Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Sobota 3.7.2004
Svátek má Radomír




  Výběr z vydání
 >LITEVSKÉ LISTY: Koncert sezóny
 >FOTBAL: Vyřazeni. No a co?
 >NÁZOR: Politicky nekorektní eurooptimisté
 >POSTŘEH: O pubertě
 >SPORT: Čechy trénuje superstar
 >LITEVSKÉ LISTY: Muž, který neměl jméno
 >DETEKTIVKA: Oko za zub
 >VÍKENDOVINY: Nad technikou zvítězíme! díl 1.
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá -plynové masky
 >PSÍ PŘÍHODY: Pátrání po rukavicích pokračuje
 >POSTŘEH: O stanu
 >EKOLOGIE: Proč začínám kupovat výrobky SETUZY?
 >NÁZOR: US,KDU a ČSSD: s komunisty a n o ( a často) !
 >NÁZOR: "Odešel slušný člověk" a jiné české povídky.
 >POLITIKA: Předčasné volby

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
3.7. LITEVSKÉ LISTY: Koncert sezóny
Natálie Nerandzicova

Řidiči z povolání jsou kdekoli na světě národ prapodivný. Je-li však "profesionální řidič" čirou náhodou z Litvy, pak nejspíš jezdí jako šílenec. Dopravní zácpy řeší divokou jízdou na dvou kolech na obrubníku, červenou na semaforu předjížděním během zatáčení doleva a na přeplněné dálnici do Uteny se snaží pod nejnemožnějším úhlem vecpat mezi dvě auta, mezi nimiž je mezera deset centimetrů. Během takové roztomilé jízdy taxíkem zasněnými uličkami vilniuského Starého města se i ti nejzapřísahlejší ateisté obvykle dávají na modlení.
Znám z doslechu jeden příběh, moje litevská kamarádka Asta mi ovšem přísahala, že je naprosto pravdivý. Jistý Angličan, kupodivu se jmenoval John Smith, a i všechno ostatní na něm prý bylo převelice britské - přízvuk, šaty, plášť, seriózní džob, nudná práce, ignorantský šéf, pajdavá chůze s nohama do iks, fajfka, manželka, dům, děti, - se po své zcela první hrůzyplné zkušenosti v taxíku rozhodl chodit pěšky. Koupil si britsky vypadající vycházkovou hůl, potkal v parku krásnou Litevku, rozvedl se a na ostrov se už nikdy nevrátil.
Profesionální řidiči také leccos vidí, slyší a vyprávějí, někdy aniž by to tušili nebo aniž by vlastně chtěli. Takový taxikář ve Vilniusu vás na letiště vždy odveze asi za dvanáct lita, protože byl předem moudře objednán přes dispečink. Z letiště vás ovšem tatáž trasa přijde na čtyřicet. Jste přece cizinec a k tomu ještě z dalekého Západu, až odněkud z Čech. Dopustila jsem se také takové chyby: oslovila jsem pány čekající před příletovou halou svou lámanou litevštinou, a oni na mě hned celkem slušnou angličtinou. Až když už jsem si svou sedinku vezla do centra, se můj, nikoli Vytas, ale Serjoža začal nefalšovanou ruštinou čistou jako obláček svým mobilem domlouvat o prodeji, řekněme nepoctivě dovezených aut převážně z Němec. Před očima mi okamžitě vyvstal obraz mé vlastní mrtvoly, zastřelené zezadu a zahrabané někde uprostřed vilniuského parku, a jen ten mě donutil se celou cestu úspěšně tvářit, že nerozumím ani slovo, mě - osobu, která má na obličeji velice čitelně vždy napsáno úplně všechno, tedy i věci, které si kulturní člověk obvykle raději nechává pro sebe. Ráda jsem tehdy zaplatila obligátní téměř čtyřnásobně nadsazenou sumu (čtyřicet lita je asi čtyři sta korun).
Nejzábavnější byl ovšem řidič, kterého jsem potkala díky jedné Američance z New Yorku, Betsy se jmenovala. Její manžel několik měsíců pracoval na projektu v Litevské národní bance, takže, kromě jiných výhod, měla Betsy čas od času k dispozici i bankovního řidiče s autem. A tak mě a ještě mé dva přátele z Čech pozvala na výlet. Pan řidič byl ze začátku velice stydlivý a když jsme na něj zkoušeli ruštinu, skoro se urazil. Jakmile však zjistil, že jsme z Čech a z Prahy, roztál jako sněhulák na kamnech a pravil, že "Zláta Prága krasívaja" a že viděl dokonce "Kárlovy Váry". Ukázal se být velice znalým průvodcem po etnografickém muzeu v Rumiškés, také proto, že jeho babička stále ještě žije způsobem obyvatel Evropy devatenáctého století, dojí krávu, stlouká máslo a nesvítí elektrikou, ostatně jako mnoho lidí na litevském venkově.
To nejlepší však přišlo na zpáteční cestě. Zpověď. Náš pan řidič nám začal vyprávět svůj životopis, který začínal památnou větou: "Jsem zcela normální, ačkoli oba mí rodiče spáchali sebevraždu." Pokračoval popisem své několikaleté práce pro mafii na Ukrajině s vysvětlením, že on "nikdy nic špatného neudělal", jenom kdyby ho chytili, tak ho zavřou na spoustu let, jeho společník mu dluží třicet tisíc dolarů, ale on sám je vlastně velice poctivý člověk. Neokradl přece ubohou chudou babičku bez centu, to on by nikdy neudělal, okradl jen několik států. To, že tím vlastně tu starou paní na ulici také připravil o peníze, to si náš bankovní řidič představit nedokázal. Po hodině a půl jsem se cítila jako kvalifikovaný kněz a div že jsem pronesla něco ve stylu: "Budu se za tebe modlit, synu, protože právě ty to budeš hodně potřebovat."
Betsy jen konsternovaně naslouchala té nekonečné řece slov, o níž si nebyla jistá ani, zda je ruská nebo litevská, a zeptala se mě, co tak zajímavého vyprávěl. Neměla jsem to srdce nebohé Newyorčance přeložit řidičův příběh. Řekla jsem pouze, zbaběle zatajujíc otřesnou pravdu, že nám povídal o svých životních zkušenostech. Betsy se tedy zeptala na prosincové prezidentské volby a zda prezident Adamkus bude znovu zvolen. Náš, jinak opravdu sympatický a příjemný Litevec, jedním dechem odvětil, že politice nerozumí, pak ovšem následoval dlouhý fundovaný politologický proslov, cosi o rodící se demokracii a mladé nezralé republice, který jsem celý překládala do angličtiny. Dovezl nás v pořádku, on očištěn od hříchů a my s třeštící hlavou. My tři Češi jsme pěkně poděkovali, zašli jsme za roh a propukli jsme unisono v hysterický smích. Inu, to je tak… Jen by mě zajímalo, jakéhopak řidiče má asi litevský prezident.
Shodou okolností se asi týden poté naskytla šance zjistit pravdu o řidiči hlavy státu, ovšem být tak o něco drzejší. Šla jsem na zahajovací koncert sezóny Litevské národní filharmonie. Můj přítel do mě šťouchl loktem a řekl: "Hele ty, ten chlápek, co sedí před námi, já ho odněkud znám. Pořád ho tady někde vidím, pořád ho potkávám." I zaostřila jsem svůj obrýlený zrak zamlžený ještě navíc nastydnutím, a vidím šedivou hlavu v saku a čtyři svalovce v černých brýlích s drátkem vedoucím do ucha. Šedivá hlava se pootočí a já jsem si nyní jistá tím, co jsem již tušila, a povídám: "Prosím tě, to není nějaký chlápek, to je prezident Adamkus!" Můj přítel jen pokrčil rameny a pravil: "Tak vidíš, tak to jsi ty lístky koupila dobře."

září - říjen 2002




Další články tohoto autora:
Natálie Nerandzicova

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku