Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 19.7.2004
Svátek má Čeněk




  Výběr z vydání
 >SMUTNÝ PŘÍBĚH: Muselo to být?
 >NÁZOR: Víme proč a koho volíme?
 >GLOSA: Několik glos
 >FEMINISMUS: Matriarchát u šimpanzů bonobo
 >DETEKTIVKA: Stín dravce
 >ZAMYŠLENÍ: Jsme skutečně zaostalí!
 >REAKCE: Jak jsem byl "odsouzen"
 >REAKCE: Ke komentářům k mému příspěvku o Ústavním soudu
 >PARDUBICE II : Informace o estébáckých snahách
 >POSTŘEH: O pláštěnce
 >PENÍZE.CZ: Penzijní fondy: deset svíček na dortu
 >BÁSNĚNÍ: Tys nešla
 >INFO: Jedinečná kolekce letniček je v plném květu
 >BÁSNĚNÍ: Telefonní číslo
 >MOBY DICK: Proč mlčí Gross

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
19.7. DETEKTIVKA: Stín dravce
Lydie Junková

Trčel jsem ztrnule na vrcholku toho vysokého kopce. S odporem jsem se předklonil, jako by mi někdo zezadu tlačil hlavu dolů. Podíval jsem se pod sebe. Svah pode mnou byl strmý, odpuzující pustota. Hluboko dole se potápěl do hustých křovin, tu a tam z nich čouhal ostrá skaliska, široko daleko ani kousek přehledné půdy, nikde žádná cesta. Ztracené a zapomenuté místo. Až vzadu se táhly k obzoru lány zoraných polí, vysoko nad nimi se chvěla proti nebi černá silueta dravce. Ze západu se sunul nabobtnalý temněšedý mrak, pomalu pohlcoval slunce, jeho poslední chabé paprsky. Začínalo se smrákat. Ochladilo se, vzpomínám si, jak jsem se třásl, jak mi byla zima…Jenže to nezpůsobil vnější chlad.

Kousek za mnou, v husté smrčině, něco slabě zapraskalo - myslel jsem, že je to
vysoká. bývalo jí tu dost. Anebo - Fascinovaně jsem se pohnul tím směrem, vstoupil
váhavě na kraj tmy, nikde nic. A potom se najednou cosi mihne světlinou pár metrů ode mne. Ne, to není zvěř! Zdá se mi , že vidím vysokou postavu, hlavu se světlými vlasy - Kdo tu může být? Rozbíhám se, zakopávám o kořen, padám na kolena. Neznámý zatím zmizel, utíkám za ním, dolů k silnici, jen zdálky zahlédnu jeho zelenou bundu a světlou bradku , nastupuje do nějakého modrého vozu, vzápětí se ozve motor a je pozdě na všechno.
Ale nač vlastně? Proč mě tak rozčílil? Vždyť on přede mnou neutíkal, možná ani netušil, že tam jsem! Slabá útěcha. Byl jsem tak rozčilený, že jsem nejdřív ani nemohl nalézt motorku. Pobíhal jsem kolem dokola, až za chvíli jsem ji našel pod stromem. Už si pořádně nevzpomínám, všechno jako bych zapomněl. Nebo spíš chtěl vymazat z mysli, kromě té jedné věci, která se mi zasekla do duše dravčím drápem... Vůbec nevím, jak jsem se tenkrát dostal do postele.
Potom se pár dní nic nedělo. Chodil jsem prostě normálně do práce, připravovali jsme projekt na nový výzkum. Jako vždycky to spěchalo - a byl jsem rád, protože při té honičce nebyl čas na pocity, vsakovalo ke neviditelné bahno, které se mi usazovalo v duši. Draly se na povrch jen po večerech, ale zaháněl jsem je prášky na spaní . Až potom to dopoledne v ústavu. Zrovna jsem pročítal poslední oponentní posudek, ostatní se už chystali na oběd. A najednou jako výstřel ze zálohy:"Poslouchali jste včera tu pátrací relaci po pohřešovaných osobách?" zeptal se někdo - už ani nevím, kdo s tím vlastně začal. "Myslím, že jde o toho inženýra, co nám tu kdysi dělal expertízy!"
"A co vlastně říkali?" zajímal se Olda a zajel si podle svého zvyku rukou do vousů. "Že byl naposledy viděn v nějaké vinárně - S někým tam prý seděl, ale neví se zatím, kdo to byl."
"A proč ho vlastně starej tenkrát vyrazil?" zeptal se někdo zvědavě. A pak se to rozjelo jako po klouzačce. Směrem dolů.
"No to je jednoduchý: protože mu lezl za manželkou."
"To ale nebyla jediná ženská, za kterou běhal! Co já vím, tak měl spoustu jinejch."
"Třeba ho teda odprásknul nějaký žárlivý manžel!"
Drmolili jeden přes druhého, každý si přiložil polínko. Jako by mě mlátili do hlavy, každý zvlášt.
"Copak našli jeho mrtvolu? Spíš bude u některý svý kůstky. Jak on se vlastně ten inženýr jmenoval?"
"Rudla. Rudolf Drápa, " řekla sekretářka. "Stejně je to divný jméno."
Poslouchal jsem jako uhranutý. Pak jsem poslouchat přestal. Najednou jakoby kolem hučela voda - nebo mi hučelo v hlavě? Čekal jsem zoufale, až konečně vypadnou.
"Ty nejdeš na oběd? Slyšíš ?" zatřásl mi někdo ramenem. Byl to Olda.
Viděl jsem jenom tu jeho bradku. Byla světlá. I vlasy měl světlé.A také vlastnil bleděmodrou škodovku…
"Já dneska nemám hlad," odpověděl někdo za mne; ne, byl jsem to já.
"Tak zajdem večír na pivo!" řekl Olda už u dveří. Ani nečekal na odpověď.
Civěl jsem bůhvíjak dlouho na zavřené dvéře. Co blázním? Vždyť to přece nemusel být Olda! Světlé vousy má kdekdo. Kde by se tam nahoře vůbec vzal? Musel by nás sledovat, už od chvíle, kdy jsme s Rudolfem nasedli na motorku - a to byl úplný nesmysl, proč by to dělal? O mých starých účtech nic nevěděl! Lovit nechodil. A kdyby se tam snad nějakou šílenou a nepochopitelnou náhodou vyskytl a viděl , co se stalo, copak by jen tak zmizel a tvářil se potom jakoby nic? Přece bych to na něm musel poznat!
Ale pořád jsem neslyšel na žádnou logiku, byl jsem prostě bez sebe. Než se ostatní vrátili z oběda, vyklidil jsem pole. Nechal jsem Oldovi na stole vzkaz, že mám důležité jednání a že už se ten den nevrátím. Bude mu určitě divné, že jsem si na to vzpomněl tak pozdě - znal mě dlouho, moji precizní, systematickou, až puntičkářskou povahu. Co si bude myslet? Pokud tam nahoře nebyl, pustí to z hlavy, uvažoval jsem nervózně cestou domů, na přechodu jsem jen tak tak zastavil před nějakým pomateným chodcem.
Jenže kdo tu byl pomatený? Když jsem doma rozsvítil, jako bych dostal ránu: třeba se mnou si chtěl Olda zrovna dnes se mnou promluvit! Třeba se mě chtěl zeptat… Ale nač? Kdyby něco věděl, přece by tak dlouho nemlčel, takoví přátelé my dva zase nejsme ! Nebo se nemohl rozhoupat a teď mě chtěl aspoň varovat, že to ohlásí? Popohnala ho snad ta pátrací relace? Nedávalo to smysl. Jediné, co mělo smysl, bylo to, co se stalo. Splatil jsem dluh. Starý dluh.
Z toho šíleného přemýšlení, ono to vlastně nebylo přemýšlení, ale zpotvořený výplod zmateného mozku, jsem usnul před televizí, stejně jsem neměl potuchy, co vysílali. Zmítal se mi před očima úplně jiný děj…Když jsem se z něj vymotal, měl jsem na chvíli pocit, že jsem se už opravdu zbláznil. Vybavilo se mi, co jsem kdysi četl o schizofrénii. Byl jsem já vůbec s tím Oldou na pivu? Třásl jsem hlavou, ale žádnou odpověď jsem nevytřepal.
Probudil jsem se v křesle. Bolela mě hlava, ale noční můra aspoň zalezla někam pod koberec.Třel jsem si ztrnulou šíji, trochu jsem se vzpamatovával. Začínal jsem mít dokonce pocit, že opět dokážu rozumně uvažovat. Ale člověk nikdy nemá ztratit ostražitost a pochybnosti…
Druhý den ráno byl v ústavu poprask."Olda je v nemocnici!"vykřikovali jeden přes druhého,sotva jsem otevřel dveře. Něco jsem zablekotal. Nevěnovali tomu pozornost.
"Šel domů z hospody a někdo ho vzal po hlavě!" ječela sekretářka..
Potom už si nepamatuju, co kdo říkal. Odpoledne jsme šli všichni za Oldou do nemocnice. Táhl jsem se za ostatními, krok a krok, uvnitř ztuhlý jako zmrazený králík.
"Nikdo k němu nemůže!" řekl lékař kategoricky, když spatřil tu hordu lidí. "Stejně teď spí. Ošetřili jsme ho a dostal samosebou něco na uklidnění."
"A řekl vám aspoň, co se mu stalo?" naléhala sekretářka; ani v rakvi by nedokázala potlačit chorobnou zvědavost.
Na lékaře to neplatilo. "Vy jste od policie?" odbyl ji. "Ostatně nějaký kapitán už tady byl."
"A co jste mu řekli?" Ta ženská byla nemožná. Divil jsem se, že ji ten doktor hned nevyrazil.
"Že pacient si na nic nevzpomíná. Amnésie!" Znělo to zřetelně ironicky."Možná jste o tom slyšela. A teď vás prosím -" Pohybem ruky nás slušně vyprovodil.
Zničeho nic mě napadlo: teď bych sem měl v noci vlézt oknem - mříže na nich nemají - a dorazit ho! Zděsil jsem se sám sebe: připadal jsem si jako figurka z mizerného krváku.V ústech jsem cítil odpornou příchuť bahna. Zvedl se mi žaludek.
"Co je ti?" vyptávali se mě udiveně. "Vždyť on se z toho Olda dostane, neboj !" Ohromně mi to pomohlo. Tu noc už jsem nezamhouřil oka. Prášky to vzdaly. Snad už nikdy neusnu. Měl bych jít zpátky na ten kopec a - Ale mě vždycky dlouho trvá, než se k něčemu rozhoupu…

"No nepřátele, ty Olda neměl, aspoň co já vím," pronesl bezvýrazně náš šéf. Tvářil se korektně jako vždycky.
"Až na toho - " vmísila se sekretářka okamžitě. Bodejť ne, ten kapitán, co přišel vyšetřovat , byl náramně pohledný. Měl přímo nebesky modré oči. Jen trochu studené. Nebo nemilosrdné?
"Nechte toho, Evo," napomenul ji rozladěně šéf. "To s tím nemá co dělat!"
"Jak to, že ne?" zazpívala svým nejsladším hlasem. A samozřejmě začala s těmi drby: "Oldova manželka prý má milence!"
"Z jakého důvodu by měl pana Dohnala napadnout ?" dotazoval se kapitán.
"Protože se Olda nechce rozvíst!"
"A on ho k tomu chtěl přimět úderem do hlavy?" Kapitán se rozhlédl po nás ostatních, kteří jsme postávali nebo posedávali v šéfově pracovně. "Kdo z vás s panem Dohnalem mluvil jako poslední?"
Musel jsem s barvou ven, stejně by to prasklo. "Byli jsme spolu na pivu," řekl jsem.
"A kdy?"
"Ten večer předtím - než se to Oldovi stalo."
"A kde jste byli?"
"V restauraci Na hájku."
"To je ve Stodůlkách," pletla se do toho Eva.
"Vy tam chodíte s nimi?" otázal se kapitán.
"Tam chodíme jenom my dva," řekl jsem.
"Pravidelně?"
"Tak dvakrát, tříkrát týdně."
"Ve stejné dny?"
"To ani ne. Jak nás napadne. Ale skoro každý pátek."
"Proč právě tam?"
"Oba tam poblíž bydlíme."
"Do kolika hodin jste byli v té restauraci?"
"Asi do půl dvanácté, tak nějak. Můžete se tam zeptat."
"A odtamtud jste šli společně domů?"
"To ne, já bydlím opačným směrem. Olda chodí zkratkou kolem rybníka. A kde - ho vlastně našli?"
"Co víte o údajném milenci jeho ženy?"
"Dohromady nic. On o tom se mnou nemluvil a já jsem se nevyptával. My jsme sice dobří známí, ale zas ne takoví přátelé."

Nějaký čas se nic nedělo. Aspoň policie se stáhla. Pro mne to byly dny, které se mnou mlátily o zem. Neměl jsem ale být rád, že Olda ztratil paměť? Měl. Ovšem radovat jsem se nemohl. V ústavu se o něm pořád mluvilo, každý si něco vymýšlel. Jen pomalu ty řeči utichaly, jak docházely nápady. Jenže sotva jsem se začal stavět na nohy, objevily se znovu ty studeně modré oči. Se mnou ale tentokrát kapitán nemluvil.
Eva potom zasvěceně vykládala, že toho milence už objevili. "Alibi prý nemá!" tvrdila.
Mělo mě to upokojit, ale nefungovalo to.Určitě nevyřadili z podezřelých ani mne: já jsem přece také žádné alibi neměl, nikoho jsem tu noc nepotkal a bydlím sám, to samozřejmě věděli. Proč se mě teď kapitán už na nic neptal? Pořád jsem na sobě cítil ty jeho oči. Ale tak pronikavý zrak přece mít nemohl, aby dohlédl až … Ne, bylo to jen ve mně, že jsem z něj měl strach.
Nejraději bych se byl rozběhl k tomu svahu, jestli tam neuvidím jiného člověka se světlou bradkou - co když to byl nějaký myslivec? Nebo hajný? Zatrnulo mi. Ti chodí se psy … Jenomže žádný pes se nemohl dostat dolů, do strže. Co by myslivci hledali v té pustině, v těch neprostupných křovinách? Ne, tam je věčný hrob…
Uklidňoval jsem se, jak jsem mohl. Vždyť jsem jen vyrovnal ten starý účet! Ale bylo to marné. Pořád jsem se propadal sám v sobě do minulosti, daleko do minulosti… Pořád jsem vedl urputný , nekonečný a nesmyslný dialog.
Jak jsi mi dokázal provést tak strašnou špinavost ? Nechtěl jsem tenkrát vůbec uvěřit, že jsi to byl ty, můj kamarád…Jako bych dostal bičem do tváře. Vztek, hnus, zoufalství, o to horší, že naprosto nezmocné. Bylo mi z tebe zle. Proč jsi to udělal? Pro peníze, jak jinak… Ty jsi měl vždycky nejradši ! Vždycky jsi byl takový, už na fakultě . Jenže - býval jsi můj přítel a já jsem spoustu věcí neviděl, možná nechtěl vidět? Ale nikdy mi nepřišlo na mysl, čeho jsi pro peníze schopen. Kolik jsi na tom vydělal?
A teď na mě útočíš ještě z hrobu - vlastně je to tvůj hrob, ale ty jsi přežil, mstíš se mi zpátky. Co jsem udělal, bylo k ničemu. Co jsem si vlastně myslel? Že ten účet vyrovnám ? Spíš jsem se potrestal sám. Jak mám žít dál? Nemám jít a všecko ohlásit? Měl bych pokoj.
V tomhle šíleném tanci všech pro a proti jsem teď žil, chodil po ústavu, odpovídal, když se mě ptali; asi si ničeho nevšimli. Olda byl pořád ještě v nemocnici a na nic si nevzpomínal. Nebyl na tom nakonec líp , než já? Přestal se starat, co mu provádí jeho manželka, nemusel s nikým mluvit, měl pokoj…Jenomže on si to všecko možná vůbec nebral: nikdy si nestěžoval, že by s ní byl nešťastný - Ženatý byl už snad dvacet let - a kdoví, jestli ji sám nepodváděl! Krk bych na to nedal.

A potom se najednou stalo, co jsem nečekal, co jsem vůbec nepředpokládal… "Našli jsme svědka," řekl mi kapitán. Ani mě nemusel provrtávat očima. I poloslepý by postřehl, jak jsem sebou škubnul.Něco jsem zablekotal. Jakého svědka? řvalo to ve mně strachy.
"Tu noc, kdy jste se s panem Dohnalem údajně rozešli, jste šel za ním."
"Za Oldou?" škytl jsem. "A kdo vám tohle řekl?"
"Na tom nezáleží. Fakt je, že jste ho sledoval. Proč jste za ním vůbec šel?"
"Snad si nemyslíte, že jsem ho -"
"Proč jste ho sledoval?"
Tenhle policajt - pokud nějaký svědek vůbec existuje - zřejmě zatím neví, kdo Oldu napadl! Tolik úsudku mi ještě zbylo.Tak jsem se vzchopil: "Chtěl jsem s ním ještě mluvit, ale potom jsem si to rozmyslel."
Teď mi ty chladné oči dělaly z dušičky ementál. Nadechl jsem se: "Co se potom stalo, nemám tušení," řekl jsem. "Bylo to - loupežné přepadení?"
Pochopitelně mi neodpověděl.
Teprve když odešel, začal jsem se doopravdy klepat. Kdyby se tenhle modrooký dostal na skutečnou stopu, už by ji nepustil. Když jsem si dával do konvice vodu na čaj, třásly se mi ruce jako starci. Svým způsobem to odpovídalo: nebylo mi ani padesát, ale žil jsem už příliš, nesnesitelně dlouho. Znovu ta vtíravá, neodbytná myšlenka, abych to vzdal. Abych se sebral a šel za tím kapitánem a všechno mu řekl. Nikoho jsem neměl, kdo by mě potřeboval, tak k čemu to prodlužovat? Ale ještě ve mně zbyl cár toho pocitu, kterému se obyčejně říká pud sebezáchovy. Primitivní, archaický pud po udržení organismu - za každou cenu.. . Držel i mne, ač jsem jím pohrdal. A tudíž mě znovu, bůhví pokolikáté, napadlo, abych se tam nahoru vrátil a hledal toho skutečného svědka. Skutečného? Oldu jsem přece ještě docela nevyloučil. Kapitán neměl tušení, že tu noc, když jsme vyšli z hospody, Olda najednou nadhodil, že by si se mnou rád promluvil, ale když jsem se zeptal, o čem, mávl jen rukou: "Až někdy jindy, teď už jsem ospalej." Proto jsem šel ještě za ním, abych to z něj dostal…
Ovšem co? Všecko byly jen pusté dohady, moje zoufalá nejistota: nad tím svahem mě spíš viděl někdo úplně jiný. Kdybych se tam dost dlouho potloukal, třeba bych potkal jiného světlovlasého s bradkou.
Týž neodbytný pud sebezáchovy mě ovšem zase varoval: pachatel se vrací na místo činu a obyčejně na to doplatí! Bylo to k zbláznění. Chvílemi jsem už sahal po telefonu, číslo mi kapitán dal. Tušil, že mu zavolám? Nebo to byla běžná rutina? Než jsem se stačil rozmyslet, jednal život za mně. Osud je zlomyslná stará bába, která číhá na příhodný okamžik, aby vás kopla z té strany, odkud to nečekáte.
Ten den, pozdě večer, jsem zaslechl ve zprávách, že někde vypukl požár. Pořád někde hoří, pořád vybuchují bomby…Ale tohle byl požár a bomba zároveň. Příští ráno jsem otevřel noviny. Za minutu jsem zíral:
...Plameny zachvátily les poblíž obce Chlumčany a rozšířily se neuvěřitelnou rychlostí vyschlým porostem až do dva kilometry vzdálené strže…Ty novinové řádky postavily svět na hlavu.Tak teď máš teprve definitívní pohřeb: zbude z tebe popel v popelu a možná pár kostí… Je konec, Rudolfe, teď už bude definitivně pokoj.
Byl to šeredný omyl. Takový, který vás srazí k zemi a mlátí s vámi, dokud nezůstanete bezmocně ležet. A ještě na vás plivne.
Týž večer hlásili ve zprávách, že "v opuštěné roklině, asi dva kilometry od Chlumčan, objevili dva členové hasičského sboru ohořelé tělo muže. Policie …"
Policie se dostavila brzy. Zmítal jsem se mezi apatií a atavistickým strachem. Kde zůstalo moje odhodlání všecko oznámit ? Na nic jsem se nevzmohl, jen jsem trpně přihlížel, jak figurkami v ústavu nelítostně pohazuje necitelná měchačka vyšetřování, jak je nemilosrdně obrací rubem navrch...Jedině Olda tomu ušel, protože s ním pořád ještě nebyla řeč. Zjistili sice, kdo ho napadl, nějaký narkoman, který potřeboval prachy, ale paměť mu tím nevrátili.
A já jsem mlčel. Vždyť jsem udělal jen to, co jsem udělat musel! Co se Jaruna naplakala, když kluka vyhodili ze školy, rovnou na vojnu, do té hrozné posádky! Stejně se ta její nemoc zhoršila vším tím trápením, možná, že tu mohla být podnes! Nezničil jsi jenom mne, ale hned tři lidi! Kluk potom, co se vrátil z vojny, nebyl už nikdy jako dřív… Přitom nás s Jarunou tenkrát vůbec nenapadlo, že bys za tím mohl být ty! Chodil jsi k nám dál, potřásal hlavou, tvářil se účastně. A my jsme ti věřili, že s námi cítíš! Až později jsem se to čirou náhodou dověděl. Určitě jsi nezničil jenom nás! Byl jsi naprosto bezectný, nebezpečný komukoli. Ve své drzé namyšlenosti jsi nic netušil - a tak jsi jednou přišel s nápadem, abychom si vyjeli na srnce. Načerno, samozřejmě.
" Určitě víš, kde mě nikdo nenačapá! Třeba blízko té vsi, kde bydleli vaši!" přemlouval jsi mě. "Vem motorku a jedem!"
Nic jsi nedal na moje námitky. Vůbec jsi je neposlouchal. A tak sis podepsal vlastní ortel.
Srnec nešel, jako vždycky jsi byl netrpělivý. Posadil ses nad svah, pušku na kolenou. "Koukni na toho černýho ptáka! Vidíš, jak plachtí? Ten se má! Bez varování se vrhne , nač si zamane! Uloví si, co chce!" řekl jsi s obdivem, určitě jsi tomu dravci záviděl.
Stál jsem za tebou - a jako blesk - ten nápad.
Roztřásl sem se. Natáhl jsem paži …
Nevím, jak dlouho mi trvalo, než jsem se podíval dolů. Hluboko pode mnou změť křovin, do kterých jsi zapadl. Poslouchal jsem, ani hlesu. Ani jsi nemohl přežít pád z takové výšky…
Co bych byl udělal, kdybych tě slyšel křičet? Na to nemám odpověď. A nikdy mít nebudu.

Kapitán Vít mě poslouchal mlčky, nevyhlížel ani trochu překvapeně; jak dlouho už asi čekal, že se nakonec přiznám?
"My jsme zjistili, že jste se dobře znali. Už z fakulty," řekl. "O Rudolfu Drápovi máme tlustý fascikl: udával kdekoho, sousedy, spolupracovníky. I přátele. Také bral nestydaté úplatky při přijímacím řízení ."
"On měl rád jenom peníze. A sebe." Konečně se mi ulevilo, teprve teď bylo opravdu po všem.
Podíval se na mne těma neuvěřitelně modrýma očima. Nebyl v nich ani záblesk radosti nebo zadostiučinění.
"Vy jste na mne neměli svědka?" Z ničeho nic mi to došlo.
"Ne. Nebýt toho požáru, asi bychom nic nezjistili. A vy jste mohl klidně tvrdit, že tam spadl sám!"
Zavrtěl jsem jen hlavou. Slova byla stejně na nic.
"Já vím," řekl za mne. "Už byste s tím nedokázal dál žít."




Další články tohoto autora:
Lydie Junková

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku