Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Sobota 22.5.2004
Svátek má Emil




  Výběr z vydání
 >Poškozování ČR jeho vlastní vládou
 >MOTO: Sajdkára aneb Sentimentální vzpomínka na dětství
 >POSTŘEH: Čajová záhada
 >TÉMA: Humbuk okolo Very.
 >O KNIZE: Užitečná encyklopedie
 >MOBY DICK: Kdo pracuje, bude vyhozen
 >GLOSA: Nemám čas
 >DOPRAVA: Nepsaná pravidla silničního provozu
 >TELEVIZNÍ POPLATKY: Automat na peníze
 >RADY: Jak na to! (Lišta).
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Kulaci a šmelináři
 >PSÍ PŘÍHODY: Opět se svatozáří
 >GLOSIČKA: Obyčejné jízdní kolo.
 >GLOSA: Ještě ke sjezdu KSČM
 >PENÍZE.CZ: Nenaleťte na letadlo

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  
 
22.5. MOTO: Sajdkára aneb Sentimentální vzpomínka na dětství
Jiří Wagner

Vracel jsem se onehdy domů příjemným odpolednem přes žižkovské Prokopovo náměstí a vtom jsem zahlédl cosi povědomého, dávno nespatřeného - byla to stařičká motorka Jawa s přívěsným vozíkem neboli sajdkárou či, jak jsme jí před léty důvěrně říkali, se sajdou. Obojí bylo v klasické červené barvě a dokonce i ochranné sklo a plátěná střecha byly jako v dobách mého dětství.

Musím se v povídání ale trošku vrátit. Máme nedaleko Orlíka nad Vltavou chalupu - dům zděděný po matčiných rodičích, kde se matka narodila dávno předtím, než se celá rodina přestěhovala do Prahy. Tady se máti seznámila s mým pozdějším otcem a začali spolu jezdit na Orlík - právě do oné chalupy. Vlastnili motocykl Jawa 350 a na chalupu jezdili společně s matčinou sestrou a jejím budoucím manželem. Tento pár měl motorku stejné značky a oběma rodinám se později narodily děti - nejdřív já, o rok později bratranec Luboš.

Jenže rodiny chtěly na Orlík jezdit i s dětmi, či zejména kvůli nim, a tak bylo nutno z jednostopého vozidla vytvořit povoz dvoustopý přikoupením zmíněného vozíku. V této sajdkáře jsem se pak vozil já a nebýt knih, byla by to pěkná nuda. Ostatně jak je vidět i na obrázcích, ze zakryté sajdy není příliš dobrý výhled - a na co má taky člověk koukat, když jsme cestou po staré Strakonické věčně vězeli v nějakém štrúdlu (vzpomínám, že touto laskominou vynikaly obzvlášť dva úseky - dnes už neexistující "Andělské schody" u vysílače Cukrák a serpentinovitý průtah Dobříší). Ovšem v paměti mi utkvěly jediné dvě knížky, které jsem během stovek jízd přečetl: Byly to jednak Neználkovy příhody sovětského spisovatele Nikolaje Nosova (ty jsem během jedné víc než dvouhodinové cesty přečetl celé) a jednak Burroughsův Tarzan - to jsem se tehdy z nedostatku jiného čtiva i díky atraktivitě díla začal učit slovensky a Tarzan z rodu opíc byla první z nesčetného počtu knih ve slovenštině, které jsem pak za život přelouskal.

Najezdili jsme s Jawou třistapadesátkou a přívěsným vozíkem za ta léta hezkých pár tisíc kilometrů, ale mám na ně pěkné vzpomínky - kupříkladu finální cesta k chalupě přes pole nebo lesem byla v tehdejší zanedbané krajině docela zábavná a místy až dobrodružná...

Teprve o mnoho let později si rodiče pořídili první automobil, byla to Škoda 100, a cestování ve škodovce bylo přes všechny její nedostatky mnohem příjemnější než ve staré sajdkáře. Ale i když z ní byl rozhled po okolí mnohem lepší, beztak jsem od zvyku čtení za jízdy neupustil. Pochopitelně až do doby, než jsem se za volant posadil sám.

P.S.- I tohle je Jawa 350 se sajdkárou, ale zhruba o čtvrtstoletí později...




Další články tohoto autora:
Jiří Wagner

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku