Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Sobota 10.7.2004
Svátek má Libuše




  Výběr z vydání
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Zemědělské stroje
 >POLITIKA: Ústava nechává prezidentovi volné ruce
 >GLOSA: Ne hlavní, ale jeden z více malých důvodů proč občané nechodí volit.
 >MOBY DICK: Ambrožův konec
 >LITEVSKÉ LISTY: Na trase Vilnius - Praha
 >TÉMA: Mezisklad vyhořelého jaderného paliva, aneb jak strašit lidi
 >GLOSA: Ó my se máme
 >LIDŠTINY: ...to odnesla voda aneb Kolik je hodin?
 >VÍKENDOVINY: Nad technikou zvítězíme! díl 2.
 >PSÍ PŘÍHODY: Tenisák coby pomíjející hodnota
 >POSTŘEH: O chlapském utrpení
 >MOBY DICK: Smažení politiků
 >PENÍZE.CZ: Chudší přispívají na vzdělání bohatších
 >EKONOMIKA: Akciové trhy procházejí konsolidací
 >ZAMYŠLENÍ: Dejte němému slovo

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
10.7. LITEVSKÉ LISTY: Na trase Vilnius - Praha
Natálie Nerandzicova

"Dobrý den, já bych jenom potřebovala..." - "Počkejte si, slečno." Hlas úřednice zní podrážděně. Za chvíli: "No, tak tady k tomu potřebujete ještě ... no, to je mi líto, špatně vás informovali." A dodá, ať si přijdu příští týden v úředních hodinách. Namítnu, že příští týden tu nejsem, poněvadž jedu do zahraničí, kde dlouhodobě pobývám. Konečně zájem: "Jó? A co tam děláte?" Ne že by tu paní právě zajímalo, co doopravdy dělám, jako spíše co jsem si dovolila nežít ve své vlasti. Nakonec usmlouvám zvláštní termín pro zvláštní případ. V bytě mých rodičů padnu do postele a hystericky se směji. Každá návštěva Prahy mě na nějakou dobu ze stesku po domově vyléčí.
Asi jsem mimořádně neschopná, ale ať jsem doma týden nebo šest neděl, stejně celou dobu strávím běháním po různých úřadech. Možnost plnit své občanské povinnosti na dálku je pouze teoretická, o volební právo jsem svým dlouhodobým pobytem v cizině fakticky přišla.
První večer dýchám vzduch plný výfuků, procházím se po nábřeží, zapadající slunce dodává Hradu na majestátnosti. Z jednoho hezkého města do druhého. Vilnius srovnávají s Prahou, i když si nejsem úplně jistá, proč, když se od sebe tak liší. Centrum Vilniusu je tak maličké, že by si ho mohl člověk schovat do kapsy u kabátu. Žádné impozantní královské sídlo nemají, a tak si jej staví, aby mohli něčím ohromovat turisty a cítit se zase jako národ.
My máme to velké štěstí, že si nic dokazovat nemusíme, protože památek na umění našich předků je v Čechách i na Moravě přehršel. Miluji tu velikou a arogantní děvku, Matku Měst, čarokrásnou a uhrančivou, která mě nikdy nezapomene poplivat a nakopat pod záda, ale vždycky mě bolí u srdce, když v ní nejsem.
To kvůli ní jsem se kodrcala nevzhlednými a nepříjemnými polskými silničkami, to kvůli ní jsem hledala cestou skrytý keřík, poněvadž jsem nebyla schopná použít díry v zemi za zástěnou s nápisem Tualetas a ještě bez jakékoli vody na umytí rukou. To kvůli ní opouštím svého manžela. Ona je takový můj celoživotní románek na pokračování. To, že já ji mám ráda, považuje za samozřejmé, stejně jako to, že se o její přízeň za svůj odchod budu muset znovu a znovu ucházet.
Cena za svobodnou volbu je vysoká. Jsem sama, a to jsem nikdy předtím nebyla. Jak čas plyne, čím dál tím méně mých známých mi odpovídá na e-maily, až nakonec mi zbyla jen hrstka nejbližších přátel. Napadá mě, jak dlouho vydrží, jak dlouho budou potřebovat mě vidět, vědět, co dělám a jak se mám. Vše to, co jsem udělala a dokázala, je zapomenuto, jako kdybych nikdy neexistovala. Jsem vyděděnec, nechtěné dítě, cizinec ve vlastním městě.
Jsem jiná, Praha je jiná, lidé v ní jsou jiní. Vždycky jsem zklamaná, protože od ní očekávám cosi zázračného a ona mi to nedá. Nevím, zda to, co chci, v ní vůbec je, nebo zda je TO ve mně samé. Tramvaje crčí ulicemi jako nezastavitelný kohoutek. Rozbité kohoutky se neodvažuji spravovat: jsem při své šikovnosti nebezpečná jim i sobě.
Jako každá přenádherná žena je tak marnivá. Chce obdiv; uráží se, když jej nedostává, a když jej má, tváří se, jako by ji obtěžoval. Nikdy jsem krásná a obletovaná nebyla, takže je dost těžké se do jejího postoje vcítit, ale chápu ji. Má tu ohromnou výhodu, na rozdíl od ostatních labutí, že čím jí přibývá let, tím je žádoucnější a tím více má nápadníků.
A tak se mi stalo během mé třetí návštěvy, že se mi najednou začalo stýskat po Vilniusu. Po těch nízkých domech ve středu města. Po té malé pevnůstce na kopečku, které říkají "hrad", po automobilistech s italským naturelem, po převysokých blondýnách na ještě vyšších podpatcích, po kvetoucích kaštanech, po jejichž vůni mě bolí hlava a kýchám. Praha se urazila a špitla jediné slovo: velezrada.
Ve Vilniusu si po dvou dnech připadám zase klaustrofobicky a nejraději bych se hned vrátila do svého milovaného města, i když vím, že bych čas vyhrazený dechberoucí kráse zase strávila vyčerpávajícím běháním po úřadech. A tak nějak nevím, kam patřím. Vyřazená ze všeho a od všeho. Nadávám si, že ve svém věku nemám právo na stýskání. Jenže já si nemůžu pomoci. I Vilnius se mi nějak za tu dobu zaryl pod kůži. A když jsem v Praze, stýská se mi po něm. Po Praze, té kouzelnici v okouzlování, se mi ale stýská úplně všude a úplně vždycky.

nedatováno




Další články tohoto autora:
Natálie Nerandzicova

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku