Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 13.7.2004
Svátek má Markéta




  Výběr z vydání
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Takže vyrážíme
 >PSÍ PŘÍHODY: Ještě k psímu čmuchání
 >PENÍZE.CZ: Penzijní systém není v krizi, tvrdí KSČM
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Vláda štěnic
 >LITEVSKÉ LISTY: Můj nejlepší přítel
 >FEJETON: O budoucnosti
 >NÁZOR: Poměrný nebo většinový volební systém ?
 >NÁZOR: Iluze postupně opadávají
 >HRA: Král nemůže spát
 >VÝZVA: Hledám majitele fenky sražené autem.
 >ZAMYŠLENÍ: Poněkud znesvěcené svátky.
 >LIDŠTINY: Politické gesto
 >ARCHITEKTURA: Letenské sady v novém hávu
 >POLITIKA: Dvě glosy
 >MROŽOVINY: Zvedá se třetí technologická vlna

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
13.7. LITEVSKÉ LISTY: Můj nejlepší přítel
Natálie Nerandzicova

Já i on jsme si neuvěřitelně podobní. Potkali jsme se hned druhý den poté, co jsme se přistěhovali na hlavní a nejexkluzivnější třídu Vilniusu. Seděla jsem v zeleném uličním baru Prie katedros a popíjela čaj. Můj manžel měl dorazit každou chvíli z práce. Měla jsem čas, stýskalo se mi po přátelích a po Praze. Přemýšlela jsem, co budu dělat se svým životem, a připadala jsem si čímdál zbytečnější.
Seděl na kraji oné kaviné a kouřil neidentifikovatelnou cigaretu bez filtru, kterou mu asi někdo dal. Chvíli jsme se na sebe dívali. Pak se skrz své rumcajsí vousy usmál a něco prohodil. Neuměla jsem litevsky, tak jsem si jen představila, že to asi bude, "jak se máš," nebo "to je dnes krásný den". Mé oči zabloudily k jeho vyhublým špinavým pažím a k igelitovému ohromnému pytli se spoustou pokladů. Vytáhla jsem z peněženky deset lita a dala mu je. Byl to první člověk, který se na mě v Litvě usmál.
Pak jsem ho potkávala každé ráno, kterak pomáhá zmrzlinářce se zlatým úsměvem tlačit vozík a ona mu pak za to vždycky dá porce zmrzliny. Ta zmrzlinářka se na mě taky usmívala od chvíle, kdy jsem si kromě zmrzliny od ní koupila pár slov o jejím osudu pracující litevské důchodkyně.
Měsíce plynuly a on se procházel hlavní třídou tam a sem a kouřil. Zastavil se a já jsem s ním mluvila. "Jak se máš?" - "Dobře." - "Kde bydlíš?" - "V centru." - "Hm. Já taky bydlím v centru," zasmál se a vzal si deset lita. Dál nemluvil, protože věděl, že bych mu stejně nerozuměla.
Před naším domem vyrostlo největší litevské staveniště. Stírala jsem vrstvy prachu, okolní ulice byly uzavřené, kromě té naší, takže se celý dům a okna otřásala při každém průjezdu naložených nákladních aut, starých dobrých sovětských kamazů. Hluk se téměř nedá vydržet. Parčík zmizel pod nánosem betonových kvádrů. Příjemná kavárnička, kde si lidé během čekání na autobus krátili čas klábosením a nějakým příjemným nápojem, podle počasí horkým nebo studeným, a kde obsluhovali štěbetaví studenti hovořící špatnou angličtinou, se stala první obětí slavné rekonstrukce Gedimino prospekt.
Cesta na hlavní poštu se stala téměř horolezeckým výkonem, během něhož vám také mohla nějaká ohromná betonová trubka nebo kvádr spadnout na hlavu. Vchod hudební akademie se začal nebezpečně propadat do země. Nádherné košaté stromy, které dodávaly třídě jedinečnost, pokácela nemilosrdná ruka milovníků vstupu do Evropy.
Bloumal po obchůdku, kam chodívám kupovat máslo, pivo a vejce. V nákupním košíku měl rohlíky. Usmál se na mě a galantně mě pozdravil. Podržel mi dveře a stařence sehnuté nosem až ke schodům pomohl s nákupní taškou. Vzápětí mě téměř srazil k zemi bodičekem zezadu blonďatý manekýn s košilí s cedulkou Dolce & Gabanna, který se hnal s mobilním telefonem u ucha ke své audině s tmavými skly. Tmavá skla u auta, to je povinnost a čest každého mladého litevského muže.
Můj přítel přispěchal ke mně a zeptal se, zda jsem v pořádku. Ujistila jsem ho, že ano. Zeptala jsem se ho, jak se jmenuje. Odpověď zamumlal do špinavého rukávu a vzal si deset lita.
Přišla zima, krutá a dlouhá. Dva týdny bylo třicet pod nulou. Spal pod hromadou svých věcí, dělníci mu dávali cigarety. Pak vždy na pár dní zmizel, podivuhodně krásný a šťastný. Zdravili jsme se, přáli jsme si vzájemně všeho dobrého, mávali si přes chodník, věděli jsme to o sobě, že jsme stejní, dva opuštění cizinci v cizím městě, kde vás nikdo nechce a nikdo nečeká.
Vysvitlo slunce a já šla do malé kavárničky Aktoriu namai, která patří Hereckému svazu a kde je vždy teplo a čaj mají za jeden lit. Seděl u okna, hřál se v zimních paprscích a jedl horkou polévku. "Dobrou chuť." - "Děkuji, rád vás zase vidím." A pak řekl něco dál a já mu zase nerozuměla, ale usmál se tak, že bych si přála věřit, že mi říká, že jsem něco jako slunce samo. Dala jsem svému litevskému příteli deset lita.
Příšlo léto. Na okraji hlavní třídy a hlavního náměstí už nestála ani kavárnička ani usměvavá zrmzlinářka. Místo rozkvetlých mohutných kaštanů se jako vojáci vyrovnaní k přehlídce tyčily takové ubohé klacíky. Dlažba se začala impozantně rýsovat.
Nakonec se celičká ta krása konečně otevřela. Vyleštěné dlaždičky z dovozu, speciální sloupky, které se vysouvají a zasouvají podle toho, kdy chci, aby se po prospektu vozila auta, a kdy ne. Byla to sláva veliká. Chodníky nakonec nejsou vyhřívané, jak se říkalo, ani nevypadá, že by se ve Vilniusu objevilo v nejbližší době metro.
Za chvíli se objevuje velkolepá vánoční výzdoba - spousta promyšleně blikajících čer veno-žluto-zelených kytiček. Nikdy jsem v Disney Landu nebyla, ale nakonec, huráhuráhurá!, Disney Land přišel ke mně.
Můj manžel se pohádal se svým litevským kolegou. Řekl mu, že zničili nejhezčí vilniusskou ulici, že vypadá příšerně, navíc, že mohli ty nekřesťanské peníze, které utratili na jednu ulici, použít na nákup nových autobusů pro celou Litvu nebo pro ty ubohé skomírající špitály po celé zemi nebo něco jiného všeobecně prospěšného. Litevský kolega jen pokrčil rameny a odpověděl mému anglickému manželovi: " Já myslel, že jsi kapitalista, ale ty jsi socialista. My jsme to zkusili a věř mi, že to nefunguje."
Kdyby ta odpověď nebyla tak smutná, asi bych se smála až dodnes. Nevím, proč když chtějí lidé ignorovat zdravý rozum, začnou pokaždé žonglovat s ideologickými nálepkami.
Můj přítel se prochází sem a tam, nepřestává kouřit. Mává na mě, ptá se, jak se mám, usmívá se, ale má smutek v očích. Jednou se potkáme, když se vracím v deset večer z přednášky. Doprovodí mě až ke dveřím, aby se mi nic nestalo. Vypráví mi o svém románu, o tom, že ví, jak vyléčit všechny bolesti světa. Chvílemi zase nerozumím, ale i tak chápu dost z toho, co povídá. Je to svatý muž. Nemůžu udržet zimomřivé chvění a on řekne, abych se nebála, že bude všechno dobré.
Přicházím domů a brečím. Můj manžel naštěstí není doma, a tak můžu brečet, kolik jen jako holka snesu. Slzy jsou moje spása.
Zima je mírnější, přehoupla se do své druhé půle. Můj přítel kráčí s odřeným letitým papírovým kufrem v ruce směrem nahoru. Manžel mu dá dvacet lita. Nikdo nic neříká. On se posadí, jako by čekal na vlak do daleka a mlčí. Usměje se pod vousy, pak zajde do italské cukrárny, kde popíjí horké nápoje až do zavření. S kufrem v ruce se kolíbá, odevzdaně, sám, prázdnou ulicí. Do ulic září obrazovky nesmyslného televizního vysílání, od něhož se nikdo nedokáže odtrhnout.
První ptáci zabydleli oblohu, slunce je jasné, i když mate svou studeností. . Bývalý parčík brázdí rúzné obrněné stavební stroje a betonují. Nápis hlásá, že jde o rekonstrukci parčíku. Gedimino prospekt je nyní konečně dokonalá třída. Litevci jsou na ni velmi pyšní. Zase o krok blíže civilizované Evropě. Gedimino prospekt je dokonalá evropská ulice - bez jedinečnosti a bez lásky. Zmizelo vše, co dokázalo pohladit, a já jsem ztratila svého jediného litevského přítele.

jaro 2004




Další články tohoto autora:
Natálie Nerandzicova

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku