Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 2.7.2004
Svátek má Patricie




  Výběr z vydání
 >SPORT: Čechy trénuje superstar
 >LITEVSKÉ LISTY: Muž, který neměl jméno
 >DETEKTIVKA: Oko za zub
 >VÍKENDOVINY: Nad technikou zvítězíme! díl 1.
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá -plynové masky
 >PSÍ PŘÍHODY: Pátrání po rukavicích pokračuje
 >POSTŘEH: O stanu
 >EKOLOGIE: Proč začínám kupovat výrobky SETUZY?
 >NÁZOR: US,KDU a ČSSD: s komunisty a n o ( a často) !
 >NÁZOR: "Odešel slušný člověk" a jiné české povídky.
 >POLITIKA: Předčasné volby
 >NÁZOR: Evropští demokraté - Nová strana české politiky
 >PENÍZE.CZ: Opiš tento dopis a rozešli přátelům
 >PRÁVO: Don Quijote v bludném justičním kruhu
 >ŠKOLSTVÍ: Slovní hodnocení

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
2.7. LITEVSKÉ LISTY: Muž, který neměl jméno
Natálie Nerandzicova

Říká se, že se člověk prý nejdůležitější věci dozví v prvních třech letech svého života. O sedm let později je již vše hotovo a na veškeré "bychy" pozdě. "Nesuďte druhé podle vzhledu," říkávala nám, a ne bezdůvodně, paní učitelka v mateřské školce. Jeden chlapeček měl totiž zaječí pysk a my jsme mu to dávali s upřímnou krutostí dětství najevo. S nejlepší kamarádkou Ájou jsme se jednoho dne rozhodly, že s tímhle chlapečkem, jehož jméno si zaboha nemůžu vybavit, postavíme bunkr a taky hrad z písku a oblázků a domeček s kuchyní a obývákem, zkrátka, že ho vezmeme do hry. Chtěly jsme být hodné holčičky, a to se nám celkem i celé odpoledne dařilo. Nevadilo nám, jak vypadá, po pravdě řečeno jsme se nejspíš na jeho obličej vůbec nedívaly. Náhle mě ten klučík v zápalu hry popadl za ruku a přitáhl mě těsně ke svému nosu. Zvedl se mi žaludek a já vzápětí uslyšela čísi pronikavý hlas. Trvalo mi několik vteřin, než jsem pochopila, že to ječím já. Z očí mi tekly slzy a třásla jsem se odporem. Paní učitelka chlapečka postavila na hanbu - za hrubé chování k děvčatům. Až do konce dne jsem téměř nepromluvila.
Maminka si dělala starosti, zda nejsem nemocná. Řekla jsem, že ne, že musí pochopit, že mám velké trápení, a že by mě určitě uzdravil pytlík cucavých bonbónů, nejlépe bonbarek, že je chci vzít na druhý den dětem do školky. Maminka mi je koupila a já je hned ráno dala tomu chlapečkovi a on ten pytlík s různobarevnými nakyslými sladkostmi otevřel a se všemi se podělil. Dalo by se říci - šťastný konec. Já jsem však od onoho dne již nikdy nepřestala mít pochybnosti o vlastních dobrých úmyslech. Byly mi čtyři.
Je středa dopoledne, o nějakých třiadvacet let později a já tu bezradně stojím s řvoucím, sotva tříměsíčním uzlíčkem na rukou v útrobách jistého vilniusského sirotčince, i když tento výraz je poměrně nevýstižný, ježto většina miminek v tomto oddělení, jakož i dětí vzrostlejších v jiných depártmánech ústavu, biologické rodiče ve skutečnosti mají. Již po kolikáté slyším na své "Jsem z Prahy, z Čech," "A-ga! Vy iz Západa!", potvrzující mou soukromou teorii relativity. Sestřička se na mě usměje a ukáže mi, jak přiložit lahev s mlékem. Uzlíček rázem zmlkne a začne soustředěně sosat. "Jak se jmenuje?" ptám se. "Subačkevičius," odpoví dáma s částečně zlatým úsměvem. "Ale to je příjmení!" namítám. "To je," přikývne sestřička stále trpělivě na mou nechápavost, "jméno přiděluje pouze zvláštní úřad a Subačkevičius se narodil před prázdninami."
Juknu se na podvyživený uzlíček, jehož oči mě neustále pozorují, naprosto fascinované brýlemi a nečekanou tělesnou blízkostí. "Přece nemůžu miminku říkat Subačkevičius. Jak ho oslovujete?" Sestřička pokrčí rameny: "Nijak." A dál se věnuje přebalování jiného plačícího kojence. Ona a její kolegyně jsou celý den velice zaneprázdnění a mají tak čas všechny dětičky přebalit a nakrmit. V okamžiku, kdy se rozbrečí čtyři miminka najednou, je o zábavu postaráno. Z rohu z houpací sedačky se ozve nový a neznámý pláč chlapečka, jehož jsem si až doteď nevšimla, chlapečka se zaječím pyskem. Mluvím na něj, hladím jeho nedokonalé ručičky jen se dvěma prstíky a on se rozesměje. Poodejdu dva kroky a chlapeček se rozbrečí. Vrátím se a přestane plakat. Když se situace opakuje poněkolikáté, konečně pochopím. "Jak ti říkají, kamaráde?" "Petras," odpoví tabulka v rohu místnosti. Petr, Petřík, Péťa, Peťánek... Nakonec mi s úsměvem na svém děravém rtu usne v náručí.
Jdu jako ve snách ulicí, ve které bydlím a v níž v poslední době zní místo perličkového smíchu výstavních dívek s nebesky dlouhýma nohama rozeštkané bagry, synkopické krumpáče, zbíječky štěkny a zemětřasná nákladní auta. Monstrprojekt za milióny, - budoucí podzemní garáže, esbán a údajně i zateplení chodníků a silnice, aby se v zimě nemusel odklízet led a sníh -, narušil život tepny v centru města - Gedimino prospekt. Jen můj starý známý bezdomovec stále postává na "svém" rohu a dívá se na katedrálu. Je jako vždy zády opřen o kavárnu Prie katedros, zarostlý hnědými vlasy a vousy, že mu koukají jen ty světlé pronikavé oči. Kouří cigaretu, kterou mu nejspíš dal některý z dělníků, nehybně, vznešeně jako nějaký vojevůdce nebo dirigent velkého orchestru, vedle sebe má velkou pruhovanou tašku, nejspíš celý svůj majetek i s dřívím na zimu. Kus paže, který mu vyčuhuje z polorozpadlého trička, prozrazuje, že mu zřejmě ještě nebylo třicet.
Je začátek září, dvacet šet stupňů a já se rozhodnu koupit si u stánku zmrzlinu. Prodává ji tam drobounká důchodkyně s úplně zlatým úsměvem; onen bezdomovec jí pomáhá ráno a večer s vozíkem a ona mu za odměnu dává některý z neodolatelných litevských nanuků. Posedlost jmény mě neopouští, a tak se svou chabou litevštinou ptám, jak se onen mladý muž jmenuje. "Nevarda," konstatuje strážkyně zmrzlých dobrot. Bezejména. Pak ale ona cosi rychle vychrlí a až napodruhé pochopím, že se ptá, odkud že jsem a jak já se jmenuji. Z Čech a nejmenuji se, opáčím.
Kornout, který jsem právě zakoupila, vrazím do ruky překvapené mondénní blondýně, která houpavým krokem rozráží davy hlavní třídy, aby, podobně jako dalších tisíc mondénních blondýn ve stejných hnědých módních kalhotách na stejné módní ulici upoutala pozornost alespoň některého, ne-li všech přítomných mužů, a vzbudila závist zbytku světa. Asi si myslí, že jsem úplný blázen - jak ta blondýna, tak ta zmrzlinářka. Já mám však velikánské trápení, a pytlík bonbarek od maminky to tentokrát nespraví.
Nemít jméno je asi ta nejsmutnější věc na světě. Nikdo vás nemůže něžně oslovit, pohladit tisícerým způsobem, jakým vaše jméno zní, nikam nepatříte, nemáte podpis, nejste ničím. Možná že bychom neměli dostávat jména z nějakého oficiálního seznamu, z kalendáře, možná by nám měla být přidělena podle toho, jací jsme, jak to dělávají v indiánských kmenech. Moje kamarádka z dětství Ája by byla Skákavá gazela, protože je nesmírně nadanou tanečnicí. Můj nejmladší bráška by se nazýval Jasným sluncem, poněvadž je od svého příchodu na svět štěstím a teplem pro celou naši rodinu. Mladý bezdomovec z Katedrálního náměstí ve Vilniusu by se třeba jmenoval třeba Sedící oheň kvůli věčné nikdy nepohasínající cigaretě v ústech. A já bych si , vzhledem ke svým pověstným kvalitám, nejspíš vysloužila přízvisko Zasněné tornádo. Pak by nebylo chlapečků, holčiček a žen i mužů, kteří nemají jméno či jejichž jméno si nikdo nepamatuje jen kvůli tomu, že byli odpudiví, nemocní, nechtění, nemilovaní, opuštění, špinaví nebo převelice oškliví.

listopad 2002



Další články tohoto autora:
Natálie Nerandzicova

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku