Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 18.5.2004
Svátek má Nataša




  Výběr z vydání
 >KUVAJT: Nediplomatická velvyslankyně aneb Nedokončená recenze knihy Jany Hybáškové: Čekání na válku.
 >POLITIKA: Proč nejsem komunistou?
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Průvan vadí
 >FUTUROLOGIE: Nanotechnologie v oděvnictví
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Případ neposedného knedlíčku
 >PSÍ PŘÍHODY: Vyprávění o balónku
 >POSTŘEH: O Prčicích
 >GLOSA: Schizofrenie české společnosti
 >TÉMA: Svoboda projevu
 >SPOLEČNOST: Strasti budoucího dědečka...
 >EKONOMIKA: Experti očekávají růst na akciových trzích
 >POLITIKA: Soudruzi už točí oprátkou
 >PENÍZE.CZ: Sobotkova ruka nás hodlá šacovat dál
 >REAKCE: Omyl Rudého Barona
 >PLATY: Vláda trestá své zaměstnance za vlastní neschopnost

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
18.5. POSTŘEH: O Prčicích
Ivo Rýznar

Ukecali mne kamarádi, abych s nimi vyrazil v sobotu na Prčice. Nejsem líný chodit, o své zdraví se nebojím, spíše jsem měl obavu, aby vydržely boty. A shánět na poslední chvíli, zejména den před výplatou, botky nové se mi opravdu nechtělo. Ale nakonec jsem těm svým stařičkým prestižím tu důvěru dal.

Když jsme ve vlaku cestou do Střezimíře vyplňovali přihlášky, nikdo z přátel mi nevěřil, že se této akce účastním poprvé v životě. Asi mne měli za zkušenějšího. Ale o mém nováčkovství svědčil jistě i obsah batohu, který jsem vlekl na zádech. Náhradní oblečení, stařenka Praktica se dvěma objektivy, svačinu a láhev s minerálkou. Uvažoval jsem dokonce i o deštníku, ale nakonec jsem se pomodlil k Alláhovi aby nedal vláhu, a nechal jsem jej doma. Stejně už nezbylo v batohu místo. I tak to byla zátěž. Kdo by se s tím měl tahat dvaadvacet kilometrů? Jenomže oblečení jsem cestou vyhodit nemohl (dlouholetá zkušenost), stařenku už vůbec ne (kdo by fotil?), takže nezbylo, než detašovat do útrob bublinkovou vodu a čtvrtilo eidamu s dalamánky. V žaludku se to vše nese přece jenom lépe než na zádech.

Ze Střezimíře jsme vyrazili plni optimismu a veselí. S trochou závisti jsem pozoroval jiné dálkoplazy, ověnčené sbírkami botiček, a v duchu si umiňoval, že propříště budu chodit Prčice pravidelně. Touha po nich byla bezměrná. Ale nešlo jenom o plastové botičky. Skvělí kamarádi, skvělá atmosféra a spousta legrace. A těch postaviček, které se pochodu zúčastnily. Asi na osmém kilometru nás předešel človíček v černých kanadách, oděný do maskáčových kalhot a vojenského saka s podplukovnickými výložkami. Neustále popoháněl okolojdoucí a okoloplazící se pochodníky. "Levá, levá, levá..." Zřejmě měl již dost natankováno, neboť před nejbližší restaurací se posadil doprostřed silnice a s kelímkem pěnivého moku mával na okolojdoucí.

Necelé dva kilometry před cílem Alláh zklamal. Kamarádka Romana, z níž jsme si dělali legraci že nese deštník úplně zbytečně, slavila triumf. Osobně mi nevadí déšť po těle, ale když vodní kapky kompenzují rozptylky mých brýlí, to opravdu nemám rád. Dohlednost se mi zkracuje na několik metrů. Požádal jsem tedy Romanu, zda bych si k ní pod deštník mohl schovat hlavu. Svolila s tím, že ale deštník ponesu já a že se ke mně přitulí. Zapomněl jsem podotknout, že je asi o hlavu a půl menší než já. Zatímco já udělal jeden krok, ona popoběhla o dva...

Z přecpaného prčického náměstí odvážely utrmácené dálkoplazy autobusy na nádraží do Heřmaniček. Pohled na lidmi zaplněné nástupiště mne vyděsil. Tyhle davy že se mají vejít do vlaku na Prahu? Nerad stojím v přecpané chodbičce. Navrhl jsem kamarádům, že by nebylo od věci se obrátit a vyrazit pěšky stejnou trasou zpět do Střezimíře. Tam bude vlak ještě volný. Cítil jsem se naprosto v kondici, překážkou by byla snad jen pokročilá hodina.

"Tak běž," dostalo se mi odpovědi.


Další články tohoto autora:
Ivo Rýznar

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku