Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 18.8.2004
Svátek má Helena




  Výběr z vydání
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Jak bylo na moři
 >PSÍ PŘÍHODY: Za tohle Bart nemůže
 >GLOSA: Udělej něco s tím psem!
 >POLITIKA: A co na to občané
 >POLITIKA: Průběh demonstrace proti Přibylovi zklamal
 >POVZDECH: Tenkrát v srpnu 2004………
 >ZDRAVOTNICTVÍ: Co s ním?
 >USA: Kerryho předvolební křeče
 >EKONOMIKA: Léto přineslo pokles akciových indexů, ale vytváří příležitosti pro otevření dlouhých pozic
 >POLITIKA: To už není vláda puberťáků, zdá se, že nám vládne Grosstapo!
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Globalizované hospody
 >PSÍ PŘÍHODY: Vteřinový míček
 >EU: Špidla v Bruselu je dobré řešení
 >SPOLEČNOST: Ty hlavy skopové!
 >SPOLEČNOST: Zdravotní knížky nic nevyřeší

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  
 
18.8. GLOSA: Udělej něco s tím psem!
Dagmar Ruščáková

Současný mediální zájem o problémy spojené s chovem psů je v naprosté většině případů zaměřen na následky a pokud se hovoří o příčinách a prevenci, tak se diskuze obvykle zredukuje na povinné čipování psů a represi. Ráda bych dnes popsala jednu situaci, kde sice největším dramatem byly zamazané kalhoty, ale která odkrývá nejednu příčinu potíží, které kazí soužití lidí a psů.

Bylo to v sobotu v na frekventovaném výletním místě – ve skalách. Množství lidí, často s kočárky se tísnilo na kratším prohlídkovém okruhu. Mezi lidmi se na vodítcích proplétala také řada psů, sice většinou nešťastných z horka a nemožnosti se volně proběhnout, ale disciplinovaných.

Přišli jsme na místo, kde se cesta rozšiřovala, turisté obdivovali vodopády a ti unavenější poposedávali v nevelkém altánku. Potřebovala jsem si vysypat písek z boty, tak jsem tam zamířila také. Vtom mě spatřil malý bílý pejsek (west highland teriér) a radostně se ke mě vrhnul. Šňůru flexi vodítka volně tahal za sebou. Jestli ve mě viděl spřízněnou duši nebo z mého oděvu cítil naše psy, to nevím, ale výsledkem bylo, že mě důkladně omotal vodítkem a vesele poskákal světlé kalhoty zamazanými tlapkami.

Viděla jsem, že mi žádné nebezpečí nehrozí – byl to mladý pes, sotva odrostlé štěně, měl radost ze života a žádné vychování. Sama se snažím co nejlépe vychovávat a cvičit naše tři čtyřnohé svěřence, takže mě zajímalo, co s nastalou situací udělá majitel psa, ke kterému vedlo povolené vodítko. Ten se rozkřičel. K mému překvapení však rozhodně nešlo o povely určené psovi, ale o peskování asi desetileté holčičky.

„Chyť si toho psa! Dělej s ním něco! Vidíš, co ten pes dělá!“ Dítě začalo zmateně pobíhat a aniž by jakkoli promluvilo k „tomu psovi“, ho nakonec chytlo za obojek a ode mne odvleklo. Scéna skončila příchodem popuzené matky, která na výčitku „Nedáváte pozor na toho psa“ mlčky převzala zkrácené vodítko a nic nechápající štěně odtáhla pryč. Že by zazněla nějaká omluva směrem ke mě, když za celou dobu nepadlo ani jméno „toho psa“, jsem neočekávala a také se mi ničeho takového nedostalo.

Co z toho plyne? Základní scénář mohl být stejný jako v řadě jiných rodin. Dítě mořilo rodiče, že chce psa a ten mu byl darován nejspíš pod podmínkou, že se o něj „postará“. Každý soudný člověk ví, že dítě může s péčí o psa pomáhat, ale rozhodně se o něj nepostará a ve většině případů ho ani nedokáže vychovávat – čest výjimkám. Tady se zřejmě sešly ty nejnepříznivější okolnosti: otec zůstal v odmítání psa zatvrzelý, matka se s ním nejspíš kvůli němu hádá, takže faktické potřeby zvířete zůstávají stranou. Navíc to vypadalo, že o výchově psů neví nic ani přístupnější matka.

Jak by mohlo vypadat správné řešení situace? Předně k ní nemělo dojít – na tak frekventovaném místě měl pejsek sedět nebo ležet u majitele a neplést se ostatním pod nohy. Když už se tak stalo, měly následovat povely, které by jednak zabránily psu dělat co nemá a jednak by mu daly najevo, že tohle se prostě nedělá – nikdy. Následovat měla pochopitelně omluva ze strany majitele – když už pro nic jiného, tak protože je to obyčejná slušnost.

Takže si myslím, že jakmile mě pejsek začal obíhat a jevil snahu o nevhodné seznamování, měl zaznít povel „Nesmíš!“ nebo podobný, byť pokud jde o lidi společensky méně přijatelný, „Fuj!“. Před povelem měl pán pochopitelně psa oslovit jménem, aby bylo jasné, ke komu je příkaz směrován. Zároveň měl majitel vstát a osobně dohlédnout na to, aby ho pejsek poslechl. Pokud by psisko mělo pojem o povelech, mohlo následovat „Sedni“ nebo „Lehni“, což by ho znehybnilo a nemohl by dál pokračovat v nežádoucí činnosti. Takže když to shrneme, měl být postup asi následující: „Alíku, nesmíš! Ke mě!“ nebo „Sedni“ – když by „Ke mě“ ještě nebylo jistě zvládnuté, nebo v případě, že už bych byla omotávaná uvolněnou šňůrou. Za poslušnost měl být pes pochválen, i když šlo vlastně o nápravu prováděné neplechy.

Výsledkem by sice nejspíš byly opět moje potlapkané kalhoty, ale pes by se alespoň něco naučil a minimálně by byly v budoucnu uchráněny kalhoty někoho jiného. Jenže nevýchova „tohohle psa“ může vést z jeho bezradnosti jenom k malérům. Jeho lidé mu nedávají návod, jak řešit situace vhodně z lidského hlediska, takže je i příště bude řešit „po psím“. A třeba i kousne.

Přitom základních povelů není moc a jejich zvládání štěňata a mladé psy nijak netrápí – většinou se při tom baví. Jenomže to musí ten páneček vědět, že je to nutné, vědět jak na to (knih a cvičišť je plno) a nakonec to opravdu dělat. Většina majitelů psů tak i činí, i když s různou intenzitou a v různé kvalitě. Někteří na to samozřejmě kašlou. Naivně říkám: pojďme jim to připomínat přístupem k našim vlastním vícenohým miláčkům...

.


Další články tohoto autora:
Dagmar Ruščáková

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku