Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 23.8.2004
Svátek má Sandra




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: (Ne)být na (ne)správné straně dějin
 >POLITIKA: O závislosti
 >SPOLEČNOST: Buzerace na pracáku
 >PENÍZE.CZ: Investiční životní pojištění: jak na něj II.
 >AMERICKÝ STAV VĚCÍ 1: Statisticky vadnoucí evropské kořeny
 >NOVA: Televizní televize
 >SPOLEČNOST: První dáma francouzské kuchyně zemřela
 >MOBY DICK: Atraktivní zaměstnání u fantastických Českých Textáren
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Jednadvacátýho
 >EKONOMIKA: Tempo zvyšování úrokových sazeb se zpomalí
 >ZAJÍMAVOST: Fakta o Iráku
 >SETKÁNÍ: Ani jednou jsem nevystřelil!
 >ENERGETIKA: Zemi si přece nechceme zničit
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - autobusy a vlečňáky
 >PSÍ PŘÍHODY: Když se Iris urazí

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  
 
23.8. SPOLEČNOST: První dáma francouzské kuchyně zemřela
Ivan Rebensteiger

V neděli 15 srpna 2004 by se byla dožila dvaadevadesátých narozenin žena, která udělala pro popularizaci vařená všeobecně a francouzské kuchyně obzvláště více, než kdokoliv jiný na světě. Ve svém díle, napsaném s dvěma francouzskými kolegyněmi z kuchařské školy Le Cordon Bleu v Paříži přiblížila taje vaření klasickým způsobem ze základních surovin milionům zájemců o dobré jídlo a pití.

"Mastering the Art of French Cooking (Jak ovládnout umění vaření po francouzsku)" přiblížilo názorným výkladem s podrobným postupem krok za krokem toto umění v několika desítkách vydání aspirujícím kuchařům po celém světě. Na knize pracovala autorka a její spoluautorky přes deset let,než se kniha dočkala vydání u náhradního vydavatele, poté co knihu její původní nakladatel Houghton Miffin odmítl vydat. S tím že je moc rozvláčná, pro americké čtenáře příliš podrobná a že jedná o francouzské kuchyni, o kterou se stejně prakticky nikdo v USA nezajímá.

Naštěstí editor u nakladatelské firmy

Knopf viděl potenciál knihy lépe a s autorkami spolupracoval na úpravách, takže při vydání roku 1961 se kniha stala rázem bestsellerem. A její americká autorka se stala mediální hvězdou poté co bostonská televizní stanice WGBH-TV začala , nejdříve pokusně, vysílat její televizní seriál o vaření. Jméno Julia Child se stalo proslulým.

Julia McWilliams se narodila v kalifornské Pasadeně 15 srpna 1912 a jako dítě se do kuchyně prakticky nedostala. Jídlo u McWilliamsů nebylo nijak zvláštní a Julie se ani o vaření nijak nezajímala. O mnoho později vzpomínala, že doma často bylo k večeři do šeda vysušená skopová pečeně s mátou. Vystudovala Smith College v Massachussets, vysokou školu pro dívky z lepších rodin, a po promoci nastoupila jako reklamní pracovnice u firmy prodávající nábytek v New Yorku a Los Angeles.

Za druhé světové války pracovala pro Office of Strategic Services (OSS), předchůdce pozdější CIA. Sloužila z počátku ve Washingtonu a později na Ceylonu a v Číně. V Asii se seznámila s Paulem Childem, kolegou z OSS z odboru mapování, se sklony k dobrému jídlu a pití, se kterým .ve volném čase ochutnávali speciality místních kuchyní. Traduje se, že se spolu zúčastnili také vývoje přípravku na odpuzování žraloků, který OSS vyvíjela jako ochranu pro žabí muže v nepřátelských přístavech v Pacifiku.

Po skončení války se Julie vrátila do Kalifornie, kde se zapsala na první lekce ve vaření v Hillclife School of Cookery v Beverly Hills. Paul Child se stal diplomatem a vzali se roku 1946. Žili nějakou dobu ve Washingtonu až byl Paul přidělen do Paříže jako úředník US Information Agency. Tam se teprve Julia poprvé seznámila s francouzskou kuchyní. Zapsala se k Berlitzovi, aby si osvěžila svoji školskou franštinu a zapsala se do již tehdy známé kuchařské školy Le Cordon Bleu. Když se přes známé seznámila se Simone Beck a a Luisette Berthole, dvěmi Francouzkami které se chystaly napsat francouzskou kuchařku pro Američany, pořádaly ji, aby jako Američanka jim s knihou pomohla. Než ale k psaní knihy došlo, tři dámy si otevřely vlastní kuchařskou školu, Les tres Gourmandes, kde měly mnoho příležitostí si recepty vyzkoušet. Julia Child, která brzy převzala v tomto triumvirátu vůdčí roli, věděla z vlastního studia francouzských kuchařek, že jsou často skoupé na detaily, předpokládajíc u čtenářů dobré znalosti základních kuchařských technik. Julia se rozhodla ve své kuchařce tento nedostatek napravit a uvedla tedy detailní, až vyčerpávající postupy u všech předpisů. V původním rukopise například postup na výrobu lístkového těsta byl na asi osm stránek, a oddíl o omáčkách na šesti stech, výsledek to více než dvouletého experimentování tří gurmánek Julie, Simone a Luisette v jejich kuchyních. Julie z Paříže následovala Paula do Marseiile, Bonnu a Osla, kde pokračovala v návštěvách kuchařských kurzů

Ve stejné době, kdy byla kuchařka publikována, šel Paul Child na odpočinek z diplomatických služeb. Usadili se v Cambridgi v Massachusets, hlavně proto, že "je vždy mnoho zajímavých lidí v universitních městech", jak přiznala Julia později. Takové prostředí odpovídalo nejlépe Juliiným plánům vařit, psát a učit.

Známý z pobytu v Paříži pracoval pro bostonskou veřejnou televizní stanici WGBH - TV a pozval Julii jako začínající autorku na pohovor před kamerou o její zbrusu nové knize o francouzské kuchyni. Během pohovoru Julie demonstrovala, jak vyšlehat bílky do sněhu v měděné míse jako ilustraci ke svým teoriím. Divákům se demonstrace líbila a vyžádali si celou lekci ve vaření. Když na třikrát pokusně uvedený pořad měl úspěch, 184 cm vysoká velice domácky vyhlížející Julie Child se stala ve věku 50 let televizní hvězdou. Pořad "The French Chef" byl natáčen z kuchyně rozměrů 14x20 stop (4,25x6,1 m) v jejím domě, kterou si Paul a ona vybudovali a používala ji 42 let až do doby kdy se po smrti Paula odstěhovala do Santa Barbary v Kalifornii. Kuchyň darovala kompletní včetně asi 800 nožů pro národní museum The Smithsonian Institution ve Washingtonu, kde byla tato kuchyň instalována a po dvou letech zpřístupněna veřejnosti.

Julie Child napsala celkem sedm kuchařek, všechny na seznamu bestsellerů, poslední z nich, Jacques and Julia Cook at Home s Jaquesem Pepinem, jejím sousedem v Massachussets a bývalým šéfkuchařem Amerického presidenta deGaula.v roce 1999.

Přesto, že se proslavila svoji propagací francouzské kuchyně, nezapomínala ani na vaření v amerických domácnostech. Tak už ve své druhé kuchařce - "The Way to Cook" - byla jak zvěřina pečená v lístkovém těstu, tak i fazole zapečené po bostonsku. Své čtenáře i televizní diváky si získala a upoutala svoji nefalšovanou skromností, a tím že i komplikované postupy dokázala vysvětlit, předvést a naučit i průměrnou americkou hospodyňku. Vždy, i ve vysokém věku kladla otázky a nebála se poučit se, nebo udělat chybu. Ke svým spoluúčinkujícím nad kterými se skoro bez výjimky týčila i svoji výškou 184 centimetrů, se v soukromí i publiku chovala tak, jako by oni byli tou hvězdou, okolo které se pořad natáčí. Obtížně situace na kameře řešila s humorem a přehledem pravého profesionála. Když jí třeba při živém přenosu na kameře upadl krocan, který připravovala k nadívání, hbitě s úsměvem krocana sebrala, opláchla a se slovy "Jsme přece sami v kuchyni!" pokračovala v nadívání. S humorem brala i svoji lásku ke francouzské kuchyni. Na dotaz novináře, co považuje pro sebe za nejlepší jídlo, odtušila "Velký kus hovězí pečeně a láhev Ginu". Zato ale neměla ráda fanatiky správné výživy, "dietary zealots", kteří brojili proti mnoha nezbytným součástem francouzské kuchyně, od másla až po rudé maso. Prohlásila: "I am afraid, if we don't get over this terrible food hysteria, it will be the end of gastronomy" (Obávám se že jestliže se nepřeneseme přes tuto strašlivou hysterii kolem potravin, že to bude konec gastronomie).

Její jiný slavný citát byl ale o mnoho více v jejím stylu:" If you are afraid of butter, use cream!" (Jestliže se bojíš másla, použij smetanu!)

Julie Child obdržela francouzský řád Order de Merite de Agricole roku 1967 a Order de Merite Nationale roku 1976. Měla čestné doktoráty ze škol jako Harvard a Rutgers, zvolena členkou Conferie de Ceres za její práci o francouzském chlebu a přijata za členku Conferie des Cordons Blues. Za televizní práci dostala dvakrát cenu Emmy. Roku 1999 dostala Peabodyho ceny od Public Television . Od prezidenta Bushe dostala americkou Medaili Svobody. Není snad nikoho, kdo by v USA a Kanadě neznal její jméno. Seznámila miliony s francouzskou kuchyní a ty miliony jí byly vděčné. Profesionální kuchaři jak v USA, tak i ve Francii považovali setkání, nebo dokonce příležitost pracovat s paní Julií za vrchol své kariéry.

Když jsem se já s paní Julií Child konečně setkal, na jaře roku 1992 v Burgundsku, byla stále ten usměvavý kolos a stále ještě mne s mým metrem osmdesát výšky ve svých osmdesáti letech o trochu převyšovala. Kuchyně v zámku du Fey, nedaleko burgundského města Sens se slavnou katedrálou jí byla plná, ač to bylo na její počest večeře byla připravována. Skromná, usměvavá, s otázkou či pochvalou vždy na rtech, obutá v solidních polobotkách s nízkým podpatkem a opásána zástěrou.se tato osmdesátiletá dáma točila v kuchyni jako čamrda. Jak to dělala, že v kuchyni plné kuchařů pilně pracujících na banketu o mnoha chodech nikomu nebyla v cestě a nikoho nezdržovala, je umění, které ji budu vždy závidět.

Teprve nemoc ji v posledních letech trochu zpomalila ale zůstávala stále v aktivním styku

s mnoha příteli v profesi i ve společnosti.

Julia Child, první dáma francouzské kuchyně zemřela ve spánku, kolem třetí hodiny ranní v pátek 13 srpna 2004, v Santa Barbaře v Kalifornii, dva dny před svými dvaadevadesátými narozeninami.

Po více než třicet let končila svůj televizní pořad stejnými slovy. A myslím že se toto rozloučení hodí i k ukončení jejího vystoupení na scéně života:

This is Julia Child. Bon Apetit! (Toto je Julia Child. Dobrou chuť!).

Ivan Rebensteiger, Idaho, USA a Nymbursko, Čechy




Další články tohoto autora:
Ivan Rebensteiger

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku