Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Sobota 17.7.2004
Svátek má Martina




  Výběr z vydání
 >BÁSNĚNÍ: Tys nešla
 >INFO: Jedinečná kolekce letniček je v plném květu
 >BÁSNĚNÍ: Telefonní číslo
 >MOBY DICK: Proč mlčí Gross
 >MEJLEM: Ohlasy a názory čtenářů
 >ZAMYŠLENÍ: Úplné zatmění mysli
 >PENÍZE.CZ: Pomůže novela vysokoškolského zákona?
 >VÍKENDOVINY: Ženeva... ženeva... ženevadí
 >LITEVSKÉ LISTY: Transport
 >POLITIKA: Jak funguje dnešní česká politická scéna 4.
 >NÁZOR: Osobní styk s voliči je pro ODS jediným řešením
 >NÁZOR: Šest let vlády ČSSD, šest let podvodů
 >NÁZOR: Mediální připosrání se
 >NÁZOR: Zeď izraelské svobody
 >POVIDKA: Začátek prázdnin

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  
 
17.7. BÁSNĚNÍ: Tys nešla
Otokar Březina


Příliš brzy jsem rozsvítil lampy a do váz natrhal kvítí
a vůněmi, jež v plamenech šlehají krví, své síně jsem nadech:
koberce prostřel jsem, naléval vína, v nichž slunce minulá svítí,
jež před lety usínala v chudých mých vinohradech.

Tys nešla. Hodiny z dálky se smály, má jara v nich jasmíny kvetla
a dýchala na tvůj neznámý obraz ověnčený liliemi;
čas vadl, růže mé chřadly, vína má hořkla, rudla má světla,
a sny, jež jsem ti naproti vyslal, se vrátily teskny a němy.

Tys nešla. Zaklínal jsem tě magií Vůle, jež prostorem sálá
proudy tajemných spojení a přenáší nejhlubší chvění.
Větrům jsem házel setbu své touhy, aby v duši ti vzplála
v ohnivé keře a sugescí vůně vedla tvé snění.

S dušemi básníků jsem hovořil o tvé váhavé chůzi;
naděje má s umdleným úsměvem seděla na prahu dveří;
oněmly cesty, bázní se schoulily stromy a v soumraku hrůzy
šlépěje přátelských kroků jak černým sněhem se zaváty šeří.

Tys nešla. Kdo tě potkal a svedl z mých zahrad? Či leká
tě oblak, jenž zhaslými slunci se pozdvih a nad mým domem se prostřel?
Či smrt, která zabíjí na křižovatkách mé hosty a čeká,
až sám se přiblížím k oknu, blízko na osudný dostřel?

Je pozdě již. Záclony zdvihám, okna svá bez bázně otvírám výším
a od hvězd zvoní mi píseň započatá před staletími;
neznámý hlas tvůj chladivým nárazem éteru slyším
z té písně věčné se třásti tóny přitlumenými.

V noci všech světů padá, kde polibků jásavá bouře se sráží,
jež rozžehá v křížem blesků nesčetné životy příští.
Věř, my se to líbáme tisíci retů, objetím tisíců paží
ve věčnosti bolestné něhy, jež od věků do věků prýští!

Ve vášnivém tepotu věčného Srdce, jež tisíci údery buší,
v tušení, jež prochází hroby a svítí z budoucích zoří,
v tajemství Zrání, jež v jedné duši slívá tisíce duší
a pohledem letícím věky na tváři spřízněné hoří.




Další články tohoto autora:
Otokar Březina

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku