Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Sobota 29.5.2004
Svátek má Maxmilián




  Výběr z vydání
 >TÉMA: Banky z nás dělají hlupáky
 >POSTŘEH: O stejnosti
 >MEZI PAPUÁNCI: Současné potíže růstu 10.
 >MOBY DICK: Na co se můžeme těšit v Českých Textárnách
 >ZE ŽIVOTA: Love lost but not forgotten
 >KULTURA: Vykradení Karla Kryla podruhé..
 >POLITIKA: Je to ještě vůbec politika?
 >NÁZOR: Nestydatost našich odborů, některých pak zvláště.
 >PERLIČKA: Blíží se dětský den aneb dary pro technodítka
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - veřejné osvětlení
 >PSÍ PŘÍHODY: Mazaná socha tam prý už není
 >PENÍZE.CZ: Ušetřete na úrocích z úvěrů
 >KULTURA: Co Omar Sharif netušil
 >POSTŘEH: O křeči
 >MEJLEM: Vtip

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
29.5. ZE ŽIVOTA: Love lost but not forgotten
standbyme

Nikdy jsem nebyla upřímný fanoušek metalové hudby a vždycky jsem se bála věcí, které odejdou. Jsme hvězdný prach a prachem se opět staneme a všichni si toho jsme vědomi, nicméně svou mysl či (s)vědomí touto skutečností obvykle nezatěžujeme, protože životní ztráty a nálezy jsou součástí všedního dne a bojovat s nimi s vědomím marnosti je pouze přitížením všedního nákladu. A proto budiž nám nevědomí svobodou.
Dnes jsem však narazila na jméno kapely "Love lost but not forgotten," kterou jsem nikdy neslyšela, ale jejíž název je okouzlující reflexí prostince lidského smíření se s bytím.

Dylan Thomas napsal v roce 1936 báseň "A panství smrti pomine." Jedním z nejsilnějších citátů je závěr první sloky - "…milenci budou ztraceni, však láska ne. A panství smrti pomine." Jsem přesvědčená, že kdokoli, kdo aspoň jednou cítil lásku ke komukoli, zná pocit, že i když by měla přijít stoletá voda a smést lásku, kterou teď a v tuto chvíli cítíme nebo nás navěky rozdělit, je to jen dočasné a povrchní a vůbec nic to neznamená, protože věčnost je naplněná konkrétním okamžikem lásky, a nic to nikdy nezmění a nevezme pryč - skutečnost, že jsme někoho milovali.

Měla jsem jednoho kamaráda. Znali jsme se pár týdnů, vedli pozitivní dialogy bez fascinace tím druhým a přesto se zájmem a jedna z posledních vět, co jsem mu řekla, byla "vezmi si šálu, je tam zima" (zřejmě to nikdy nepochopil), jenže nikdy nebyl můj. Osud nebo kdokoli jiný ho odvál ode mě daleko pryč a zatím se naše cesty nekříží, i když se poprvé zkřížily před lety a po letech možná opět zkříží. Ale přesto měl pro mě moment lásky a potřeby druhého reálný smysl a bude to vždy znamenat víc, než zklamání, že nakonec patřil jiné. Protože "v lásce je víc, než tohle, láska je víc, než jenom polibek…" A láska je víc, než touha nebo zklamání.

Proč vlastně o roztomilém pátečním večeru sedím u PC a plkám cosi o smyslu ztracených věcí? Protože mě napadlo, že ztrácíme a nalézáme denně. Denně ztrácím přinejmenším iluze, a denně nalézám staré přátele a sny. A nové opět ztrácím… přátele jako víra, že tento den bude lepší nebo že se konečně vrátí, co čekám teď (-: Naděje, že dnes odvolají nejretardovanějšího ministra nebo naleznou lék na rakovinu. Každý den přichází zklamání a bolest a přichází naděje a víra, i v minimální podobě jako přesvědčení, že dnes ten film, na který se už týden těšíte, budou mít v půjčovně; nebo že rohlíky ze samoobsluhy nebudou druhý den úplně gumové. Proto jsem proti eutanazii, protože každý den je naděje a nikoli budoucí minulost. Nesuďme pravděpodobnost naplnění našich naději a snů, ať jsou naivní sebebláznivější; jaká byla pravděpodobnost událostí 1.9.1939 či 11.9.2002. Neboť ńNaděje, že současné politické vedení dostane akutní střevní chřipku a abdikuje, že budu mít sil bojovat za správné věci a každý nový den dává smysl. Protože všechno přejde v prach však láska ne… a panství smrti pomine… Je květen a jsem zamilovaná.

standbyme




Další články tohoto autora:

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku