezu vytáhli loď, barel i pádla.
My ostatní jsme se zatím zapojili do přetahování všech čekajících lodí po břehu nad jezem.
A znovu se potvrdilo to, co o českých vodácích platí léta: když je někdo v nouzi, tak se na vlastní nepohodlí nehledí. Dnes pomohu já tobě, zítra třeba zase ty mně.
Pod Kaňovem nás pak čekaly zpěněné peřeje, které náš Banán řádně pohoupaly. Podle slov některých zkušených mořských vlků byly hodně divoké, jak tomu už po mnoho let - vyjma povodňové dny - nebylo.
Krhanice a Pěnkava, které dělí další peřeje, byly nepřehledné - nedalo se odhadnout, kde je to ještě "nad jezem" a kdy už "pod ním". Někteří je úspěšně sjeli, jiní se cvakli. No a my jsme se, po radě zkušenějších, raději rozhodli přetáhnout loď po břehu. Následně jsme profrčeli dalšími krásnými peřejemi, které nám svými zpětnými rázy připomněly, že zápasíme s mokrým, nadto nebývale dravým, vodním živlem.
Většina z naší party se sešla na pravém břehu na samém konci peřejí. Chvilka odpočinku, zasmání, povzbuzení a nabrání nové chuti do zápasu s vodou. Během toho, co ostatní odpočívali, jsme s Honzou, kapitánem další Vydry (jediné lodi z naší výsadkové divize, která se toho dne neotočila dnem vzhůru, jak jsem se druhý den dověděl), urychleně vyrazili doprostřed dravého proudu, který unášel loď nějakého nešťastníka. Ten zůstal kdesi pozadu, snad už na bezpečném břehu. Loď se nám s pomocí dalších ochotných posádek podařilo zachytit a odtáhnout.
Po návratu k našim jsme všichni s pozravem: "Ahóój pod Lesním" naskákali do lodí a vyrazili.
Jenže u Lesního jezu nastal další zádrhel. Řada těch méně zkušených opět přetahovala lodě. Přeci jenom se jim prudký půlobrat pod jezem zdál příliš náročný. Asi jako pirueta na bruslích. Jenže led pod bruslemi obvykle neteče, kdežto voda pod lodí tentokrát opravdu frčela… A tak nastala další tlačenka. Té využila moje dcera a rozhodla se nás vyfotit s tím, že se bojí jezem projet. Hbitě využila situace a vyskočila z lodi na břeh.
Banán a dobrá navigace jednoho ze zkušených vodáků nezklamaly. Zvládli jsme to s Matoušem na jedničku, jenže peřeje nás strhly do rychlého kalupu a než jsme se nadáli, byli jsme mnoho desítek metrů pod Lesním. A voda nás ne a ne propustit. Tristní situace: kvapící řeka vás vzdaluje od jednoho člena posádky, který zůstal osamoceně stát nad jezem. Škoda, že jsme se včas nedohodli, aby Vlastu nabral někdo další za námi, ušetřili bychom si to, co na nás posléze čekalo.
V jedné příhodné situaci jsem se rychlým manévrem pokusil vymanit z dravého proudu. Řeka s námi smýkla o balvan u břehu a náraz hodil Matouše na bort lodi. Tím jsme se dostali do náklonu proti proudu a už jsme valem nabírali kalnou Sázavskou vodu. Co horšího, proud nám ukradl naši vlajku. Loď jsme společnými silami vytáhli na břeh, vylili vodu a přivázali ji ke kmenu stromu. Smutný pohled: hrdá vlajková loď bez vlajky a jednoho člena posádky…
Matouš po krátké poradě zůstal hlídat a já se po břehu vydal zpět proti proudu. Netušil jsem, jak daleko nás voda odnesla. Musel jsem překonávat boční jez (kde jsem si roztrhl nohu, když mě srazil náhlý příval vody), nechtíc kopnul do zmije, která se vyhřívala na kameni na protilehlém břehu (a vyplašil další dvě klikaté potvory) a po strastiplné pouti dorazil zpět pod Lesní jez. Tam se právě rozpadla část jedné posádky - Lenky a Alenky - z další spřátelené Vydry. Nabídli jsme se, že by Vlasta mohla jet jako háček, ale že se nejprve společně svezem za Matoušem pod peřeje. Problém nastal hned u břehu při výjezdu. Špatně jsme se otáčeli, takže jsme se vzápětí cvakli. Voda fakt nebyla teplá… Několik ochotných rukou nám pomohlo na břeh a vylít loď.
Nové nasednutí, tentokrát mnohem elegantnější najetí do rozbouřené řeky a celkem slušná plavba na hodně vratké Vydře, která nemá ráda, když se moc vykláníte do stran. To jsme poznali v okamžiku zatáčení ke břehu, na dohled Matouše. S půlobratem a mírným nakloněním přišla i nečekaná vlna, která nás v tom okamžení otočila. Rána, mokro, Lenčino pádlo letí do vody a my za ním. Smůla, že uprostřed řeky. Vlasta a Lenka se jakž takž držely nad vodou, držíce se převrácené Vydry, která se zapříčila mezi dva kameny kolmo k dravému proudu. Já, v jedné ruce pádlo a v druhé úvaz lodě, jsem se pokoušel dostat nás z nejhoršího proudu. Jenže ouha, nápor vody a jedno špatné šlápnutí na kámen pod vodou a už mě proud unáší beznadějně pryč.
Několikrát jsem šel pod vodu. Dodnes blahořečím výrobcům plovacích vest a vodovzdorným fotoaparátům. Přesto jsem stačil ještě na děvčata zavolat, že se pro ně vrátím. Po několika desítkách metrů jsem se dostal ke břehu a vrátil se k Matoušovi a Banánu. Oba dva na mě čekali téměř naproti našim trosečnícím.
Lenka zatím pomohla Vlastě sednout si obkročmo na zaseklou loď a obě, drkotajíc zuby ze studené vody, čekaly, co vymyslím. Do prudkého produ se prostě neodvážily. Ani se jim nedivím.
Několikrát jsem se pokoušel vyrazit k děvčatům, ale proti vodě jsem něměl šanci (dovedl jsem si představit, jak asi bylo záchranářům, kteří přes nějvětší úsilí nemohli pomoci lidem při povodních). Vypadalo to na docela velký průšvih. Přemýšlel jsem nad tím, že po břehu znovu prolezu několik desítek metrů nad děvčata, doplavu k nim a snad se nám podaří loď vysvobodit. Nebo alespoň dostanu děvčata do bezpěčí na břeh. Situace fakt nebyla dobrá. Střelná modlitba: "Pane Bože, jsme v průseru, pošli nám pomoc" však téměř vzápětí po vodě přinesla dva zkušené vodácké manželské páry, které měly více sil, než v danou chvíli já. Ti první manželé vylovili Lenčino ztracené pádlo a zakotvili níž pod nejhoršími peřejemi na protilehlém břehu. Jeden z vodních přátel okamžitě vyrazil po souši na záchrannou akci. Mezitím druhý, tentokrát mladší pár, zakotvil asi dvacet metrů po proudu přímo pod děvčaty. A zatímco mladý muž vyrazil s pádlem proti proudu, žena držela jejich loď pevně zaklíněnou mezi kameny. Záchranná akce se zdařila a Vlasta byla přenesena na kotvící loď. Oba chlapi pak společnými silami pomohli Lence otočit Vydru, vylít z ní vodu a jeden z nich s ní i sjel kus po produ ke břehu. My s Matoušem jsme mezi tím spustili Banána zpět na vodu a dojeli na břeh, kde nás kluci i děvčata čekali. Kluci nad mými díky mávli rukou: "No však to znáš, dneska ty a zejtra já," a pokračovali ve své další plavbě. A Vlasta mi prozradila, že si mezi sebou říkali, že se ještě necvakli, ale že by to bez namočení snad nebyla ani pořádná jízda po řece.
Mezi tím dorazili naši další přátelé Petr s Pavlou, kteří mi pomohli "vzmužit" a převléci posádku. Dojeli jsme závěr peřejí a ještě stačili zavolat "Ahóój" na naše statečné zachránce, kteří se mezi tím sušili níže po proudu na druhém břehu. A tentokrát to zakončili u Kamenného přívozu (v hospodě na gulášové polévce a horkém čaji). Část promáčené divize Čápů dorazila za námi a zakončila to na přívozu jako my. Zbytek sjel až do Pikovic.

Vodní plémě je skutečně zvláštní rod - každá posádka lodi sama za sebe zápasí s vodním živlem. Všichni jej toužíme pokořit. Nicméně když je ouvej a jde do tuhého, jsme tu jeden pro druhého: "Dneska ty a zejtra já…" Potěšilo mě, že to u nás na vodě platí i po mnoha létech, co jsem tu nebyl.

A byl bych rád kdyby tomu tak bylo nejenom na vodě, či v horách na laně…
Myslím si totiž, že každá společnost je natolik zdravá, nakolik se dokáže postarat o ty, kteří jsou v nouzi.

P. S.
Jestli si to snad přečetl některý z kluků, kteří nám v sobotu na Sázavě pomohli ze šlamastiky, pak ještě jednou za sebe i obě zachráněné holky: "Dík a ahóój příští jaro na Sázavě!"




Další články tohoto autora:
Petr Plaňanský

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku