Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 8.7.2004
Svátek má Nora




  Výběr z vydání
 >EKONOMIKA: Akciové trhy procházejí konsolidací
 >ZAMYŠLENÍ: Dejte němému slovo
 >FILM: Shrek 2
 >PRAHA: Coin machine na Staroměstské radnici
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Supervíkend plný skutečných dramat
 >PSÍ PŘÍHODY: Nedůvěřivé Bartovo oko
 >POLITIKA: Jak eliminovat KSČM? Snadno!
 >LITEVSKÉ LISTY: Květinářství
 >VÝSTAVA: Rozmarné LÉTO 2004
 >PENÍZE.CZ: Jistota bez hranic
 >SPOLEČNOST: Výzva ke komunitě svobodného softwaru
 >PRÁZDNINY: Na cestu
 >PENÍZE.CZ: Jak vybírat nájemníka
 >GLOSA: Vole, Evropa !
 >GLOSA: Plíživá privatizace na Českých drahách?

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
8.7. LITEVSKÉ LISTY: Květinářství
Natálie Nerandzicova

S babičkou jsme si pěstovaly fialku a když vykvetla v jednom roce třikrát, růžově se na nás usmívala, babička pravila, že můžeme očekávat hodně štěstí v rodině. Je mi smutno po fialce a po její těšítelce. Miluji květiny s marnivostí celého ženského pokolení. Bohužel jsem je dříve častěji dostávala od kamarádek než od ctitelů.
Od té doby, co jsem ale v Litvě, jsem provoněla náš byt květinami, koupenými i darovanými, mnohokrát. Na rozdíl od nás, Litevci se v květinové symbolice vyžívají. Na trhu květin se nikdy nezavírá, protože pugét i jednotlivý stonek prostě patří k příležitostem všeho druhu: oficiální oslava, randevouz, narozeniny či návštěva. Květiny dostávají a dávají jak muži, tak ženy. Ani krok bez barev, krásy a vůní. Malý dárek, nikoli vyznání lásky. Kousek světla a přírody, nikoli skryté a skrývané podtexty.
Často chodívám do krámku za rohem, kde si povídám s majitelem svou lámanou litevštinou a on mi připravuje mou kytici, vždy se vyptá, pro koho ji kupuji, a nikdy neudělá chybu v dezénu, pochválí mě, jak už pěkně mluvím, ačkoli jsem v poslední větě udělala alespoň pět chyb, hladí si svůj nazrzlý knírek a ze své výšky se usmívá a chce vědět, co nového v Praze. Vrátil se právě z lyžování v "Slovakija" v těch vysokých horách "Tatras" a zajímá ho, jestli s v Čechách dá taky tak dobře lyžovat. Upřímně mu odpovím, že rozhodně ne a že "Tatras" jsou jednoznačně lepší.
Příště mého květináře pálí otázka, co právě dělá ponas Karelas Gottas. Nevím, promiňte, ale já s ním na pivo nechodím. Květinář vtip nepochopí. Litevský smysl pro humor je poněkud jiný a já si na to musím dát pozor. Ano, myslím, že vydává desku. Květinářova manželka ho miluje. Nepřijede někdy na koncert? Nevím. Na jazyku mám, že byl nedávno v Moskvě, ale to bych se ho dotkla, to by vypadalo, že jsou ještě součástí Sojuzu.
Tělnatá Ruska se s východoslovanskou energií a hemživostí vetře do hovoru a sdělí, že má doma pořád nějaké Mistrovy desky. Kolik prý jich mám já? Ani jednu, poslouchám jinou hudbu. Ruska zklamaně pokýve hlavou. Nepatinka. Nelíbí se vám. Nevadí mi, jen prostě nemám jeho desku. Dáma si nasadí zpět drobounký klobouček na svůj mocný drdol kaštanových vlasů, rychle zaplatí a rozloučí se. Vidím, jak moc je zklamaná a kdybych měla po ruce nějaký společenský časopis s Mistrem, hned bych jí ho dala. Jemný smutek z toho prostinkého faktu, že jsem nenaplnila naděje oné paní středních let a nesdílím její nadšení pro Karla Gotta, překryje nový lingvistický zážitek: Ještě nikdy jsem se nebavila s Ruskou litevsky.
Po Velikonocích konečně kvetou stromy a tráva si začíná prorážet cestu hlínou těhotnou roztálým sněhem. Květin je víc a více a lidé je kupují, jako by zítra měl být konec světa. Jedu vyzvednout svou blízkou přítelkyni na letiště a zamířím do květinářství. Květinář má zastřižený knírek, a tak mu hodím kompliment, jak mu jeho nový styl sluší. Zavrtí se blaženě, bože, my jsme všichni tak ješitní. Balí růžičku do celofánu. Říká, že prý si kvůli mně přečetl znovu povídky, které napsal ten Karelas Čapekas. Četl ho kdysi na střední škole. A jakpak se má pan Čapekas? Nevím, do nebe telefonní linky nevedou, mám na jazyku, ale vzpomenu si na svůj pivní prohřešek s Gottem a jemný sarkasmus, který v Pobaltí vyřčený v jakémkoli jazyce příliš nefunguje. Usměji se: Bohužel pan Čapek už je mrtvý. A to je mi líto. A kdy se to neštěstí stalo? Že nic nebylo v novinách? Bylo, ale asi tak před sedmdesáti léty. Aha. Manželka prý čte Viewegha, Výchovu dívek v Čechách. Pan Viewegh ale žije, ne? Ano, a těší se dobrému zdraví. Květinář mi svázal krásnou růži a ozdobil ji za pár minut tak, že jsem nad tím malým uměleckým dílem žasla. Poděkoval mi a obdařil širokým úsměvem. Ať prý pozdravuji tu svou kamarádku, pana Viewegha i pana Gotta. Ano, pokusím se.
Cestou v taxíku přemýšlím, kolik květinářů v Praze tuší, kde leží Litva, a kolik z nich by dokázalo vyjmenovat dva litevské spisovatele a jednoho populárního zpěváka. Musím si upřímně přiznat, že takový pražský květinář asi neexistuje. A patrně bych hledala marně podobné znalosti i mezi vysokoškoláky.
Má přítelkyně vyjde z automatických dveří jako první, labutí chůzí a bělostným vzhledem rozzáří celou halu. Roztáhne ruce a vykřikne, až se všichni kolemstojící: "Nazdar Natálko, ráda tě vidím. Průšvih, nemám žádný lity!" A ještě než uděláme deset kroků, stihne mi vyložit, jak oběhla banky a směnárny v centru Prahy, kde se na ni dívali, jako na blázna, když chtěla litevské peníze, že to prý nikdy neslyšeli, a nakonec jí nějaká slečna vnutila dolary. Prý jsou v Rusku nejlepší. Ve Vilniusu se dají nejen dolary, ale i české koruny vyměnit naštěstí skoro všude. Povzdechnu si a mám na jazyku cosi o mentálně zaostalých ignorantech. Myslím tím nás Čechy. A to starý dobrý Čelakovský z litevštiny nadšeně překládal. A to tu mají v Čechy a českou a moravskou kulturu rádi. A to jsme spolu za čtrnáct dní v Evropské unii. Ať žijí litevští květináři!
duben - květen 2004




Další články tohoto autora:
Natálie Nerandzicova

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku