Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 12.7.2004
Svátek má Bořek




  Výběr z vydání
 >VÝZVA: Hledám majitele fenky sražené autem.
 >ZAMYŠLENÍ: Poněkud znesvěcené svátky.
 >LIDŠTINY: Politické gesto
 >POLITIKA: Dvě glosy
 >MROŽOVINY: Zvedá se třetí technologická vlna
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Přípravy na výlet do Itálie
 >PSÍ PŘÍHODY: Co on tam vyčuchává
 >GLOSA: Sponzorují automobilisté stát anebo naopak?
 >ZAMYŠLENÍ: Bičujme bolševika v nás
 >LITEVSKÉ LISTY: Všechny chrámy světa
 >PENÍZE.CZ: Letadlo, které nikdy nedoletí aneb jak nezbohatnout
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Zemědělské stroje
 >POLITIKA: Ústava nechává prezidentovi volné ruce
 >GLOSA: Ne hlavní, ale jeden z více malých důvodů proč občané nechodí volit.
 >MOBY DICK: Ambrožův konec

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
12.7. LITEVSKÉ LISTY: Všechny chrámy světa
Natálie Nerandzicova

Moje srbská babička, ještě dokud jí to zdraví dovolilo, chodívala každé jaro na vyšehradský hřbitov. Postála u hrobu Boženy Němcové, poplakala si, položila tři bílé růže a zašla do chrámu sv. Ludmily, kde zapálila svíčku. Vždy znovu a znovu jsem se jí ptala, zda věří v Boha. Babička se rozpálila do běla a pravila, že Bůh je mrtvý, a pak mi vyprávěla věci, které zažila a viděla za druhé světové války. A zase začala číst Babičku a opět plakala a říkala, že její vlastní "bakica" se téhle románové strašně moc podobá.
Dnes, když již moje babička není mezi námi, žiji v zemi, kde na rozdíl od České republiky není obvyklé být ateistou. Každý někam patří - katolíkům, pravoslavným, protestantům, židům či pohanům. Po ránu mě pokaždé vzbouzejí zvony všech vilniuských kostelů, chrámů a katedrál. V neděli se stánky boží plní lidmi nejrůznějšího věku, ulice jsou lemovány žebráky, kterým každý správný křesťan rád uroní nějaký ten lit.
Žádné režimy, žádné historické převraty neotřásly pevnou vírou litevského národa. Můj kamarád K. je velice pohledný třiadvacetiletý muž z dobré rodiny. Jeho dědeček byl ještě za starých časů ředitelem litevské televize. Své potomstvo však vychovával striktně katolicky. Jako by tady pořád vanul vítr z Matičky Rusi, kde také bez ohledu či možná navzdory Zlatým Hordám, Varjagům, carům a carevnám, diktátorům a prezidentům vše přetrvává.
Fascinovaně jsem přihlížela pravoslavnému obřadu, během něhož snad stoletá stařenka ve vyšívaném šátku dokázala udělat několik desítek zemljepoklon. Ještě fascinovaněji jsem si prohlížela pohanské totemy lemující cestu do Druskininkai, kde své pohřebiště našli bohové minulosti - v Gruto parkas stojí sochy sovětských a litevských komunistických vůdců s nepřirozeně dlouhýma vztyčenýma rukama se zaťatou pěstí. Představuji si, že za nějakých tisíc let budou pro naše potomky stejnou záhadou, jako jsou pro nás ty na Velikonočních ostrovech.
Nejnovější a nejmocnější božstvo dneška však nesídlí v lesích, na nebesích nebo v Kremlu, ale v Akropolis. Lidé všech vyznání sem vyrážejí týden co týden s babičkami, dětičkami, strýci, vnuky, milenci a milenkami. V obrovském chrámu sídlí tisíce párů obuvi, žehličky, pračky, počítače, židle, čínská restaurace, nejmódnější oblečení, zelenina, chléb, sto padesát druhů majonéz, kino, pizzerie a kluziště. Dopustila jsem se velkého omylu, když jsem se zezačátku naivně domnívala, že sem jednou za tři týdny mohu přijet nakoupit ve velkém. Nejen nemožné, ale vyloučené! Málokdo sem totiž přijíždí za účelem pořízení věcí, které potřebuje, zato sem téměř všichni přijíždějí za zábavou. Jak skvěle strávená sobota!
A zase ty všudypřítomné mondénně vyhlížející mladé ženy na nebesky vysokých podpatcích, rodiny s dětmi i celé autobusy obyvatel malých měst a vesnic brázdí obludné nákupní centrum nahlížejíce do jednotlivých krámů, kamarádky klábosí nad plnými talíři rychlého občerstvení, dětičky bruslí a tatínek jim přes sklo fandí s náručí plnou pražené kukuřice a kokakoly, před vámi kráčí dívka v červeném koženém kostýmku s postavou, že vás až bodne závistivě u srdce, pak se otočí a její zralou tvář nezakryje ani pěticentimetrová vrstva makeupu, takže jinak celkem pohledná pětačtyřicátnice vypadá jako parodie sebe samé a připomíná voskové figuríny z domu hrůzy. Každý dobrý křesťan demokratické a tržně hospodářské společnosti musí být při tom, musí být "in" a "v obraze", musí tudíž pravidelně navštěvovat Akropolis. Pokud rádi dostávate depresi ze současného stavu civilizace, zajděte a pokochejte se.
A aby toho nebylo málo, zapněte si večer litevskou televizi. Na třetím kanále (jak příhodný výraz) běží v přímém přenosu "Aquariumas", litevská to obdoba britské soutěže Big Brother. To vám je skupina pitomců zavřená v několika místnostech se spoustou kamer, jeden po druhém vypadává až nakonec ten největší pitomec vyhraje nějakou krásnou věc, v Británii je to tuším milión liber, tady hrají o auto. Večer co večer se můžete potěšit duchaplnostmi, které na vás ony hvězdy mediálního nebe chrlí. Druhý díl této nepřekonatelné hry vyvolal skandál, který se řešil až v Parlamentu. Dva účastníci soutěže předvedli naživo praktickou ukázku Kamasútry. Paní poslankyně "akvárium" navštívila, přednesla rétorické cvičení na téma Morálka dnešní mládeže s poukazem, že sex na televizní obrazovky v dobré katolické zemi nepatří a že tento program sledují třináctileté děti, které nemají potuchy, jak se "to" vlastně dělá. Jako ironická tečka za jejím proslovem následovala reklama na Sex Line a na noční klub s "nejnažhavenějšími dívkami v Pobaltí".
Naivita a nevědomost paní poslankyně není v těchto zeměpisných šířkách ojedinělá. Zúčastnila jsem se jedné přednášky o obchodování se ženami v Pobaltí. Podobně jako v České republice a dalších postkomunistických zemích to představuje velký problém. Do diskuse se přidala velice vášnivě také obrýlená Litevka středního věku. Vstala a prohlásila, že prostitutkám není třeba pomáhat, že je to jejich věc, že jsou prostitutkami, a že dokud existovala Železná opona, takový problém Litva neměla, a že všichni Litevci jsou dobří katolíci a to zlo je špína importovaná ze Západu. Na to přednášející opáčila, že jsou to především Litevci sami, kdo prodávají své přítelkyně do novodobého otroctví a že i prostitutka má svá lidská práva. Jedna mladá Italka, myslím, že se jmenovala Pasqualina, se vmísila do debaty: "Itálie je také dobrá katolická země, a přesto devět miliónů italských mužů využívá pravidelně služeb prostitutek." Dále se té obrýlené Litevky sarkasticky zeptala, jestli jako řešení problému vidí obnovení Železné opony a zbavení občanství všech Litevek, které byly fakticky uneseny a donuceny k prostituci.
Inu, je těžké přijmout pravdu, která není nikterak pohledná. Spolu s nablýskanými výkladními skříněmi přichází ze Západu i touha po všech těch vystavených krásných věcičkách, touha dostat se TAM a vydělat si velké peníze. Ani dobrou katolickou zemi nespasí nic před neporazitelným Bohem Konzumu. Ona měla nakonec ta moje babička pravdu, tak jak ostatně babičky vždycky mívají. Ten opravdový a jediný Bůh je mrtvý.

prosinec 2002




Další články tohoto autora:
Natálie Nerandzicova

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku