Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 16.7.2004
Svátek má Luboš




  Výběr z vydání
 >ZAMYŠLENÍ: Úplné zatmění mysli
 >PENÍZE.CZ: Pomůže novela vysokoškolského zákona?
 >VÍKENDOVINY: Ženeva... ženeva... ženevadí
 >LITEVSKÉ LISTY: Transport
 >POLITIKA: Jak funguje dnešní česká politická scéna 4.
 >NÁZOR: Osobní styk s voliči je pro ODS jediným řešením
 >NÁZOR: Šest let vlády ČSSD, šest let podvodů
 >NÁZOR: Mediální připosrání se
 >NÁZOR: Zeď izraelské svobody
 >POVIDKA: Začátek prázdnin
 >KOMENTÁŘ: Fifty-fifty
 >GLOSA: Hrrr na viníky !
 >EKONOMIKA: Koruna v dlouhodobém výhledu posílí
 >PENÍZE.CZ: Malá škola zvyšování úroků: hlavně nenápadně!
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Běž na západ, mladý muži! Ale kde to je, jsi-li na Měsíci?

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
16.7. LITEVSKÉ LISTY: Transport
Natálie Nerandzicova

Vždy, když jsem čítávala v historických knihách o nejrůznějších dějinných povodních, bývala jsem zahlcena čísly. Numera skákala z nahuštěných řádků a splývala s letopočty panovníků, bitev a příměří, a tak se nakonec oběti četných hladomorů a nehrdinně padlí ve válkách na počest heroických vůdců staly jen jakousi zmínkou na okraj, beztvarou a bez tváře.
Já si ty lidi vždycky snažila představit a bylo mi strašně líto, že se mě na ně nikdo nikdy nezeptá, že ve škole chtějí zase jenom to číslo, kterému se odborně říká údaj. Miluji doteky dějin.
I proto mé první kroky Ve Vilniusu vedly k Televizní věži, které Litevci říkají TV bokšta. Je pro ně vzácná, ne však kvůli otáčivé restauraci, alébrž kvůli tomu, co se u ní odehrálo v roce 1991. Jen před pár lety se tu střílelo a umírali lidé, hlavně velmi mladí. Dívala jsem se do tváře té dívky, které tuším bylo sedmnáct, když ji přejel ruský tank. A jak ji tak ostatní vytahovali z pod toho tanku, tak to nějaký šikovný fotograf vyfotil, a ten obrázek tanku a lidí s holýma rukama obletěl celý svět. V onom roce neblahých událostí mně bylo jenom o rok méně a také jsem studovala gymnázium. Dívám se na měkkou, hladkou tvář s vlnitými vlasy a nevím, proč ona tady není a já tu jsem.
Trvalo mi nějakou chvíli, než jsem se vzpamatovala z přímého doteku historie. Jednou ze mě bude jen stručný v matričním zápisu a tam z těch chvil zbudou dvě řádky v učebnicích, na které si stejně studenti u zkoušek nebudou ani umět vzpomenout.
V masochistické touze po vědění jsem o týden či dva později zamířila do Muzea KGB na hlavní třídě Gedimino prospekt. Cely předběžného zadržení, tak maličké, že v nich mohl člověk jenom stát, mučící temné kobky se studenou vodou, či ledové samotky a vypolstrovaná místnost se svěrací kazajkou křičí, jako křičeli vězni, kteří mnohdy zmizeli beze stopy doslova přes noc: kněží, učitelé, lékaři, profesionální vojáci i sedláci s upracovanýma rukama. Slyším jejich dech, sténání i prosby.
Nesoudím. Sama vím, že bych zřejmě nic z fyzického a psychického týrání nevydržela. Ano, ano, máte pravdu. Můj soused je také partyzán a já jsem čínská královna, když tedy myslíte, jen už mě, prosím, přestaňte bít! Fotografie mnohdy snad ještě dětí, mladých lidí, kteří se rozhodli bránit svou zemi proti moci mnohem silnější. Několik desítek tisíc zahynulo. Tři sta tisíc "přestěhováno" na Sibiř. To je, jako by z Čech odvlekli milión lidí, nebo z Anglie šest miliónů, anebo z Ameriky dvacet miliónů. Po krásně vystavené popravčí síni, jež je ovšem v původních plánech popsaná jako kuchyně, dostávám tak příšerný hlad, jako snad nikdy v životě. Ještě se zvětší, když si znovu přečtu, kolik gramů chleba denně vězni dostávali.
Když zhltnu čtvrtý kopeček italské zmrzliny, zastydím se. Za to, že se tak nestydatě cpu. Za to, že my jsme to nikdy tolik neodskákali. Za to, že jsme nikdy pořádně nebojovali, nikdy se pořádně nebránili. Za to, že dokud jsem nepřijela do Litvy, nikdy předtím jsem neslyšela o partyzánské válce proti Rusům nebo o sibiřských transportech. Nikdo nám to nikdy neřekl. Litva - to bylo Rusko.
Slunce svítí tak silně a barvy jsou mnohem jasnější než v naší kotlinaté vlasti. Třída, kterou tak draze a tak slavně opravili, bohužel ztratila svůj půvab a vypadá jako kterákoli jiná evropská ulice.
Hlas zezadu se mě ptá, zda hovořím anglicky. Plna ochoty pomoci turistovi v nesnázích se otáčím. A hned vidím, že jsem udělala chybu. Oslovujícím je litevský mladík v plné síle, který žebrá v centru města a pokud možno od lidí, které si vytipuje jako cizince. Vysvětlí mi, že studuje v Kaunasu a že potřebuje peníze na dopravu a taky na jídlo. Odvětím, že to se spletl, že před týdnem mi tvrdil, že studuje v Klaipedě, a před šesti nedělemi, že nutně potřebuje dojet do Marjampole za těžce nemocnou matkou. Mohutný vysoký mladý muž se přede mnou rozbrečel. Hysterická scéna je čím dál trapnější. Navrhnu, že by se svou znalostí jazyků (potkala jsem ho nejméně dvacetkrát a slyšela při různých příležitostech mluvit anglicky, rusky, německy a francouzsky) mohl jít zkusit pracovat. Nato nasadí nepřípustný výraz, prohlásí, že nerozumí anglicky a k tomu dodá cosi nelichotivého na mou adresu v litevštině a se sklopenou hlavou odchází.
Tak tohle tedy určitě nebyl litevský vlastenec, říkám si. Ulice se zdá potažená šedou barvou a já se nořím do davů lidí, kteří míří do mondénních obchodů a kavárniček. Na rohu potkám našeho milého bezdomovce. Kouří cigaretu, mává na mě a jako vždy se ptá, jak se mám. Lámanou litevštinou si s ním chvilku povídám a dám mu deset lita. Usměje se do svých rumcajsích vousů, pokývne a strčí bankovku do kapsy kalhot. Posadí se na svůj odřený kufr a pytel s věcmi a dívá se šťastně před sebe. Vypadá, jako by se vydával na hodně dalekou cestu.

leden 2004




Další články tohoto autora:
Natálie Nerandzicova

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku