Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Sobota 22.5.2004
Svátek má Emil




  Výběr z vydání
 >Poškozování ČR jeho vlastní vládou
 >MOTO: Sajdkára aneb Sentimentální vzpomínka na dětství
 >POSTŘEH: Čajová záhada
 >TÉMA: Humbuk okolo Very.
 >O KNIZE: Užitečná encyklopedie
 >MOBY DICK: Kdo pracuje, bude vyhozen
 >GLOSA: Nemám čas
 >DOPRAVA: Nepsaná pravidla silničního provozu
 >TELEVIZNÍ POPLATKY: Automat na peníze
 >RADY: Jak na to! (Lišta).
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Kulaci a šmelináři
 >PSÍ PŘÍHODY: Opět se svatozáří
 >GLOSIČKA: Obyčejné jízdní kolo.
 >GLOSA: Ještě ke sjezdu KSČM
 >PENÍZE.CZ: Nenaleťte na letadlo

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
22.5. POSTŘEH: Čajová záhada
Ivo Rýznar

Jako kluk jsem se zabýval lecčím. Od pokusů chemických, fyzikálních a pyrotechnických až po experimenty kuchyňské. Myslím že není třeba popisovat jak dopadla touha vyzkoušet si ve škole získaný teoretický poznatek, že zahříváním cukru vznikne karamel. Pak ale byly pokusy, které jsem si vyzkoušet nemohl. V knížce Chemie, fyzika, astronomie jsem se poprvé v životě dozvěděl o supratekutosti hélia. Jestli jsem to pochopil dobře, je to něco jako spojené nádoby, akorát že to hélium dokáže téci po stěně nádoby samo nahoru, přelije se přes okraj a steče zase dolů po druhé straně, do nádoby jiné, níže položené. Nechápete? Nevadí, já také ne.

V některých oblastech však moje konání dosáhlo celkem obstojných výsledků. Ačkoli jsem nebyl žádným mičurincem, dařilo se mi po šest let úspěšně pěstovat citrusovníky. Vypiplal jsem je ze semínek pomerančů, pečlivě je zaléval, přesazoval, zastřihával. A těšil se, že po dvanácti letech začnou, jak jsem se někde dočetl, rodit samy. Potíž však nastala když se blížily prázdniny, a já měl své zelené miláčky na měsíc opustit. Kdo je bude zalévat? Kdo si s nimi bude povídat? Kdo je bude hýčkat? Naštěstí, nebo možná naneštěstí, jsem se v ABC mladých techniků a přírodovědců dočetl, jak se po dobu prázdnin postarat o zálivku rostlin. Vypadalo to celkem jednoduše. Do nádoby s vodou, umístěné výše než jsou květináče, se ponoří jeden konec knotu, druhý konec se zapíchne do hlíny. Jenomže kde sehnat knot? Nevím jak vy, ale my už před třiceti lety doma svítili elektřinou. Takže jsem popadl první provázek který mi přišel pod ruku a učinil vyčtené opatření. Měl jsem si však přečíst ještě něco o savosti materiálů. Pak by totiž po návratu z prázdnin nemohli moji miláčkové vypadat jako smrček týden po Vánocích...

Mám v práci půllitrový hrnek. Úplně obyčejný, s bílou glazurou. Každé ráno si v něm připravím "kroucenou" polévku, během dne se pak stává malým rezervoárem na čaj. Ten hrnek už něco pamatuje. Poleva je na mnoha místech popraskaná, ale dokud ouško drží, je mi líto jej vyhodit. Zpočátku jsem si vaříval neslazené ovocné čaje, nedávno jsem však přešel na čaj černý. Pytlíčkový, na šňůrce s papírovou visačkou. Asi nemá smysl popisovat technologický postup přípravy takového čaje, že? Jen poznamenám, že ta visačka je určena k tomu, aby bylo možné pytlík vylovit z vroucího nápoje bez nebezpečí spálení prstů.

Téměř vždy po zalití takového čaje jsem pozoroval, že se mi pod hrnkem objevila loužička. Zpočátku jsem si myslel, že jsem při zalévání trochu ucmrndnul mimo. Pro příště jsem si dával pozor, ale kaluže se na stole objevovaly s neúprosnou pravidelností. Další teorie úniku kapaliny vycházela z předpokladu, že popraskaná glazura prostě povolila. Jenomže proč teče jenom čaj a polévka ne? Že by byly molekuly polévky větší a mikroskopickými prasklinami nepronikly? Asi bych s touto teorií vystačil dodnes, kdybych si předevčírem nevšiml, jak z papírové visačky ukapává na můj pracovní stůl nahnědlá tekutina.

Že by supratekutost čaje?


Další články tohoto autora:
Ivo Rýznar

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku