Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 23.7.2004
Svátek má Libor




  Výběr z vydání
 >TÉMA: Jakási konkurenceschopnost
 >TÉMA: Oběti domácího násilí
 >TÉMA: Co zavádět ve zdravotnictví
 >ZAMYŠLENÍ: Na demogracii nám nešahej!
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - jízdní kola
 >PSÍ PŘÍHODY: Umřel Monty
 >FILM: Titulky vs dabing
 >VÍKENDOVINY: Bouře na moři
 >POLITIKA: Jaký systém voleb opravdu chceme?
 >SPOLEČNOST: Nejpamátnější den lidstva
 >PENÍZE.CZ: Malá násobilka životního pojištění
 >BÁSNĚNÍ: Naše pohostinství
 >POLITIKA: Grossodojmologie
 >POLITIKA: Vrchol sociální demagogie
 >ZE ŽIVOTA: Úřednická totalita

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
23.7. VÍKENDOVINY: Bouře na moři
Václav Vlk

Už jste byli někdy v ponorce? Ne? Já jo! A dokonce nejen v tý, co ji soudruzi bulharští námořníci vystavovali v parku ve Varně, ale ve skutečný. V Bulharsku. Ve Varně. V přístavu.

Jó, Varna, město dovolených našeho mládí! Do Varny anebo na Zlatý písky či Sluneční pobřeží se jezdilo v "šoustialismu" autobusem. Žádná klimatizace, žádný chlazený limonády a po cestě žádný záchody. Řidič jen musel vědět kde jsou kolem cesty kukuřičný pole a to pak byly družstevní výnosy, panečku. Tak pohnojený pole ekologickým hnojivem nemá dneska skoro nikdo! I s kypřicími přídavky v podobě na čtverečky natrhaných novin, socialistického to toaletního hajzlpapíru.

Toaletní... To víte, jak přišel do obchodu ten dědeček a povídá :
"Slečno, máte hajzlpapír?"
"Dědečku, máme. Ale neříká se hajzlpapír, říká se toaletní papír! A co byste ještě chtěl?"
"No ňáký mejdlo?"
"A jaký by to mělo, dědečku, mýdlo být? Toaletní?"
"Né na prdel! Na ksicht!"

Tak zpět.
My jsem jednou v mládí jeli do Bulharska vlakem. Zrovna se smělo jezdit přes Jugoslávii, to se někdy smělo a pak zase nesmělo, podle toho jak strana a vláda rozhodla, a tak jsme vyrazili Praha - Budapešť - Novi Sad - Sofie a přesednout na místní vlak do Varny.

Ve vlaku se člověk dobře představuje. To znáte, jak jel ten Silberstein... ne, ne, až jindy. Žádný fóry, teď se vypravuje. Takže nazpátek do vlaku na Varnu.

Byl červen, teplo, slunce svítilo, jak říkal spisovatel Švandrlík, Bulhaři na cestě k socialismu "bulhali" a ve vlaku jsme se potkali s nějakým československým novinářem, mladým a jistěže nadějným. V té době kolem roku 1966 byli všichni čs. novináři "mladí a nadějní". A tenhle měl s sebou fungl novou půvabnou manželku. Jakož i já jsem měl. S sebou. Mladou manželku. Osmnácte jar měla. Ta jeho. Manželka.

Moje žena byla také půvabná a ne o mnoho starší a tak jsme se museli rychle seznámit. Slovo dalo slovo, usedli jsme společně do jednoho kupé, cesta dlouhá, bude sranda. No byla. U prodavačů, co pobíhali kolem vaku na zastávkách, jsme si nejprve koupili pivo - teplý a bulharský - a abychom to vylepšili, koupili jsme si pro každou dvojici košík čerstvých jahod.

Výsledek se dostavil rychle. Už za hodinu, protože dívky pily minerálky a ne pivo, jsme s Alešem seděli každý na jednom konci vagónu, v separé za nápisem "Zaeto", u nás by se psalo tedy "Obsazeno" a nemínili, tedy po pravdě ani nemohli, odejít. Dorozumívat jsme se mohli jen muklovským způsobem klepáním na trubky. Endiaron a živočišné uhlí je báječná kombinace. Když zabere. A zabrala. Takže na konci trati, ve Varně už jsme byli schopni vystoupit.

Prvně na Balkáně, prvně jsem dýchal ten vlahý vzduch. Vyrazil jsem z vlaku, popadl kufry a... A před nádražím jsem zjistil, že jsem sám. Moje žena se ihned s prvním nádechem balkánského povětří převexlovala do místních zvyků a pomalu, v klidu vystoupila, se spolucestujícími před rozloučením pohovořila a pak rozvážným krokem vyšla před nádraží. Kde už jsem stepoval a zuřil.

Obtíženi kufry jsme se vydali směrem k přístavu, od něhož kousek jsme měli bydlet. Jdu, na noční obloze svítil úplněk, vzduch voněl a najednou jsem před sebou uviděl ještě jeden měsíc, jak se zrcadlí ve vodě varnenské zátoky. Mně se doslova podlomila kolena. To Černý moře to na mě tedy mělo připravený!

Koupat jsme se pak chodili na městskou pláž, kde prodavači nabízeli ovoce, šveps, sýrové i sladké pečivo "banica". Klid a mír. Sakra, proč se tomu moři vlastně říká "černé", když je tak mírumilovné a je u něj tak fajn?

To, že Černé moře dokáže pěkně houpat i když je klidné, jsme zjistili, když jsme se vydali na výlet do letoviska Družba, dříve Svety Konstantin, dnes zase Svety Konstantin. Zahájení výletu bylo tradiční. Na zastávce autobusu stál autobus a protože nikde na Balkáně si nic moc nedělají z nějakého jízdného řádu, což je dle nich středoevropská a hlavně německá vymyšlenost, s kterou vnitřně nesouhlasí, jakmile jsem uviděl autobus na stanici, vyrazil jsem, jak jsem byl léta nacvičen stíhat tramvaj č. 3, když si to svištěla dolů od vozovny a já byl teprve u hospody U Součků. Tedy úprkem-prk!

V pětatřiceti nad nulou je to samo o sobě hovadina. I když člověku ještě není zdaleka třicet. V téměř infarktovém stavu jsem se přiřítil k schůdkům, chytil se rukou tyče a začal sípět na řidiče, že aby jako počkal. Díval se na mne a v klidu pravil, že "da", což potvrdil zavrtěním hlavou na strany, což v této zemi, čert ví proč, znamená ano.

V poklidu dojdoucí manželka pozdravila řidiče, zeptala se společensky, zda jede na Družbu, ačkoliv to bylo napsané na cedulce vedle řidiče, on společensky prohlásil, že ano a zeptal se, kam jsem tak utíkal.
"Híííí... já, hííí..." sípěl jsem, "jsem, hííí, myslel, abyste nám jako neujel, hííí," sdělil jsem, stále lapaje v tom strašném vedru po dechu.
"Ošte počakáme malko," sdělil řidič a zapálil si cigaretku, v čemž ho následovalo ihned asi dvacet lidí a již za pouhých dvacet minut jsme vyrazili vpřed. Kdyby se někdo divil, že se tehda v Bulharsku v autobuse kouřilo, tak se není co divit, tehdy se na Balkáně kouřilo všude, moje žena jednou pravila, že se tam možná nekouří jedině na porodním sále, ale pak se zamyslela a pravila, že tady se pravděpodobně kouří i tam.

Výlet nazpátek parníčkem mi prvně ukázal Černé moře "z té horší stránky". Jak říkával nadporučík Dub. Dlouhé vlny, valící se z hlediska koupajících laškovně k břehu, se ukázaly na pobřežním parníčku jako devastující záležitost. Jen jsme odpluli od břehu, párkrát to houplo a už jsme seděli s Alešovou ženou u řetízku zábradlí, kudy se jinak nastupuje. Tam nám posádka, jakožto prominentním hostům dorozumějícím se domorodštinou, dala židličky a doporučila nám, abychom se pevně drželi. A poodešla. Ono kolem nás vůbec bylo za chvíli místo. Nejdřív jsme byli jen silně zelení, ale jak říkali Š+G v povídce o kouření, kachna, v našem případě kebaby "byly už brzy mezi námi". V tomto případě tedy přesněji řečeno v moři.

Naši zlotřilí manželští partneři se odebrali za posádkou, která je pozvala na panáka, a tak tam spolu pili rakiji a vůbec se radovali. My tedy ne. Ovšem tak už to v životě chodí. Jeden úpí, druhý se raduje. Taková mořská nemoc není nic na radování.

Mořská nemoc je vůbec svinstvo. Nebudete tomu věřit, ale i to, že jsem měl před sebou, pár centimetrů před nosem, mladý svůdný výstřih, mi bylo fuk. A té dotyčné bylo fuk, kam se koukám, hlavně že jí neometnu. S hlubokým nezájmem jsem pohlédl do úžlabinky výstřihu a pak už se věnoval jen moři a svému žaludku. A jen ať to přestane proboha houpat!

Za pár dní nám otrnulo a šily s námi roupy. I rozhodli jsme se, že si uděláme výlet na protilehlý břeh varnenské zátoky. Parníček jede po ránu, přeplavíme se tam a vykoupeme na prázdné pláži, poobědváme, nastavíme těla paprskům slunce a odpoledne pojedeme nazpátek. To je nápad.
Přeplavili jsme se, vykoupali, slunili se a až do lehce pooběda to vypadalo jako bezva nápad. Pak se vynořily za vysokým útesem nad našimi hlavami mraky. Když u Černého moře, tak "černé mraky", to dá rozum. . Slunce zmizelo a trochu se setmělo. Co teď?

V ten okamžik se skupina mladých námořních kadetů, která kotvila s takovou nějakou podivnou lodí kousek do nás a pilně cosi nacvičovala, stala jedinou záchranou. Slovo dalo slovo, v Bulharsku se na Čechy skrz prsty nekouká a když jde o vojenskou morálku, tak se to taky nebere zase až tak vážně. Ostatně dvě mladý holky na palubě si přeje mít každý kapitán. I když mají s sebou manžely. Jen jsme se nalodili, setmělo se ještě víc. A začal foukat vítr, který tak krásně a romanticky popisují dramatičtí spisovatelé, jak metá spršky z pěnících se vln. V praxi je to prd romantika. Ta voda je slaná, studená a líská vás do obličeje a stříká do očí, takže to pálí a vůbec. Ono nebylo moc kam se schovat. Ta loď byla malý pobřežní tanker.

Kdo neví, jak vypadá malý tanker, tak mu to popíšu. Dlouhý asi třicet-čtyřicet metrů, vepředu zdvižená příď, na konci vyvýšená záď se zábradlíčkem. Uprostřed paluba na úrovni hladiny a na ní budka pouze pro kormidelníka a kapitána. V tomto případě v ní byly ještě dvě ženské. NAŠE ženské. Manželky! S kapitánem a kormidelníkem! Zavřený v boudičce. A nebe bylo černé, loď se kymácela, paluba byla zalitá vlnami, které se přes ni zuřivě proháněly. Ještě že ta bouda, co v ní byla sestava 2+2, byla skoro celá prosklená. Ale to jednomu takovému, hlavně manželovi, stejně nepřidá, když není jak se k té boudě dostat!

Bouře se přihnala a opřela se do nás plnou silou. Kadeti nám doporučili, abychom si sedli na zvýšené zádi lodi na zábradlí, zaklesli nohy do šprdlinek a fest se drželi. A učinili totéž. Na rozdíl od nás oni měli námořnické nepromokavé obleky s kapucí. My byli vystaveni řádní živlů naplno. A živly se činily co to šlo. Blesk stíhal blesk, břeh skoro nebylo vidět přes clony deště a navíc ta ztroskotaná loď!!

Před přístavem v jeho vjezdu totiž trčela z moře ztroskotaná loď. Veliká. Zaoceánská. Od druhé světové války. Prý se ji Němci pokoušeli dovléct do přístavu, když byla zasažena, ale nepovedlo se a klesla přídí ke dnu těsně před přístavem. Za pravdivost historky neručím. Ale to, že rezavá loď, její nástavby a kormidlo ve vzduchu vypadá romanticky v slunném letním odpoledni, ale za bouře rozhodně ne, to odpřísáhnu.

Kapitán, aby ochránil malý tanker před stále většími vlnami, připlul do závětří vraku a za jeho ochranou jsme se probojovávali k molu. Nahoře na rezem prožrané nástavbě byla jakási otevřená železná vrata, jejichž křídlo se bouří uvolnilo a v nárazech větru v pantech nejprve zakvílelo "íííííííí" a pak "ééééé" jak se vracelo . Vrak lodi ve větru pod vlnami sténal, skřípěl a naříkal a vůbec.

Jeden z mladých kadetů sedících vedle nás na zádi si ukryl hlavu pod námořnický plášť. Kamarádi jej přidržovali a byly z něj vidět jen nohy. Chudák, asi se taky bojí, napadlo nás a zoufale jsme se drželi a odolávali náporům větru.
Konečně se malý odvážný tanker probojoval do přístavu, když v konečné fázi se choval jako jankovitý kůň, pod náporem vln se vždycky vepředu zvedl do výšky, aby se pak s rachotem zřítil dolů. A nás pak zalila masa vody a vodní tříště, takže nebylo vidět ani to, co se v té chvíli děje v kormidelnické budce.
Jakmile jsme zajeli za hráz, voda se uklidnila, déšť sice do nás stále pral a hrom burácel, ale už to bylo v pohodě. Pustili jsme se s Alešem zábradlí, šťastní že to tak dopadlo, jen ten nešťastný kadet se stále choulil, celý, i s hlavou, schovaný pod pláštěnkou.

Loď přirazila k molu. Zaskřípěly, jako ve správném filmu, řetězy, zamlaskaly staré pneumatiky, co se používají pro tlumení nárazu mezi loď a molo, a motory ztichly. Déšť do nás stále bil. Mladého kadeta vyváděli jeho dva ochránci z lodi a teprve když měli seskočit na břeh, tak se mladý muž osvobodil z pláštěnky a pravil svým průvodcům "díky ". A šel se schovat pod přístřešek. Přitom jim slíbil, že už to bude mít dočtený a že jim to hned zase vrátí. V ruce držel sešitek, obdobu šílené edice, kterou u nás vydávalo Naše vojsko a kde vycházely socialistické detektivní a špionážní romány.

Kapitán k nám s úsměvem přivedl naše děvčata (bodejť by taky né, pacholek jeden stará nemravná, dědek asi čtyřicetiletej!!) a pozval nás na prohlídku skutečné ponorky, která kotvila vedle u mola. V tom lijáku, pravil zkušeně, na kontrolu stejně nikdo nepřijde. A měl pravdu.

Ponorka byla úchvatná. Ale moc si z toho nepamatuji nejen proto, že už je to tolik let, ale taky proto, že jsem celou dobu v duchu zuřil. Já zažívám pravděpodobně svoje největší životní námořní dobrodružství, větry dují a moře bouří, vlny ve převalují přes loď, vrak sténá, blesk stíhá blesk, leje jako z kove a on... on ten kadet, pacholek si čte přitom román o tom, jak udatní soudruzi-bezpečáci bojují proti odporným diversantům, případně hrdinní rozvědčíci zápasí s odpornými kapitalistickými špionážními centrálami a tak podobně! Hergot, celou radost mi zkazil! Můžu já tohle vyprávět jako hrdinskou a napínavou příhodu jednou vnukům? Nemůžu.

Že se mu noha nesmekla! No, jestli měl taky takovou praxi v posedávání na zábradlí, jakou jsme měli my v Praze, kdy jsme dokázali sedět na klandru celý odpoledne, tak holt ta vlna neměla nárok. No, přiznejme, co se týče zábradlí byl dobrej!

Ale stejně to byl pacholek! Celou radost nám zkazil. Ony holky tu příhodu s tou blbou knížkou totiž taky viděly. Mohl jeden každý z nás té jedné pak v noci šeptat, jak byl v té strašné bouři na palubě statečný? A mohla se dívka při tom vyprávění chvět bázní a pak hrdinu za jeho statečnost odměnit? V noci? Což bejvá v mladým věku způsob nejlepších odměn? No nemohla !

A myslím, že by nás v zásadě rády odměnily. Už jen z toho důvodu, aby se trochu vyrušilo jak byly s těma námořníkama zavřený v tý budce.


Další články tohoto autora:
Václav Vlk

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku